Nebudu vnímat vůni hlíny, výčitky deště ani agónii, která se dávno usadila v mé hrudi

Budu hledat přiměřený projev lítosti nad situací,
která mi nedovolí vyložit tvé rty tak, jak bych si přál
Ani setřást kapky rosy z tvých červenolících okvětních plátků

Ani zmírnit sílu vášně, která mě ovládne vždycky, když si uvědomím, že tu se mnou nejsi a ani nebudeš… když jsem nucen obhájit svůj postoj k tichu, jímž mě trestá noc.

Předstírej, že je země mlčenlivá, tak jak se jeví zdálky, a že vše, co mezi námi proběhlo, byl pouze nepovedený žert, který zašel příliš daleko!

* * *

Jakou máš představu o mých dnech, které jsem si zvykl trávit bez tebe?
O mých slovech, která se rychle vypařovala
O mé tíživé bolesti
O komplexech, které se usadily v mé hrudi jako uschlé řasy.

Zapomněl jsem ti říct… že jsem prakticky vzato uvykl tvé nepřítomnosti
A že přání ztratila cestu k tvým touhám
A má paměť začala korodovat!

A že se stále honím za světlem, nikoli z touhy vidět; tak jako tma nepřestává probouzet strach… i když už jsme si na ni zvykli.

* * *

Stačí ti moje omluva za vše, co se stalo, zatímco jsem se snažil nalézt pro tebe vhodné výmluvy?

Pokaždé, když žárlivost planula někde v mém nitru
Pokaždé, když zklamání zničilo další z mých temných dnů
Pokaždé, když jsem ti opakoval, že spravedlnost nepřestane trpět menstruačními bolestmi

A že láska je zaostalý, impotentní muž na sklonku života.

* * *

Budu nucen ošálit vlastní paměť
A tvrdit, že spím dobře
A strhnout všechny zbývající otázky

Otázky, které nyní hledají opodstatnění, aby nalezly přesvědčivé odpovědi
Poté, co byla odstraněna obvyklá interpunkce
Z čistě osobních pohnutek!

* * *

Dovol zrcadlu, aby ti vysvětlilo, jak jsi krásná
Zameť má slova, vrstvící se jako prach
Hluboce se nadechni a vzpomeň si, jak jsem tě miloval a jak z toho vzniklo pouhé
kratičké elektrické spojení
Které málem způsobilo obří požár… v prázdném skladišti.

* * *

Slunce prokazuje dobré vychování, když zakrývá její otevřená zívající ústa

Slunce neví, jak plně prosadit svou nadvládu nad Zemí, přesně to se děje i s temnotou, přičemž Slunci nezbývá než temnotě vzdorovat… i přestože Pluto ztratilo způsobilost být mezi svými společníky, točícími se závratí.

Měsíc však získání převahy nad mořem vidí jinak a moře je schopné snadno spolknout jakéhokoli tvora… a přivlastnit si další díl zemského povrchu… pod záminkou globálního oteplování, pod záminkou ztenčeného ozónu, práva ženy nosit bikiny, a vábení ptáků na jeho rybí bohatství

* * *

Od nynějška už nebudu práškem proti bolesti při tvých měsíčkách… už se nebudu těšit výsadě vést s tebou hovor, když se chystáš k dlouhému spánku, když si chceš vylít hněv nebo trávíš příjemný čas v sále hemžícím se milovníky jazzu.

Nebudu moci spát dostatečně, ani vysvětlit Nietzscheho knírek, ani tě přesvědčit o tom, že dílo Imáda Bárúra ¹ je mimořádný umělecký experiment.

Trochu se zabavím normalizací vztahu mezi půdou a vodou, abych zabránil ohni v jeho plánu stát se vyslancem dobré vůle,

A tehdy vzduch zanechá snahy vypadat spořádaně

Při sušení tvých kalhotek na prádelní šňůře.

* * *

Procházím ulicí neschopnou vyslovit se… vyslýchám netečné kapky deště… a snažím se  vyčistit si hrdlo od povlaku rzi.

Kolikrát ještě budu muset nahlížet do průvodce větru… abych pochopil mocné výkyvy tvé nálady?

Kolik slov jsem musel umlčet… abys nepocítila vůni zklamání vycházející z kouře mé americké cigarety?

Nebudu tvou pokladničkou, kterou můžeš rozbít vždycky, když ti dojdou úspory

Nepřidám do repertoáru svých básnických cílů svůdnost tvých očí…

neboť tvé oči jsou nakonec smrtonosnější než ty, které uchvátily srdce Džarírovo ², a poetičtější než Sajjábovy ³ palmové háje.

Tvé oči jsou přesně takové jako pokleknutí andělů před Adamem… z výjevu vypouštím Satana… z rétorických důvodů!

* * *

Svět dnešního rána se podobá mému pálení žáhy, podobá se migréně, která tráví své víkendy v mé hlavě, podobá se hromadě skleněných střepů… jež plní mou paměť.

Svět už není v pořádku… od té doby, co jsem se přestal strachovat o sklo, o to, že už víc než deset minut nepřichází odpověď na mou zprávu, nebo o nezdar paní Clintonové v čele Demokratické strany!

Nehledej mě, budu tu při každém doušku kávy, při tvé pravidelné očistě těla i při tom, když se ti bude chtít smát nebo plakat… nebo když se budeš chtít vrhnout do něčí náruče, když budeš bojovat s nespavostí, kterou dobře znám, když ti nezazvoní mobil během hodin dlouhého spánku, když budeš v bezvědomí psaní, když se ti nebude chtít mluvit, když se budeš dívat na film nehledě na jeho uměleckou úroveň, když budeš dráždit zem při kondiční chůzi… nebo když budeš poslouchat naši společnou píseň, na které jsme se dosud neshodli!

Azyl

Azyl: stát na konci řady…
Abys dostal kousek vlasti.

Stání: to, co dělával tvůj děd, aniž věděl proč.
Ten kousek – to jsi ty.

Vlast: kartička, kterou si vložíš do peněženky.

Peníze: papírky, na kterých jsou nakreslení vůdci.

Fotografie: tvůj zástupce do doby návratu.

A návrat: mytologický tvor… z babiččiných pohádek.
Konec první lekce.