Jak  formulovat, proč se některým současným českým básníkům podle mého esteticky nedaří, když se věnují vzdáleným, digitálně pozorovaným problémům: válečným konfliktům, nepřítomnému násilí,  sociální nespravedlnosti, bezpráví, diskriminaci, aktuálním záležitostem migrace – těch druhých. K řešení možná nevedou úvahy hlubší Macochy, ale návodné pomůcky: 1) náhoda a 2) nahlédnutí do řeči, jíž promlouvá.

Jednoduše: napsat takovou báseň dobře není jednoduché. O to větší obezřetnost je na místě, má-li se argumentovat. Chce-li současný český básník mluvit o světových tragédiích, může být impulsem jednoduše to, že se ho, ač vzdálené, osobně dotýkají a burcují ho, lomcují jím. Stát za tím může snaha „naplno se věnovat současnosti“. Nebo tak činí na základě dojmu, že jeho povinností je tato témata nepřehlížet, že by je na základě nějakého imperativu měl zpracovat. Imperativ (a mám na mysli pochopitelně vnitřní) by mohl znít třeba: nedělej, že to nevidíš, že to není. To je, jako bys to schvaloval. („Básník přeci nevolá po spravedlivější společnosti jen proto, že to vypadá cool,“ píše se v jedné reflexi „angažované poezie“ v období velkých debat o ní kolem roku 2011-12. Nejsem si tím tvrzením tak docela jistá. Utrpení je, bylo a bude „touchy“.).

Chce alespoň vyjádřit pocit sounáležitosti, ač je to zoufale málo, vybudit k ní i možného čtenáře, a současně mimoděk/cíleně narušuje představu nedotknutelné autonomnosti vysoké literatury. Konečně důvodem může být i víra v příslib potenciálního dosahu takových básní – světové téma by mohlo oslovit světové lidi. Mohlo by je k něčemu přimět, kupř. k zamyšlení, k emocionálnímu vzedmutí.

Jazyk (1) je při ruce ihned: básníci se této problematice věnují. Oni toto téma literárně zpracovávají. Zobrazují, vykreslují, iluminují. Nezřídka využívají srovnávací figuru, s jejíž asistencí budují kontrast „našeho“ nezaslouženého bezpečí, jistot, hladivých příjemností a záruk míru domova s permanentním ohrožením, zoufalstvím, bolestí a šílenstvím vzdálené války. Jindy sázejí na efekt chladného konstatování, výčet hrůz, který opracovává rubovou stranu expresivnosti, podruhé na protestsongový model „české nasranosti“, útočící na měšťáckou pohodlnost a zaslepenost. Odhalují své pochyby o tom, zda by oni dokázali být v takových chvílích dost silní, obávají se o dostatečnost vlastního prožitku, o smysluplnost pouhého soucitu těch, kteří byli prozatím ušetřeni. Příležitostně se uchýlí k prozatérské figuře „příkladového osudu“, k postavě. Velmi rychle se ustavují konstrukční stereotypy, ten český navíc s názorovou opatrností. Je asi obtížné nesklouznout k tezovitému předkládání patřičného světového řádu a vzorců náležitého jednání, s omezením na ohlušující šustot papíru, nenahlédnout do lavóru empatického kýče – a současně nehrát nevidomého a „nekrajinkařit“.

***

71 lidí
vařených
v mrazícím boxu
Cesta
za životem
končící v paradoxu
Srdce
chce brečet
Mozek
se stydí
Nejen
pro těch
71 lidí

Složku s (například) „uprchlickou krizí v poezii“ důležitě netřímáme sami, celosvětová „migration poetry“, „imigration poems“ je poměrně živá. Nejdůsledněji to pojali v Kanadě, zemi otevřené přistěhovalectví, kde v rámci projektu Migrace jako sociální determinanta zdraví prostředkovali emoce přišedších jejich básněmi:

Those Left Behind

Now I have problems

I don’t know . . .

I’m trying for better

I can’t

I’m very bad sleeping

All night I am thinking for my family

All these problem in my country

I don’t know . . .

Problems in the home

Problems in the school

Problems in the government 

Family Matters

I don’t worry about getting shot

I left the country

I feel safe even to walk at night

Kind of safe and good transportation

Easily accessible

Free medical treatment

Free education

I don’t have to worry about money for the kids’ schooling

And even myself

At least I can find some way, somehow . . .

