Hnízda kukaček
Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě.
Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě.
Petr vystupuje z auta. „Za kolik toho bereš?“ křikne za ním Andrea a přidržuje dítě, které sebou škube v autosedačce.
„Za litr.“ Auto vychlemtá naftu a Petr míří dlouhými kroky k pokladně. Když vychází ze dveří benzinky, rozpustile na ně mrkne. Strčí peněženku do kapsy a usedá za volant. Nastartuje a zesílí rádio. Andrea sleduje cestu, Tomášek po sobě patlá eskymo. Míjejí kachlíkovanou polikliniku, kam se synkem dochází na kontroly, skelet nového bytového komplexu, nad nímž visí rameno jeřábu, opuštěné nádraží.
„To auto strašně žere,“ podotkne Petr. Hm. Jeho žena zavírá oči, ještě pár minut, a budou venku.
„Přidej prosím, tu klimačku, nebo tady zdechneme, z Tomáše úplně leje.“ Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě. Vytahuje lahvičku s vodou, synek hltavě pije, voda mu stéká po bradě. Petr zesiluje klimatizaci. Počasí je nesnesitelné. Andrea má pocit, že puká země, že se celé město rozteče a zaleje lidi do asfaltu jako brouky do jantaru. Někdy tajně pláče z toho, jaké je jí vedro, celé dny tráví ve sprše, nebo s Tomáškem ve vaně, stříkají na sebe vodními pistolkami a chlapeček se zalykavě směje. Smích se rozléhá koupelnou jako jeskyní. Nejhorší léto, co kdy zažila.
Odlepí zpocená stehna od sedačky. „Jak to říká ten tvůj otec o počasí?“
Petr se usměje: „Že je počasí rozmrdaný od té doby, co lidi létají do vesmíru.“
Staví v malebném městečku, zahnízděném mezi lesy a kopci. Náves je vylidněná. Petr vytahuje z kufru turistickou krosnu na nošení dětí, cpe do ní synka, pijí. Andrea maže dítě opalovacím krémem a uvazuje si šátek na hlavu. Vykročí směrem za městečko k baroknímu areálu. Míjejí bílé kapličky křížové cesty a míří do klimbajících smrkových lesů.
„Je tady krásně.“
„Jo, je tady krásně.“
„Čistý vzduch.“
„Jo, čistý vzduch, ráj.“
„Někdy si představuju, že tady žiju.“
„Jo, to já taky,“ usměje se Petr, „ale brzy by se ti to zajídalo, tak jak všechno.“
Ale stejně. Co takhle schovat se tady a přečkat léto? Jo. Je tady krásně. Jenže Andrea má špatnou zprávu. Teď možná není vhodný čas, ale kdy jindy. Zamlčuje to už týden.
„Volala mi Barhoňová.“
„Co zas chtěla?“
„Já nevím. Zněla rozrušeně, prý se mnou potřebuje mluvit. Už jsou to tři dny. Myslím, že dá výpověď.“
Petr se zamračí.
„Proč mi to říkáš až teď?“
„Dřív nebyl čas.“
„Aha.“
„Někoho najdeme, zadala jsem inzerát.“
„Musíme si prostě vybírat líp.“
Andrea se kousne do rtu. Vidí, že její muž je naštvaný. Tohle je letos už třetí podnájemník. Nikdo v tom bytě nevydrží déle než pár měsíců. Žádný nedokáže říct, čeho se bojí. Všichni mluví o nepříjemném pocitu. Prý se jim zdá, že nejsou v bytě sami, někteří mají dojem, že je kdosi sleduje, či mají špatné sny, nejsou si jisti sami sebou, ozývají se v nich pochybnosti, zda se jim něco nepodělalo v hlavě. Jasně že nejste sami, jak byste mohli, sedíte tam vy, se sebou jako s baťohem na zádech, spílá jim v duchu Andrea a pak v duchu nadává Petrovi, ať se o tyhle srandy stará laskavě sám, koupit ten byt pro Tomáška byl přece jeho nápad, kdyby to bylo na ní, radši by mu peníze někam ukládala, ať si s nimi pak dělá, co chce. Teď mají na krku dvě hypotéky a hromadu starostí. Ale nemůže říct nic, myslel to dobře. Petrovi stéká po skráni pot, vypadá najednou, jak se plouží, nahrbený s Tomáškem na zádech, nějak odevzdaně.
