„Za pitomými vtipy, co si o přestávkách vykládají děcka na základních školách, se občas skrývají skutečné tragické příběhy,“ řekl jednaosmdesátiletý Matucha. „Jeden takový se týká i mojí rodiny. Chceš, abych ti ho vyprávěl?“

Čeněk Ptaczek, přikývl. Co mu taky zbývalo.

Matucha se napil čaje černého jako tiskařská čerň a spustil. „Helenka si moc přála děti, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, nedařilo se. Zkusili jsme všechno možné i nemožné a zkusili i tu nejabsurdnější radu, se kterou za námi někdo v dobrém přišel. Dávali jsme si pod postel otýpku třezalky, pili šťávu vymačkanou z takových těch bambulek, co mají ropuchy na koncích prstů, já se dokonce jednou před milováním nechal do šourku štípnout klepetem raka. Nezabíralo nic a my se postupně museli smířit s tím, že s největší pravděpodobností zůstaneme bezdětným párem. Že nás celé okolí nás bude zasypávat soucitnými pohledy a pak se nám za zády škodolibě vysmívat. Po sedmi letech, když už jsme se dávno vzdali jakékoliv naděje a naši vila připomínala útulek specializující se na perské kočky, to Helena jednoho dne nedostala.“

Čeněk si čistil nehty špičkou střenky kapesního nožíku rybička, Matuchovo vyprávění poslouchal jen tak na půlku levého boltce. Chtělo se mu spát.

„Těhotenství probíhalo úplně standardně, všechno šlo jako po drátkách,“ pokračoval stařec. „Určitě si dovedeš představit, co s námi představa toho, že se po letech beznaděje konečně staneme papánkem a mutinkou, dělala. Koček jsme se zbavili, celý dům pěkně čistě vytapetovali, zařídili dětský pokojík a do něj nakoupili deset tisíc nejrůznějších nezbytností, plínky, krabičky s talkovým zásypem, botičky, čepičky, rukavičky, odsávačky na mléko, dudlíky, chrastítka. Drtivou většinu těch krámů jsme vůbec nepotřebovali, ale mít jsme je chtěli, protože jsme na ně měli.

Ptaczek škubl rybičkou, cvaklo to a Matuchovi do čaje vletěl kus uštípnutého nehtu. Matucha se na kamaráda usmál. „Nebaví tě to, viď. Chápu. Ale teď už to začne být zajímavější. Alespoň pro tebe. Stahy na Helenku přišly přesně v ten den, který vypočítal její gynekolog. Jak už jsem řekl, těhotenství šlo jako po těch příslovečných drátkách. Klikou jsem natočil naši novou Pragovku, Helenku do ní naložil a jeli jsme do porodnice. Helenka chtěla, abych s ní byl u porodu. Sice jsem se bál, jak něco takového ustojím, ale odmítnout jsem nemohl a ani nechtěl. A právě díky tomu jsem to všechno mohl vidět na vlastní oči…“

Pan Ptaczek přestal s čištěním a konečně se na Matuchu zahleděl způsobem, který v sobě nesl stopu určitého zájmu.

„Už leze hlavička, zaradoval se porodník, jenže úsměv z jeho tváře vzápětí zmizel. Řekli mi, ať jdu okamžitě ze sálu pryč, jenže já se nedal. Chtěl jsem vidět, co se stalo, a tak jsem se podíval Helence přímo dolů mezi stehna, k masové propasti, kterou z jejího lůna porod udělal. Zde v krvi leželo to, jsme přivedli na svět. Víš, Čendo, byla to jenom samostatná hlava bez těla. Fatální malformace plodu neslučitelná se životem, tak se tomu říká. Chtěli ji hned odeslat na prosekturu, mysleli si, že je mrtvá. Jenže nebyla. Otevřela oči a začala plakat.“

Teď už Ptaczek na Matuchu hleděl naprosto soustředně. Zavřel nožík a strčil ho do kapsy.

„Nedávali jí samozřejmě žádnou naději,“ usmál se smutně Matucha. „Přinejlepším dva dny, pak vám ta chudinka umře, říkali. Jenže ona navzdory pesimistickým prognózám lékařů přežila. Vím, že to zní šíleně. S obrovskou chutí sála z Heleniných bradavek sladké mateřské mléko, smála se a radostně na nás poulila ta svoje roztomilá kukadla. Doktoři nám ji chtěli vzít, že prý je potřeba celý případ řádně vědecky prošetřit. Nikdo z nich nedokázal racionálně vysvětlit, jak je možné, že to nebožátko zůstává žít. Ale nenechali jsme je byť se k ní třeba jenom přiblížit.

