Odjakživa mám potíže s dualitou všeho druhu. Tělo versus duch. Svět versus Bůh. Politika versus spiritualita. Žena versus muž. Možná má ta potíž kořeny v mé sexualitě. Anebo moje sexualita koření v mém duchovním nedualismu. Bůh ví. Jedno je ale jisté: moje bisexualita je hlubinnou součástí mé bytosti. Byly doby, kdy bych se s ní sotva identifikoval, protože mě nálepky zúzkostňovaly (pořád jsem s nimi na štíru, ale to koneckonců k mé orientaci integrálně patří). Byly časy, kdy mi čistokrevná gay identita připadala jaksi silnější, pevnější, jistější. Avšak dnes mám chuť svoji sexualitu oslavit z hlubší strany. Když se dívám na zástupy velkých autorek a autorů, kterým bývá bisexualita připisována, nemůžu minout Walta Whitmana. Mnozí se domnívají, že Whitman byl gay. Možná jím byl, možná ne, ale v žádné poezii jsem nenašel tak mocné a živé vyjádření bisexuální senzibility, tak živelnou schopnost přesahovat hranice jednotlivých pohlaví. Jsem přesvědčen, že Whitmanův kosmický humanismus, který se vtělil do jeho závratně svobodné a mohutné poezie, by nebyl bez bisexuální zkušenosti možný. Možná byla celá Whitmanova sexualita spíše záležitostí touhy. (Ostatně sám Harold Bloom jej poněkud škarohlídsky ve svém Kánonu západní literatury líčí jako onanistu toužícího po lásce.) Možná byla jeho sexualita čistě básnickou a spirituální záležitostí. To pro mě ale není tak podstatné. Mně je Whitmanovo bujaré extatické proudění průvodcem po mé vlastní erotické zkušenosti. A díky němu teprve nahlížím, jak jsou i mé básnické, duchovní a politické postoje neodmyslitelně spjaty s mou schopností cítit lásku k lidem obou pohlaví.

Láska k tělu muže nebo ženy se vymyká popisům, tělo samose vymyká popisům,

Tělo muže je dokonalé a tělo ženy je dokonalé.“
     („Opěvuji elektrické tělo“)

Bisexuální obraznost je ve Whitmanově poezii prvotně formou lásky, která usiluje o celost lidství. Je v ní cosi neohraničeného: žízeň po prostoupení hranic, tah na branku věčnosti. V touze obejmout celek lidství v jeho ženských i mužských projevech (ať už jsou jakkoli kulturně definovány) se skrývá její slast i strast, její vzlet i pád. Není to tak, že bych jako bisexuální muž nedokázal milovat pouze jediného člověka jen jednoho pohlaví. Dokázal. Mohl. V této materialistické společnosti se snadno zapomíná, že touha může dojít svého naplnění i v sobě samé. (Mystici vědí, o čem zde mluvím.) Ale z hloubi své duše nedokážu přijmout, že by se moje láska k druhému musela vždy omezit jen na jedno pohlaví. Každé pohlaví je totiž stále jen pohlavím: je součástí člověka, nikoli jeho celkem. Skutečnost, že už od základu dokážu milovat dvojí pohlaví, je pro mě bytostně mystická. Whitman, ten vousatý obr s františkánskou duší, mě učí, že svoji sexualitu mohu proměnit ve spiritualitu obepínající mystérium lidství. Ovšem překročení duality pohlaví se odehrává skrze pohlaví, neboť bisexualita objevuje lidství eroticky. Odtud Whitmanovy proudy oslav mužů i žen, lidských bytostí, jež jej obklopují, ona posedlost lidstvím, která mluví zázračně smyslným jazykem živoucí ducha:

Výraz tváře se také vymyká popisům
Ale výraz urostlého muže
je stejně v jeho údech a kloubech, je především v stavbě jeho boků a zápěstí,
V jeho chůzi, držení šíje, v ohýbání pasu a kolen, šat jej neutají
Silná, příjemná vlastnost proniká bavlnou i přízí
Vidět jej kráčet znamená tolik, jako číst nejlepší báseň, snad i víc,
Člověk se zastaví, aby zahlédl jeho záda, šíji i ramena.

