Jen vůně pilin
Každá historka o zmiji / vypráví hlavně o užovce.
Každá historka o zmiji / vypráví hlavně o užovce.
…
Divoké zahrady se k záhonkům blíží samy,
slastně se vyhřívají, stačí jedna hluboká brázda.
Má zranění leží na dlouhé časové ose,
můžeš je posunout, přeskočit, přetočit.
…
Jsem digitální muzeum
toho, čemu se teprve bude říkat já.
Hraju každou rukou jinou hru.
Dívám se v tramvaji přes rameno pilotu vrtulníku.
Přál bych si pozorovat tě, jak nevíš stejně, čím nevím já,
beru kancelářskou židli, starý stůl, počítač,
rozestavuji to do středu tvého pokoje,
na jehož nájem brzo nebudeš mít,
sedám si ke stolu, zapínám desktop.
Hádej prosím, nepřestávej hádat každý den
zda pracuji, či se bavím,
aniž bys mi pohlédla na monitor.
…
Jen tisíc let se lidem stačí potápět,
aby se jim slezina
zvětšila na velikost lovců perel.
(Co se nám v tělech
zvětšuje v těchto dnech?)
…
Budím se s pocitem, že se na mě něco najde,
a potom:
dělám web, makám web, dřu web, dřepím web
až do noci, nespím, učím web, sám na sebe web,
učím ho svůj pokoj, čalouním mu nábytek.
(Celou noc čtu název videa:
Sledujte až do konce!!!!!! !!!!! !!!!! !!!!! !!!!! )
…
(Čtu, jsem zloděj, kterého nejde chytit. Autor je na dovolené, jeho dům je hotový, už dávno žije v jiném.)
…
Kdyby ses mě zeptala,
(tak jak to občas děláš)
na co právě teď myslím,
vím co říct:
Myslím na zásilky.
(Mam pohodlné funkční kalhoty,
na uchu mi roste handsfree,
platební terminál se houpe
v roztomilé taštičce přes rameno.
Parkuju u tebe před domem, zjevuju se jako náletová dřevina,
jako když odletí prádlo ze šnůry, jako když ti z kapsy vypadne mince a dlouho se kutálí.
Vyndávám tvůj balík z nákladního prostoru jakobych věděl, co je v něm, mé rozlišovací schopnosti jsou hlubší než křehké, cítím tvé váhavé přidání do košíku, vyplnění kreditní karty, jdu k tobě s neforemnou krabicí, uvnitř je cosi, co nikdy nechci spatřit, jinak bych tě opustil, uvnitř je můj problém, který řeším v tobě, tvůj problém s deepfakem mé tváře, jsem messenger, který si nechce zničit krásu modré podlitiny, nesu ti dort, dort s mým jménem, ze kterého ti bývá zle, jsem spolujezdec řidiče metafor, nestojím o tvou sanitku touhy,
chtěl bych s tebou navždy jet k jednomu případu,
a střídat se při únavě v řízení. Přál bych si,
aby video z naší svatby bylo celé v CGI.)
…
Přines ten nejsvátečnější talíř,
který máme
a nůž…
můj nůž na talíře.
…
Dnes jsem si dokázal uvařit čaj.
Dnes jsem si dokázal připravit jídlo.
Dnes jsem vykonal osobní hygienu.
Dnes mé okno hrálo jen oknem.
Dnes jsem rostl jen pro večer,
má odměna byla existence odměny,
má jistota pomyšlení na jistotu.
Dnes jsem slavil velkolepě
v úzkém kruhu rodinném
– ve vlastním těle.
…
Stojím na zastávce
a každých deset minut mi ujíždí stejný autobus.
Vím, že je to můj autobus, ale nenastoupím do něj.
Mám pocit, že v něm už jedu od chvíle,
kdy jsem zjistil, kdy a odkud jede,
od chvíle, kdy jsem si ho vyhledal jako spoj.
(Pokud nemůžu žít lehkost,
preferuji se každé ráno dusit.)
…
Každá historka o zmiji
vypráví hlavně o užovce.
Každá umělá květina
roste pravou květinou.
Každá přešlechtěnost
mlčí o zranění.
Jen vůně pilin
jsou piliny samotné.
Dokonce se mi podařilo sehnat investora, který má zájem navýšit náklad časopisu a vrátit Psí víno tam, kde kdysi bylo – mezi elitní literární časopisy.
//
JT není členem spolku, jelikož byl v roce 2011 vyloučen pro neplnění redakčních povinností a narušování chodu redakce.
úsvit kráčí za oknem a měsíc dnem jde / řeka plyne kosmosem a vítr vane nad sochou
Tu a tam procítěně vzdychneš v hádeckém háji,
jako bys nevěděl o kostrách blízko vysílače,
to záření zatemňuje mysl, ale otevírá duši, říkával
apoštol Marvan…
Na počátku bylo neznámo,
neviditelné ruce
šeptandy a dřiny.
Mapy rozkreslené
na rtech
zežloutlých trosečníků,
co měli štěstí,
zázrak prosolený slzami.