kolega z ulice fu

jistého večera mít zrovna

takového ctitele je méně obvyklé

že jste si vybral zrovna tento fraucimor

přítmí a ticha s čistými světly

jistě nás běhá po světě dost

v zašlém opěvání

tolika lidí uvíznutých

propojených citem podobných příběhů olympijské chůze o přežití

kde hrají víly na lyry

něžně řečeno žeberním kostem

kde se toužíš vznésti

okovy ověnčen

x x x

měsíc jde skrz oblaky

země spí pod mraky

a příboj za skalami

tě zve zpátky pod střechu

jedli jsme potom ryby a pili déšť

někde je přívětivý břeh

někde jsou pobřežní lesy

a znovu tam půjdeš na přívětivé pobřeží

my prostě musíme jít

jsoucí

hotel farao

venku byl jasnej den

zpívali vrabci a byla tam sprcha

byla jsi někde v přítomnosti

šel jsem potom přes bitevní náměstí nad řekou miljackou a hleděl na půlnoční hřbitov alifakovac

dali mi ráno najíst

host je jsoucí

a ve městě vypáleném

jsem potkal dvě ženy

je to vážné ony ženy byly podstatou

chápu že pro ně se bojuje

znovu tam jdu

kéž se raději milují, pravila před starým břehem

draco

zas je tady ráno

rozhodnutý k vítězství společné věci

jdoucí vstříc navažskému šperku ozdobě ženy

jdoucímu! ty poznáš vděk

pamatuj že drak tady provždy chybí

mysli na rozbřesk a hněv

zřejmě den za dnem jde

city jsou vážně dojemné

a jít za milou

přes kopec do nuslí

provždycky je

úsvit kráčí za oknem a měsíc dnem jde

řeka plyne kosmosem a vítr vane nad sochou

na přístavu dám bahno a projdu se k tůním

zahlédnout stříbrné boleny

ona je

setkání na vltavských loukách

přitom jsem se domníval že jsou to hromští komančové cválající planinou seděli v regulérní holešovické bambajce via papírna

a oni byli navajo přišedší azurem, díky mojí paní umělcové kamene a nebes přiučili mě dvěma hláskám a starým jasům obzoru ty, tancující pod nebem! obnovili přátelský tep srdce pod bezednými nebesy jitra na které jsem houkal ve skalním vřesu a z roklí hromovalo než jsem padnul střemhlav do mělčin posledních lesů jitřní moravy

šel jsem potom do zasněžených hor, na louky a pláně a miloval mojí paní kde tě potkávám v nebeském kroku pozdvihnuvší tě v překročení potoků, Mejlo

všedší naučili mě modř a mlhu poskytnul jsem jim tajemství proudnic jsou mistry mračen umějí se bránit a milovat

odvážní a moudří, jsou přátelé přišli – v mém srdci se skví tábor navajů. jdoucímu plujícímu přišedšímu na výspě skal ainů stvořených ze stromoví a mořského deště pobřežních lesů přišedšímu jsoucímu

ano, umění je společné dílo při podrobném studiu tyrkysů a stříbra vedra pouštních řek akademie stěží se ubráníš slzám a smíchu tobě, v údělu života jsoucí

potom nebe ztratí šmolku půjdeš nocí jakoby věčnou potkáš několik hvězd jedna bude tvoje jsoucímu, jdoucímu k severnímu pólu astrolábu na dióné Mars!

zdrž se mocných kroků do hor vyšli holubici ke kolébkám! jdoucímu pouze tak budeš pod mojí perutí! poskytnu ti dobro pouze tehdy jdoucí

už tady scházíš přes těžký puch bahna myslel jsem na mojí paní a tebe za horami v přívětivém franken přišedší a tehdy vítězil podpořen přáteli a vznosem dívek ano i uměním!

do hor přicházej v dobrém tak budeš pod mými perutěmi a stoupat budeme spolu!

ptákům je tíž stoupajícímu do mračen zdvihajícímu svoji existenci až potom postůj

tam záře mlčí kde růže vadnou jdoucímu vstříc světlu a jasům obzoru

sestupujícímu z hor

Mars pravěká údolí pouštní planety bouřemi růžový obzor zkoušel jsem  stoupat roklinou mezi vřesem a balvany podoben vzdálenému knedlíku a vzešel v jitřním oblaku východních obzorů půjdeš do temna zapomeneš laskavé písně měsíce a slunce překročíš a vzpomeneš ozdobím tě šperkem navajů jdoucímu! jsoucímu!

tady někdy někdo něco a jeho mračna rozesvitla skutečným jasem do kosmu budeme muset jinak

dávno tomu, co jsem takto vínem oplách´ dásně vesmír patří bohu lidé mají spoustu problémů v kompletním součtu