Batolení a plnost nemluvňat, ňadra a hlavy žen, řasení jejich šatů, jejich ráz, když je míjíme na
     ulici, kontury sklonu jejich postav,
Nahý plavec na plovárně, když jej vidíš plavat průhledným zeleným svitem nebo ležícího naznak
     a tiše kolébaného vlněním vody,
Předklon a záklon veslařů v člunech, jezdec v sedle,
Dívky, matky, hospodyně ve všem svém počínání,
Skupina dělníků, jež v poledne zasedla ke kotlům s obědem a je obsluhována manželkami,
Žena konejšící dítě, farmářova dcera v zahradě nebo v kravíně,
Mladík okopávající kukuřici, kočí u saní, řídící šestispřežení davem,
Utkání zápasníků, dva učedníci, dospělí, statní, dobromyslní rodáci na prázdném pozemku
     po práci při západu slunce,
Kabáty a čepice odhozeny, objetí lásky a vzdoru,
Hmat shora, hmat zdola, rozcuchané vlasy zaclánějí oči;
Hasiči pochodují v uniformách, hra mužných svalů pod přiléhavými kalhotami a opasky,
Pomalý návrat od požáru, čekání, až zvon náhle znovu zaburcuje, naslouchání poplachu,
Přirozené, dokonalé, rozmanité postoje, skloněná hlava, ohnutá šíj a počítání;
To mám rád – to mě osvobozuje…
[…]
Je cosi v tom dlít blízko mužů i žen a hledět na ně, v jejich doteku a jejich vůni, lahodící duši,
Duši těší všecko, ale toto lahodí duši.
     („Opěvuji elektrické tělo“)

Jak erotický je ten Whitmanův humanismus! Toť konkrétní, smyslová, smyslná láska k člověku! Tělo muže i ženy je dokonalé! Tělo muže i ženy je posvátné! Projde-li bisexuální zkušenost výhní imaginace, je-li rozpoznán její prvotní impuls, její původní sklon k celosti, může se stát osvobozeným zpěvem lidství.
Mezi dnešními bisexuály se často hovoří o neviditelnosti. Také v komunitě LGBT jako by „B“ zanikalo, matně se rozplývalo. Ba i ty heraldické barvy bisexuality – červená, fialová a modrá – jako by vedle sebe působily splývavě. Zatímco gayové a lesby si po šílených zápasech s většinovou společností alespoň částečně vybojovali silnou identitu, bisexuální muži a ženy se často ztrácejí ve své nejistotě, míjejíce se jak s většinovou heterosexuální společností, tak i mnohdy se svými soukmenovci z ostatních menšin. Domnívám se, že právě Whitmanova poezie ukazuje nesmírné možnosti bisexuálního cítění, je-li přijato a prodchnuto svojí základní dynamikou. Od chvíle, kdy jsem se přestal bát, že mě má touha vede na lože mezi ženicha a nevěstu, řečeno s Whitmanovým duchovním synem Ginsbergem, pochopil jsem, proč jsem tak osudově přitahován k lidství jako takovému; proč se mi lidskost stala hlavním výchozím bodem v mém uměleckém, spirituálním i občanském životě.
Ano, i já chápu sexuální identitu jako politickou záležitost. Ale poněkud jinak, než jak je to dnes běžné. Poslechněme si opět Whitmana:

Chci jen jedno ustanovit v Mannahattě a v každém městě těchto Států, ve vnitrozemí i přímoří,
V polích i lesích a nad každým malým nebo velkým kýlem brázdícím vodu,
Bez pouček, předpisů, správců, argumentů,
Nařízení vroucí kamarádské lásky.
     („Slyšel jsem, že mě obviňují“)