Pět dní po porodu jsme s manželkou přes protesty celého nemocničního personálu tu hroznou betonovou budovu, které se říká porodnice, opustili, a odjeli domů na naše venkovské sídlo. Malou jsme uložili do postýlky a celé hodiny se rozplývali nad její krásou. Víš, ona byla krásná a ne že ne. Musel bys ji sám vidět. Určitě si kladeš spoustu otázek a jedna z nich prane po zodpovězení silněji než jiné, je mi to jasné. Kakala svou roztomilou pusinkou. Co do ní tím otvorem vešlo, tím to o několik hodin později i vyšlo. Fungovalo to na podobném principu jako u láčkovců, kteří mají také jenom jeden tělesný otvor. Roztomilé, viď?

Hned druhý den po našem návratu domů měla přijet babička. Trochu jsme se báli, nevěděli, co na naše dítě řekne. Helena to ale vyřešila mistrně. Ušila ze starých hadrů tělíčko, vycpala ho vatou a naši hlavičku jsme k němu připevnili pomocí leukoplasti. Babička byla nadšená! Přivezla naší malé vlastnoručně upletené rozkošné botičky a chřestítko, které jsme připevnili na brdlení postýlky. Když babička odjela, docela jsme si oddychli. Toužila pochovat si naše dítě  v náručí, ale to jsme z naprosto logických důvodů nemohli dovolit. Stačilo, aby malé spadla čepička, odkryl se popruh z leukoplasti a my bychom jen velmi komplikovaně vše vysvětlovali…

Rostla nám jako z vody a byla vskutku nenasytná. Helenino mléko brzy přestalo stačit a my byli nuceni začít přikrmovat sunarem. Za dva měsíce už vážila kolem pěti kilo. Zhruba tou dobou jsme pochopili, že ne všechno je tak, jak by asi mělo být. Vyrostl jí dlouhý, šlachovitý jazyk, připomínající rudé chapadlo, kterým si nahrazovala absenci rukou a nohou. Naučila se s ním šlehat jako bičem, ovíjet ho kolem věcí ve své blízkosti a podávat si je do postýlky. Olizovala jím naše tváře, když jsme se skláněli nad postýlkou.

Když ještě trochu povyrostla a zesílila, dokázala jazyk vystřelit až na lampu, která visela nad postýlkou, a vytáhnou se až úplně ke stropu. Záhy přišla i na to, jak se dostat z postýlky ven a jak ovládat kliky u dveří. Od té chvíle se naším domem ustavičně ozýval zvuk připomínající kutálení těžké kuželkové koule. Nedokázala zůstat dlouho v klidu. Nezajímaly ji hračky, televize, nebo podobné věci. Pořád se za námi valila a nenechala nás chvíli na pokoji.

Museli jsme ji zavírat do kumbálu, odkud se dostávala jen velmi komplikovaně. Sice se jí to vždy nakonec podařilo, ale takhle jsme s Helenou pokaždé získali alespoň chvilku drahocenného času, kdy na nás nehleděl pár děsivých bulev mlčenlivé lidské hlavy bez těla. Ano. Ona se nikdy se nenaučila mluvit. Uměla kvičet a dělat grimasy, ale nedostali jsme z ní jediného slova. Možná jsme s ní měli trochu víc mluvit a číst jí před spaním pohádky. Jenže na tom teď už nesejde.“

„Tohle není možný,“ promluvil konečně Čeněk Ptaczek. „To, co mi tady povídáš, je naprostá hovadina.“

„Kéž by byla,“ řekl stařec. Sáhl do odrbané tašky pod stolem a vyňal z ní kostkovanou ušanku. „To je pro ni. Dneska má shodou okolností narozeniny. Pětačtyřicet let, věřil bys tomu? Nic jiného než čepice neužije.“

Ptaczkovi přejel po zádech mráz. „Chceš říct, že ona…“

Matucha přikývl. „Když Helenka umřela, chtěl jsem hlavičku prodat do jednoho cirkusu, ale principál se jí hrozně bál, tak mi zůstala na krku. Alespoň si tu s ní v tomhle rozlehlém smutném domě nepřipadám tak sám. Bydlí nahoře. Můžu ti ji ukázat, jestli chceš, ale poslední dobou bývá dost nevrlá a občas jen tak, bez varování, kousne.“

Z podkroví staré vily se ozval zvuk připomínající kuželkovou kouli valící se po parketové podlaze.

Čeněk Ptaczek pohotově zavrtěl hlavou.

V očích se mu blyštěl strach.