Olga Stehlíková

Editorial

Drobná publicistika – Slovo
revue Ravt 2/2020

Druhé letošní číslo Ravtu je věnováno autorkám-cizinkám/autorům-cizincům, které a kteří žijí v České republice, publikují zde, v místních nakladatelstvích a časopisech, a to ve své mateřštině, v autorských či externích překladech, nebo píší rovnou (i) ve svém nemateřském českém jazyku. Toto číslo je tu proto, aby v době, kdy se zhusta skloňují slova jako „cizinec“ nebo „přistěhovalec“, ale i „světoběžník“, upozornilo na to, co je to „doma“, co je „jazyk, kterým se vyjadřuji“, co všechno tvoří „národní literaturu“, jak ji lze vnímat.
Lze si tu také přečíst náznaky „osobních příběhů“, které přece všichni tolik chceme – krátké zachycení cest, které přivedly tyto spisovatele do „naší“ země a přiměly je tu třeba i zůstat (o tom anketa).
Domov je, ukazuje snad i tento Ravt, pravděpodobně pocit, dojem a přesvědčení, je to záležitost sebedefinice a sebeidentifikace v dané životní fázi, nikoli nutně místo, kam a kde jsme byli narozeni, spojené s národností, národní příslušností a občanstvím uvedenými povinně v našem rodném listě. Slova „rodit a rození“ se v předchozích větách vyskytla tolikrát, že je jasné, odkud vítr věje: z jazyka. Tento Ravt je tu zejména proto, aby připomněl křehkost, odvahu a leckdy bytostnou potřebu psaní v jazyce, do něhož se člověk nenarodil. Jaké to je, být u nás „cizincem“, který žije slovem a pro slovo? Už jen to, že některé z těchto autorek/ někteří z těchto autorů (ne)píší zcela přirozeně a samozřejmě česky, nebo to, že mnozí z nich jsou také překladatelkami/li z a do své mateřštiny, je zpráva, kterou jsme chtěli předat.

Nemohli jsme spisovatelky a spisovatele „cizích mateřštin“ žijící a publikující v České republice (natrvalo, dlouhodobě, přechodně, střídavě) nebo ty, kteří se cítí být Čechoslováky, uvést všechny. Ukázalo se, že je jich velmi početná, nesourodá skupina. Nepodařilo se také postihnout jinou než pražskou scénu, mea culpa, milé regiony – není v tom žádný záměr, jednoduše se mi nezdařilo najít mimopražské osoby v daném termínu. Třeba pražskost tohoto čísla vypovídá o tom, kam konkrétně či nejčastěji vedou spisovatelské kroky přišedších. Přečtete-li si medailony publikujících v tomto čísle Ravtu, uvidíte, jak moc (shodou okolností?) tito autoři a autorky přispívají naší, „domácí“ kulturní scéně: svými překlady „našich, českých“ autorů; mnozí z nich jsou také organizátory literárního i hudebního či divadelního života u nás.

Někteří z autorů už publikovali zde či v Tvaru v minulosti, a tak se v tomto čísle neobjeví, připomněla bych alespoň prozaičku a překladatelku Vesnu Tvrtković (1980), která pochází ze Sarajeva, odkud její rodina r. 1993 uprchla do Čech. Vesna žije v Praze, vystudovala tu Škvoreckého akademii a píše česky prózu i divadelní hry. V češtině jí vyšla například novela Ani ve snu (Kniha Zlín, 2009) a Idioti 21. století (JaS 2012); nový román by mělo vydat nakladatelství Paseka. Také Julia Miesenböck publikovala nedávno v Tvaru a její nové rukopisné básně zatím vyčkávají na vhodný čas k publikaci. Nerada bych opomněla mimořádného slovinského publicistu a překladatele žijícího v České republice, Petera Kuhara. Zmínit bychom dozajista mohli i vysoce populárního novináře Mariusze Szczygiela, který ve svém Gottlandu pobýval s přestávkami řadu let (mimochodem, jeho stejnojmenná kniha má už 20. dotisk a European Book Prize 2009). Prozaik s německými a chorvatskými kořeny, narozený v Chille, Jorge Zúñiga Pavlov, v Praze zůstal od 88. roku, kdy odletěl z pinochetovského režimu studovat do Čech a už tu zůstal. Sice přispěl do naší ankety, ale, jak napsal, rozhodl se na nějaký čas distancovat od literatury. „Jak od místních představitelů, tak i od psaní.“ V češtině mu vyšly tři knihy, je organizátorem literárního života v Praze i v Českém Krumlově, jeho román Babylon stále čeká na vydání. Nepodařilo se mi včas získat odpověď ani od španělského spisovatele Davida Llorenteho, žijícího dlouhodobě v Praze, nebo, rovněž pražské, básnířky Jane Kirwan. K naší smůle se do ankety nezapojila Bernie Higgins, která jistě patří mezi aktivní literární organizátorky u nás. Igor Jakovlevič Pomerancev, básník a novinář žijící v Praze, se označuje za rusky píšícího básníka v rakousko-uherském prostoru, ze kterého se kvůli svému rodišti na Bukovině nemůže vymanit. Svou prvotinu vydal r. 85 v Londýně – ani jeho tvorbu, kvůli jazykové bariéře, nebylo možné do tohoto čísla Ravtu zahrnout. Mrzí mě, že se nepodařilo zastihnout z Německa pocházejícího kosmopolitu Franka Weisseho, který léta tráví svůj čas v zapadlém turnovském venkově, kde téměř 30 let pořádá kulturní akce, velké festivaly, zejména divadelní, a 10 000 stran svých básnických a jiných rukopisů nedává z ruky. Frank píše rovněž česky.

Nebudu vypisovat, co a koho v tomto čísle Ravtu nenajdete, ale ani najdete, přála bych si, abyste to zjistili tím, že si ho přečtete celý: od ankety přes Pádlo Davida Vichnara věnované pražské anglofonní literární scéně, po velký blok básní, v němž se tísní 11 vynikajících autorů a autorek (Některé z básní byly napsány rovnou v češtině, považte.), a (menší) blok prozaický, zastoupený Louisem Armandem.
Vždyť Ravt je online.

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Stehlíková

    (1977) vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FFUK v Praze a publicistiku na VOŠP v Praze. Působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Byla editorkou literární revue Pandora ...
    Profil

Souvisí

  • Doteky terapie a umění
    Rozhovor s Danielou Vodáčkovou

    Ano, jsem básnířka

    Ptají se Adam Borzič a Olga Stehlíková

    Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2019
  • Ozvěny Beat Generation
    Věra Rosí, Olga Stehlíková

    Dvě básně o Allenu Ginsbergovi v Praze

    Je máj 65
    před studentskou maškarádou
    křepči Američan, který přiletěl z Moskvy, Varšavy a Krakova
    odkud nebyl vyhoštěn
    aby přiletěl do Prahy, odkud bude vyhoštěn

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 5/2019
  • Heller
    Tvárnice
    Rozhovor s Janem M. Hellerem

    Propůjčením ocenění nic nekončí, naopak začíná

    Ptá se Olga Stehlíková

    Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2019