Dny v karanténě, které jsme nuceni nyní v čase koronaviru trávit, mi trochu připomínají svojí náladou zkušenost několika šabatů v Izraeli. Je tomu už pěkná řádka let, kdy jsem v oné horké a výbušné zemi skoro měsíc pobýval. Poté, co jsem překonal úzkost a strach z všudypřítomné armády i hrozících útoků, jsem Svaté zemi podlehl. Dodnes si v srdci nesu něžnou a lidskou atmosféru některých poutních míst, z nichž nesálalo masivní posvátno, ale spíše vědomí, že Bůh má k lidství blíže, než si myslíme. Zamiloval jsem si také jeruzalémské tržiště, kam v pátek v předvečer šabatu vtrhnou zbožní ortodoxní mladíci a troubením na šofar vyhánějí nakupující i kupce, protože Královna Šabatu se blíží. A konečně mi uhranuly právě šabaty, nejen ony jiskřivé páteční večery prodchnuté rituální pospolitostí u společného stolu, ale také ono závratné ticho soboty, do nějž se celý Izrael ponoří.

Šabat v Izraeli je ještě o něco klidnější než naše povinná karanténa. Svět se opravdu na jeden den zastaví, utichne. S výjimkou arabských taxikářů nejezdí auta, všechny obchody mají povinně zavřeno, stejně tak zábavní podniky a restaurace. Lidé se sice navštěvují a setkávají doma, na ulicích i v parcích, ale protože jejich pohyb je do jisté míry omezen, prostupuje celý den zázračný klid. Oheň se nerozžíná a motory mlčí. Život má náhle slavnostní ráz, ovšem tato slavnost je hlubinně pokojná. Mír je jejím hlavním projevem. Šabat mají zbožní Židé přikázaný samotným Hospodinem. Je hlavním náboženským svátkem, dnem, kdy si Bůh odpočinul, kdy ustalo jeho dílo a On se ve své slávě těšil ze svého stvoření. Z mystického hlediska je jakousi kosmicko-erotickou událostí, kdy se spojuje transcendentní a imanentní aspekt Boha (ten zastupuje ženská postava Šechíny) a celý svět může na chvíli zažít záblesky rajského smíření. I proto někteří ortodoxní Židé obřady konce šabatu záměrně protahují, co nejdéle to jde.

Evangelický teolog Jürgen Moltamann rozumí šabatu primárně jako svátku stvoření, jenž umožňuje, aby se stvoření nadechlo, občerstvilo a revitalizovalo. Biblická tradice znala i šabaty ve větším, byť jejich plné uvedení v život zůstávalo spíše ideálem. Každý sedmý rok měli být otroci propuštěni na svobodu a vinice a pole měly ležet ladem. Plodiny, které vyrostly, pak náležely chudým. Jednou za padesát let mělo být vyhlašováno milostivé léto, zahajované šofarem, kdy měly být odpuštěny všechny dluhy a kdy se nesmělo obdělávat. Můj milovaný básník Gary Snyder, vášnivý ekolog a zenový mistr, v některých svých básních obviňoval biblickou tradici, že ospravedlnila ničení přírody (příkaz z knihy Genesis „jděte a podmaňte si zemi“), ale na těchto příkladech vidíme, že stará izraelská tradice si uvědomila, že Země se musí nadechnout a člověk musí svoji činnost někdy pozastavit. (Nemluvě o progresivní myšlence odpouštění dluhů, která by se v naší exekutory zamořené zemi také hodila.)

Před příchodem koronaviru byl náš svět nezastavitelný. Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava. Život bez rytmu, bez řádu, bez zastavení, bez nutné pauzy tak důležité nejen pro přírodu, ale i pro naše duše! Z takového světa se vytrácí duch kontemplace a hlubší reflexe, neboť i z meditace se pak stává prostředek k vyšší výkonnosti (jak to vidíme ze zneužívání buddhistické meditace v korporátním prostředí). Bodejť by se v takovém světě četla třeba poezie nebo se hlouběji vnímalo umění! Svět v neustálém pohybu je světem, jemuž z pochopitelných důvodů hrozí záhuba. Neboť v této rychlosti, která je určena chtivostí zisku a úzkostí ze smrti v pozadí, je cosi bytostně destruktivního. Svět bez míry ohrožuje sám sebe, to je v kontextu klimatické krize jasné. V tomto smyslu je vynucená karanténa, do níž svět jako celek v době ohrožení virem vstupuje, znamením i příležitostí.

Po skončení pandemie se budou mnozí  snažit zas rozjet kola našeho systému na maximum, ekonomická krize, která se už nyní rodí, si to prý vynutí. Ale sdílená zkušenost koronaviru nás učí čemusi jinému. Vidíme, že tváří v tvář ohrožení našich životů je možné dělat ve společnosti změny, o nichž se nám dříve nesnilo. Pozastavení leteckého ruchu i některých továren už nyní přispělo k čistšímu ovzduší. A zastavili se i mnozí z nás. Samozřejmě, že současná opatření nesmí trvat do nekonečna, život bez pohybu, výměny a setkávání by také nebyl k životu, ale něco z tohoto poklidnějšího tempa bychom si mohli udržet. Možná bychom v čase po koronaviru mohli nalézt inspiraci právě v dávných biblických tradicích. Snad bychom čas od času mohli zavést jakýsi klimatický šabat a aspoň na čas svět pozastavit, aby se nadechl a obnovil.

U nás ve Strašnicích jsem v posledních dnech viděl zajíce, motýla a vosu. Možná to byli magičtí poslové přírody, která se obnovuje, a světa, který přichází.