Bisexualita je ve společnosti jaksi inherentně vnímána jako nebezpečná, právě pro svoji schopnost překračovat pohlavní hranice a tím znejišťovat primát monogamie. V tomto strachu je však cosi podivně úzkostného. Vždyť promiskuitní bývají jedinci všech sexualit bez rozdílu. Myslím, že za těmito obavami tkví něco hlubšího. Strach z extáze života, z překročení hranic. Strach z odlišné ekonomie libida. Strach z překračování hranic a vlastnických práv. Strach z druhého v sobě. Je mi blízká koncepce francouzských feministických filosofek (J. Kristeva, L. Irigarayová, H. Cixousová), které redefinují lidský subjekt jako „subjekt v procesu“. Vycházejíce ze senzibility vlastního ženského těla radikálně přeznačují statické, „mužské“ pojetí lidské osoby. Etika tohoto přeznačení míří od separace izolovaných statických jedinců k dynamickému souznění, jež zahrnuje respekt k jinakosti, která je ovšem zakotvena již v samotném subjektu a jeho prožívání. „Koncept bisexuality“ Hélène Cixousové je myšlen v nejširším slova smyslu a umožňuje odhalit v sobě samé/m tu/toho radikálně jinou/jiného.
Taková etika podvrací „symbolický řád otce“ a umožňuje otevřený horizont vůči druhému. To neznamená, že všichni muži a všechny ženy se musí bisexuálně chovat nebo že „ženský“ diskurs má bezezbytku nahradit ten mužský. Souhlasím ale s teoložkou Kateřinou Bauerovou, která mi umožnila diskurs „bisexuality“ objevit i v kontextu křesťanství, že musíme do našeho myšlení tento zneklidňující, tekutý proud vpustit a vyrovnat tak jednostrannost dosavadní západní tradice. Na tomto vyrovnání závisí i budoucnost celé Země.
Whitmanova podvratná politika chce ustavit nařízení vroucí lásky. Bisexuální sensibilita tu směřuje k vizionářskému objetí světa, k touze po civilizaci něhy. Je to tužba po erotické spravedlnosti, po erotické demokracii, která je opakem každé totality a každého fašismu, neboť osvobodila své libido pro zpěv celého lidství. Z konkrétní fascinace mužskými a ženskými bytostmi dospěl Whitman k vášnivé lásce ke všemu lidskému, ale protože toto lidské mělo kořen v konkrétní bisexuální zkušenosti těla, dospěl ke kosmickému zpěvu, protože tělesnost nás vždy vrací ke kosmicitě; tělo je totiž kosmos sám. Zde jsou verše, které považuji za možná nejúchvatnější, jaké kdy Walt Whitman napsal:

Pohleď na rozednění!
Pod nepatrným paprskem blednou nesmírné průsvitné stíny,
Vzduch lahodí mému patru.

Svět pohyblivé síly tiše vstává v nevinném skotačení, svěže vyráží,
Šikmo vystřeluje do výšky a hloubky.

Cosi, co nemohu vidět, vztahuje chlípná klepeta,
Moře svítící šťávy zaplavuje nebesa.
Chvíle prodlení země a nebes a jejich denně uzavírané spojení,
Výzva od východu, zvedající se v tuto chvíli nad mou hlavou,
Výsměšný smích: Jen zkus, jestli mě ovládneš!
     („Zpěv o mně“)

Zkus, jestli mě ovládneš, vysmívá se Whitmanovi samotný kosmos. Právě ve vlastním bisexuálním erótu jako by si ze mě kosmos nejvíce utahoval. Ukazuje mi, že je vždy větší, nevyzpytatelnější, magičtější… Alchymie touhy po ženské i mužské kráse, po mužském i ženském těle, po duši ženy i muže mě vyvádí za hranice mého já a uvádí do kosmického společenství. Ne nadarmo byla řada šamanů a šamanek v tradičních kulturách queer. Dar cítit oběma póly, dýchat oběma dechy – slunečním i měsíčním – je darem, který učí spojení mezi nebem a zemí.
Jak jsem Bohu vděčný za toto nesnadné spojování!