To study

Negative things . . . too much work

There is always too much work

You work so hard

Time is too fast

Everything is too fast

You have no time to relax

It makes you tired

You don’t enjoy even the good things

It strains your relationship,

There’s no time,

No family time

You’re always running . . .

And eventually you find that families break up

That one makes me sad

So, what is life all about?

So there are good things

But if the family is breaking up

I get puzzled

And I don’t feel happy at all

I feel like I hate Canada so much for that

Takto píše ten, kdo popsané prožil na vlastní kůži. Je proto báseň lepší? Estetická kvalita básně zjevně není přímo úměrná reálnému prožitku zpracovávané skutečnosti. A válečná poezie civilistů z pásma Gazy, poezie islámských bojovníků, básně amerických veteránů z Afghánistánu?

A Soldier’s Winter

What is this cold?
Where is this white
Is this real, or just a fleeting moment of life, of my life

I see no longer the greens and reds,
Where have the autumn leaves gone?
This must be the first signs of a new winter?

I see trees, I see sky, I see clouds,
All winter white,
Can I reach upward to touch the falling flake?
I try but never seem to connect,

And as I lay there staring at the sky
is my body cold?
As I lay I hope I am not forgotten
But here I am alone.
I close my eyes and try to think of home.
Is this really happening to me?

This isn’t real this is only a dream
I never have felt this way before, cold, weak and exposed,
but strangely at ease
With a tear I draw my parting breath
I’m looking down on my body below

I understand now this is winter…this is my winter

The Brutal Game

I’m sitting here now
Trying to put pen to paper
Trying to write something
That you can relate too

It’s hard to relate
To my personal circumstances
I’m out here in Afghanistan now
Taking my chances

Read what you read
And say what you say
You wont understand it
Until you’ve lived it day by day

Poverty-stricken people
With medieval ways
Will take you life without a thought
And now we’re all the same
Each playing our part in this brutal game

Čím to, že dojem z těchto básní je jiný? Je to méně poezie? Je to více a lépe poezie, protože je psána rukou těch, jichž se utrpení dotklo bezprostředně, rukou, která dost možná utrpěla zranění a dozajista třímala samopal? Básnit o utrpení a utracených životech, zotročení či mučení a ztrátě lidskosti, nahlížených displejem středovýchodoevropského obýváku je ošemetné, jelikož absence skutečného zážitku s sebou může nést relativizaci zla. A ovšemže je toto chabé zdůvodnění: mnoho básníků, skladatelů, umělců během dlouhé historie válečných či drobnějších konfrontací ukázalo, že žádné takové pravidlo o ztrátě autenticity těžbou na cizím území platit nemusí – muselo by se totiž týkat fikce obecně a představovalo by zcela mimoliterární pohled na věc. Záleží ale na tom, jak se taková báseň udělá, aby nebyla jedno- nebo přinejlepším dvourozměrná. A především: aby zlo jeho vyobrazováním naopak nevzdalovala z jakéhokoli dosahu: emočního a potenciálně třeba i akčního.

Srovnání autentického prožitku s odvozeným tušením poskytuje jen částečnou odpověď na úvodní otázku. Tak tedy jiné komparace. Můžeme porovnat soudobou visegrádskou protiválečnou a antidiskriminační poezii (existuje-li jako jakási jednotka, a skoro to tak vypadá) s „válečnou“ tvorbou, jíž česká literatura reagovala na celosvětové konflikty, do nichž byla územně, vojensky i národnostně zapojena? Ne, protože nyní máme mír? Tak tedy: oč se opírala prototypická česká válečná poezie třeba J. Seiferta – o domov, vlast, Prahu, lásku ke známé krajině, k jazyku, zejména v jeho folklorem inspirované zpěvné podobě. Může to fungovat dnes? Z bezprostředních válečných zážitků, otřesení a ztrát vznikla úchvatná literární díla, která přetrvala věky; ba dokonce z nich vyrostly celé literární směry, třeba vitalismus nebo expresionismus (a bezpochyby také budovatelský román). Ostatně, podobně jako píše v jedné své aktuální básni Ondřej Buddeus, poválečná literatura je předválečná literatura. Má takovou sílu a důsažnost to, co tu nyní vzniká z protestu a nesouhlasu s děním za několika hraničními přechody? Je na tom tedy lépe poezie, která tematizuje třeba malost rozličně variovaného domácího útlaku různorodě vnímaných menšin, na základě domnělé či faktické odlišnosti genderové, společenské, sexuální, národnostní; nebo zklamání z žitého odvaru demokracie, z antiimigrační hysterie a sílícího nacionalismu?