Po pár tichých kilometrech se usazují na prosluněné pasece. Tomášek pobíhá, plácá do kytek.
„Mně to přijde divné. Něco v tom bude. Vzpomínáš, jak jsme se smáli, že ta ulice je nějaká podezřelá. Hromada solidních bytů v jediné ulici na prodej. A za takové ceny. A přitom tam ty inzeráty visely vždycky tak dlouho. Vždyť to stálo stejně jako v nějakém krajském městě. Je to na metru, tramvaji, obchoďák nedaleko, je to prostě divné. Inzeráty na takové byty přece nezůstávají vyvěšené takhle dlouho, lidi si koupí i sklep, když je z cihly. Všechny byty v exekuci v původní zástavbě, které smrdí po ohni a spálených hadrech, byly vždycky pryč přinejmenším do týdne. Vzpomínáš si na ten suterénní byt na Ruské, co smrděl kouřem a v té komoře to vypadalo, jako kdyby se tam někdo oběsil,“ upře Andrea zrak na svého muže.
„Normální obměna generací. Důchodci umírají. Zůstávají po nich byty. Nic divného.“
„No, já nevím.“
„Nefantazíruj.“
„V takové koncentraci?“
Petr prudce zvedne rozesmáté batole, které k nim klátivě přiběhlo, a dělá s ním letadlo. Tomášek se směje, září mu oči, jeho bílé zoubky připomínají bílé jikry. Andrea ignoruje vrnění telefonu a zahledí se do pruhu tvořeného náprstníky. Purpurové hrozny utvořené z malých kalichů jsou plné bílých skvrnek s rudým středem. Vzpomene si, že se jedná o prudce jedovatou rostlinu. Zachvátí ji náhle panika a rychle kontroluje synka, jestli spokojeně nepřežvykuje ostře zbarvenou rostlinu.
Ale Tomášek teď už sedí a loví z trávy broučky. Petr se dívá do mobilu. Andrea odvrací hlavu. Jsou jako divná fotka. Připomínají nějaký impresionistický výjev maďarského malíře vyvedený v křiklavě zelené a růžové. Jako by Tomášek nebyl Tomášek a jako by les rostl jen kolem nich a za ním už nebylo nic. Možná že kdyby natáhla ruku, protrhne papír, nebo narazí na tuhé plátno, nebo jí zůstane dlaň trčet za rámem.
„Petře!“ osloví ho zbytečně hlasitě, aby zahnala divný pocit, a zatřese se svým mužem, až mu vypadne mobil z ruky. Udiveně se na ni oboří, co jako dělá, proč s ním třese, když ví, že to nesnáší.
„Někoho seženeme. Jednou se to musí zlomit.“
Petr se dívá skrz ni a po chvíli podotkne. „To bychom měli, jinak to nezvládneme.“
Les pořád stojí. A čumí.
Na plátno se Alberti podíval jen letmo. Po celou dobu sledoval Gaiu a její cestu k okraji zahrady.
Mimochodem, ty překlady D. Thomase od Haukové jsou značně zmatené a vím od mnoha známých, že se nad nimi ptají: „Co vlastně na tom Thomasovi svět má?“
Děti jim plakaly, žena si zoufala, muž si rval vlasy, že zahynou ve vichřici, v mrazu a ve sněhu.
Větrné mlýny znám, učili jsme se o nich ve škole, a taky jsem jeden viděla z okna autobusu, když jsme loni jeli na školu v přírodě do Krkonoš. Radek Hadraba si tam zlomil nohu, když lezl na strom…