Má dcero,

Váš dopis ze 7. tohoto měsíce jsem dostala až dnes, ale včera byla neděle, a to si pošta dopřává oddech.

Včerejšek byl pro mne dnem velkého rozrušení, prolila jsem spoustu slz, ale přesto, přes všechny ty slzy, jsem někde v hloubi cítila zvláštní štěstí, jež si nedokážu vysvětlit. Včera, právě když jsem přišla na mši a ještě klečela a modlila se, objevil se v mé blízkosti kdosi, koho jsem si z počátku ani nevšimla; a náhle vidím, jak si před mýma očima opírá o sloup svou berlu, právě takovou, jakou měl nebohý Arthur. Pootočila jsem hlavou a zůstala naprosto zdrcena: byl to skutečně Arthur: stejná výška, týž věk, stejná postava, našedle bělavá kůže, žádný plnovous, jen malý knírek, a chyběla mu jedna noha; ten mladík se na mě pořád díval s mimořádně projevovanou sympatií. I když jsem se sebevíc snažila, nemohla jsem zadržet slzy, samozřejmě slzy bolesti, ale v hloubi jsem cítila něco, co jsem si nedokázala vysvětlit. Opravdu jsem věřila, že je to můj milovaný syn, že stojí tak blízko, hned vedle mne. Ale je toho ještě víc: nějaká dáma, v bohaté večerní toaletě, prochází těsně kolem nás, zastavuje se a říká mu s úsměvem: „Pojď ke mně blíž, bude ti mnohem líp než tady.“ A on jí odpovídá: „Děkuji Vám, tetičko, je mi tu velice dobře. Prosím Vás, nechte mě tady.“ Ta dáma sice ještě naléhala, ale on raději zůstal tam, kde byl. Choval se velice zbožně; zdálo se, že všechny části mše svaté dobře zná.

Můj Bože, byl to tedy můj nebohý Arthur, kdo si pro mě přišel? Jsem připravena, ale je mi Vás líto, má dcero, až už tu nebudu.

Vaše V(dova) Rimbaudová

Přeložil Miloslav Topinka. In: Včera v pět hodin navečer byla vyzvednuta rakev mého nebohého Arthura. Rimbaudova matka píše dceři Isabelle. Rub č. 7, Olomouc 2015

Poznámka překladatele: Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.