Nahlédnout pro odpověď možno i za hranice uměleckého druhu. Na cestě k mentálnímu zpracovávání Nobelovy ceny za literaturu pro Dylana (pro mnohé trnité) se lze zastavit u hudební ceny Mercury pro P. J. Harvey – podruhé ji totiž dostala za svou válečnou poezii (2011). Je tedy možné, že se takto zacílené poezii daří víc, účinněji – a hlavně věrohodněji – ve spojení s hudbou? Utlumí melodie ječivý hlas básnického marketéra, zapůsobí jako mírné antidotum nevkusu?

Ale zpět k jazyku (2): hlavní potíž tkví podle mého v tom, že nástrojem některých společenskokriticky zaujatých českých básníků je deskripce v mnoha podobách ¹.

Netvrdím, že se zaujetí pouze markýruje. Snad jen, že poezie by neměla být ponížena na zpravodajku, na pracovitou dokladačku skutečnosti, která se ve snaze vyjmenovat vše zastaví jen krok před výrazně dořečeným vysvětlením od zcela spolehlivého vypravěče.

A teď k bodu 1): o náhodu se mi postarala návštěva tajné Akropole, totiž nepropagovaného vystoupení Lenky Dusilové v divadelním projektu Red Rabbit, White Rabbit v pražském Paláci Akropolis. Takže ona nezazpívá? Nejspíš čtenáři tohoto textu nebudou vědět, oč jde, a právě nevědomost je inherentní součástí dramaturgického konceptu tohoto kousku z ranku absurdních her, který od své premiéry r. 2011 putuje světem viděn-neviděn, aby zůstal v rámci nepsaného, leč respektovaného pravidla neprozrazen. Jde o sólový part pro jediného herce, jehož autorem je íránský spisovatel Nassim Soleimanpour, mladý muž, který odmítl nastoupit povinnou vojenskou službu, nesmí ze své země vycestovat a publikovat tam. Napsal v angličtině text divadelní hry nyní  adaptované do více než 20 jazyků (pro „globální hity“ vizte mé minulé Pádlo), která nevyžaduje režiséra, scénické adaptace, rekvizity – pouze pro každé izolované představení kdekoli na světě jiného herce čtoucího text hry přímo na jevišti. Děj monodramatu se odehrává pouze čtením, moment zcizení trvá celou inscenaci.

Každý, kdo roli přijme, na sebe bere riziko: bude „hrát“ (číst) hru, aniž by ji předtím zahlédl v textové nebo v pódiově interpretované podobě. Stejné nebezpečí z druhé strany akceptuje divák. K němu patří kromě možnosti kontaktovat autora mailem ještě sklenice s vodou, z nichž se interpret na scéně může a nemusí napít. Voda v nich může a nemusí být otrávená. Hra, jak se ukáže, protirežimní, je vtipná a hrůzostrašná právě tím, že o tom, co je její podstatou, vypovídá nepřímo. Alegorie je účinná. Autor při tom promlouvá ústy jiného člověka, který nemá pověstnou „moc vědoucího“ nad publikem, protože je pouhým sdělovatelem, stejně šokovaným, důvěřivým a ochotným stát se pasivní loutkou, která sama sebe může na příkaz scénáře připravit o život.

Nevadí, že u nás monoroli přijala zpěvačka a instrumentalistka, a nikoli profesionální herečka – a Lenka Dusilová tedy číst ani hrát neumí. Právě to nejspíš zážitek zintenzivnilo. Hra nenabídla popis či adaptaci bezpráví, litry krve a dětské mrtvoly, křiklavé příklady omezování základních lidských práv, přestože to vše se děje, jak víme z každodenního přívalu strašných zpráv. Nezastavila se u metaforizování. Pocit děsu, bezmoci, stádnosti a absurdity prostředkuje lépe svou stavbou, svou udělaností. Na nebezpečí katastrofy tak upozorňuje účinněji než vize postapokalyptické a žánry dystopické. A určitě lépe než fikčně deskriptivní, soucitně apelativní poezie, která násilí a bezpráví páchané na druhých k naší vlastní kůži nepřibližuje: jako by je naopak umrtvovala, činila méně skutečným, formovala z něj sošný, nehlučný prach, podobně „reálný“ jako volně dostupná pornografie.