/fragment/

DÍL TŘETÍ

CIZINEC POD MELANCHOLIOVNÍK USEDL

I.

Když se objevil, on, muž bez hrobu stojící,

muž na dlouhé hodiny kamenný jako náhrobek,

“neslýchané,” řeklo by se, kdyby se vládlo slovy.

Odkud se vzal, nikdo nevěděl.

Prostě se odněkud vzal a

vzbudil mohutný dojem.

Byl náhle tu, mezi hřbitovníky, jako jeden z nich,

rovný mezi rovnými, ne,

ne, rovný mezi rovnými –

hned od počátku víc než oni,

neslýchaně rovnější smrti, připravenější.

Obličej mu nebyl vidět pro obrovský klobouk,

ruce skryté do jelenic.

Nemluvil. Dokonce i v tom byl lepší.

A jak hřbitov byl velký, to, co měl muž v očích, to

větší bylo, přerůstalo to všechno, volalo to do nebes.

Pod melancholiovník usedl.

Aura jeho roztetelila vzduch jako horkost.

Odpoledne a léto už svorně se chýlily,

však podzimní večer byl stále vzdálen.

Nepohnul brvou – hřbitov naslouchal,

visel mu na rtech jako velké ucho.

Na osud nežehral, ač byl nelidsky jím hněten.

Byl nebyl – a jak svět se dál zmenšoval,

on měl stále stejnou velikost, čímž

jevil se den ode dne větší.

A jevil se den ode dne též skutečnější.

Jeho velikost se odkrývala, jak lidstvo klesalo,

na mysli, na těle i na duchu kámen.

Stále více připomínal

nově povstalého boha.

Širák stromoví vražen do čela,

jako hřeb, jako znamení,

tělesné statky zavité do růžova,

tajně vhroužen do trnité cesty.

Nevedoucí. Vědoucí.

Jeho věk dávno pominul, a s ním

do ticha promlčel se i jeho trest,

síty věků zjemněn v bezčasí božstev.

Již dlouho tomu, co mu

ze srdce spadl kámen, kdy skončila lopota,

kdy za vlahých večerů začal přemýšlet

nad věcmi, co se dějí, uprostřed nyní

od nepaměti. Začal hloubat, dolovat

jako horník zlaté žíly poznání.

Usedl a vzhlédl do koruny nad svou hlavou.

Posvačil čerstvý závan z natlučených melancholií.

Seděl dlouze.

Nejdřív jen myšlenkovitě.

Potom už ale smysluplně, kdy

trůnil na okamžiku s převahou boha.

V hlavě mu zůstávalo

tolik pýchy, vzpomínal

na zlaté časy,

na pitky dávno před Kristem,

pamatoval si to,

jako by to bylo včera, neboť

potom už jen valil kámen.

Vzpomínal na Dionýsa, na Háda…

Tolik pýchy,

tolik nepřeměněné prahorniny vůle,

tolik myšlenek na ocel.

Vůle.

Myšlenka předcházející tvar, jeho bájné kontury.

II.

Jeho starobylé myšlenky jevily se novými.

Na něco přišel. Díky nelidskému odstupu

na něco kápnul, a to něco, právě jako kapka,

pak někam ukáplo a, pohlceno půdou, sešlo z očí.

Byla tu ale ještě mysl, a ne jen tak ledajaká –

mysl jako ocel.

A ta tu kapku nesla dál

jako orel do labyrintu, kde z ní z čista jasna

déšť otázek se stal.

A zem nastavila se v odpověď,

pokud neodpoví nějaký kouzelník rychleji a…

V úkrytu pod melancholiovníkem

napřáhl svou dlouhou ruku a zachytil

hned tři otázky najednou.

On, syn sám sebe.

III.

Smutnil a jeho smutku hřbitov slušel.

Bez kamene cítil se opuštěný a náhrobky

kámen mu připomínaly. Nemohl odolat pokušení

zastavit se u kamenných hrobek a též být kamenný.

Hřbitovníci, ač téměř bez mimických svalů,

neznatelně dávali najevo své zalíbení v něm,

v jeho konání – nekonání, až téměř se zdálo,

že jimi přijímán je jako jedna krev,

mrtvolně vlažná…

IV.

Vzpomínal na obrodné koupele v řece Léthé

se starými brachy, s bratry, ba i s bohy.

Vzpomínal dlouze, a to se mu muselo nechat,

museo jeho paměti rostlo, jak stále víc

vynořovalo se vzpomínek.

Přečkal všechny brachy, bratry, přečkal i bohy,

pamětliv stále ostřeji, v čočce času, kde

minulé nikdy nemíjí, stále blíž k naprostému,

věrnému a konečnému sledu obrazů,

z geometricky nepochopitelného úhlu,

gejzíry detailů, miriády sousledností,

nové postavy, lidé, co potkal a sešli mu z mysli.

Vzpomínal na koupele v řece Léthé,

myslel utkvěle na to, že od balvanu,

od balvanu vzpomínek na kámen,

Léthé snad mohla by mu pomoci.

Neboť balvan vzpomínek na kámen

dál nešlo už nést. Valit kámen bylo těžké,

však valit balvan vzpomínek na něj, toť

nesrovnatelně těžší.

Myslel na bledé květy divokého asfodelu.

Myslel na Háda. Na jeho říši pěti řek.

Opravdu by ho zajímalo, zda stále

je.

V.

Nejchytřejší z lidí, povýšen do božského stavu.