Drahá Virginie,

ve Třech Guinejích (musím připomenout: tyto eseje jste psala v roce 1938) odpovídáte na dopis Váženého muže, tak jste pojmenovala svého pacifisticky smýšlejícího literárního adresáta, ve kterém Vám položil otázku: jak máme podle Vás zabránit válce? Jste tak překvapená, že se nějaký muž nějaké ženy na něco vůbec ptá, že mu zeširoka odpovídáte. Tento muž se ovšem neptá jen tak, žádá o příspěvek do fondu společnosti usilující o odvrácení války nenásilnými prostředky. Za takové prostředky pokládá vzdělání a kulturu. Odpovídáte, budu parafrázovat: Zakazovali jste nám samostatně myslet, zakazovali jste nám mít vlastní názory a teď se nás ptáte na radu? Následuje kritika výchovy a vzdělání, kterého se ženám ve Vaší době dostávalo. A pak dokonce kritizujete celý britský vzdělávací systém. Říkáte, že studenti nepřicházejí na univerzity proto, aby získali vědomosti a naučili se samostatně myslet, ale aby získali společenské postavení, a tomuto cíli odpovídá i výuka. Jen mimochodem, dnes se studentky ocitají ve stejném vzdělávacím soukolí (ženské oddělené universitní korpusy již neexistují), které tak ostře kritizujete. A nejenom to, hovoříte také o padělané, zfalšované, adulterované (výstižný termín) kultuře. Píšete, že současná britská kultura je znehodnocena propagandou maskulinity. Dnes se v genderových studiích často objevuje pojem „toxic masculinity“, patrně v mnohém blízký tomu, co jste měla na mysli. Váženého muže, věřícího na vzdělávání a kulturu, upozorňujete, že nikoli každé vzdělání a každá kultura pomáhá zabránit válce. Některá naopak proklamováním určitých hodnot k válce vychovává a upozorňujete, že tyto kulturní hodnoty vytvořili muži. Dokazujete to na příkladech z minulosti. Prohlašujete, že válčit je mužskou přirozeností, s ironií a vtipem sobě vlastním rozebíráte symboliku vojenských uniforem a vojenských přehlídek, které vypovídají o mužské ješitnosti, pýše, touze bojovat, vládnout, vítězit, zabíjet.

Pro vás je očividně v boji jakási skvělost, jakási nutnost, jakési uspokojení, které jsme my nikdy nepocítily ani se v nich nevyžívaly […]. Dokonce i smrt v boji je pro vás lepší než neválčit.

Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět. To zní lákavě, ale mě při tom napadají tyto otázky: jsou dějiny světa dějinami testosteronu? Je ženský smysl pro jiné hodnoty (připusťme, že opravdu existuje) důsledkem jejich biologické odlišnosti? Napraví svět estrogeny? Anebo je ženský smysl pro jiné a „lepší“ hodnoty důsledkem jejich odlišné výchovy (kterou jste tak kritizovala)? Nicméně přes všechny tyto poněkud stroze formulované otázky je Chaventryho vize myslím stále aktuální a zajímavá.

Ale zpět k tématu, k mému příspěvku (který bych už konečně měla začít psát) na téma genderových rolí v kontextu současného světa. Zaujalo mě Vaše varování, že ideje, dokonce i ty velmi hloupé a zdánlivě zcela nerealizovatelné, se mohou stát skutečností. Píšete:

Hitlerovi musí být jasné, že válka nemůže nikomu, tedy ani Německu, přinést něco dobrého, jen smrt a hrůzu, a přesto, nesmyslné, zcestné, zcela iluzorní ideje mohou zplodit zcela skutečný děj […].

A to jste netušila, v jak skutečný a strašlivý děj se promění (přesněji již proměnily) iluzorní ideje komunismu. To je dobré mít na paměti při promýšlení jakýchkoli ideových konstruktů a projektů.

Přes všechny mé sympatie k Vašim myšlenkám nacházím totiž bohužel ve Vašich esejích rovněž stopy naivních představ. Například ženský spolek, který jste chtěla založit. Byl snad tento projekt Vaší „ženskou odpovědí“ na otázku Váženého muže? Členky tohoto „Sesterstva“ (promiňte, dala jsem spolku název) si měly vzájemně slíbit, tak to popisujete, že nebudou podporovat muže v jejich touze válčit, nebudou oplakávat padlé, oslavovat hrdiny, a dokonce nebudou, v případě války, ošetřovat raněné. Válčete, nebo neválčete, nás to nezajímá, prohlašujete. Ovšem, rozumím Vašemu hněvu. Ale možná tyto Vaše zveřejněné proklamace mohly i trochu přispět k oné pasivní „mírumilovné náladě“ v britské společnosti, která se projevila na mnichovské konferenci. Myslím, že jsou okamžiky, kdy boj není projevem mužské agresivity, ale naopak statečnosti, jsou situace, kdy ochota „zemřít v boji“ nemusí být výrazem mužské pýchy a ješitnosti, ale odhodlanosti postavit se zlu. Jsou chvíle, kdy pacifistické názory jsou sice stále jistě správné, ale k ničemu.

Představuji si, jak kroutíte hlavou v údivu nad takovým výrokem. Ani mně se nelíbí. Možná máte pravdu. Vlastně nevím. Opravdu nevím.

S úctou Vaše

M. S.