Lucie, přiznám hned zkraje čtenářům, že moje zvědavost na vaše autorské kořeny vychází z vašich textů, ve kterých čtu hodně přemýšlení o místě člověka na Zemi. Jeví se mi, že hodně uvažujete o pomíjivosti a určité mělkosti lidského světa ve srovnání s přírodou, se životem planety… Čtu to správně?
Ano, v jedné rovině se texty určitě dají číst právě tímto způsobem, geologický čas versus čas, který je vyměřen jednotlivci, anebo čas, po který se tu vyskytuje lidstvo. Ale někdy je srovnávání vycházející z časovosti trochu ošemetné, s odstupem mi přijde vhodnější dívat se na geologické záležitosti v geologickém měřítku a na lidské v lidském. Takže je tu ještě jedna rovina, ve které nejde až tak o hledání rozdílů a zachycení oné nepatrnosti z hlediska času i prostoru, jako spíše o hledání a nacházení souvislostí, podobností, analogií. Vycházím z teze, že procesy a jevy v přírodě i v lidské mysli (anebo duši, chcete-li) podléhají určitým zákonitostem, které jsou si ve většině případů podobné.

Lidská duše jako krajina?
Samozřejmě, není to vidět na první pohled a není to vždy jednoznačné – ale dokud zkoumám krajinu z různých úhlů pohledu, dokud se zajímám o ty zákonitosti a procesy, které v ní probíhají, tak mám pořád šanci i najít, vhlédnout dovnitř, pochopit, porozumět… a přenést tento vhled i do osobní či vnitřní roviny. Což může přispět k nalezení rovnováhy, k ukotvení sebe sama (ve vztahu k sobě, k druhým i k okolnímu světu), k respektu k přírodě, k Zemi samotné. Anebo taky nemusí.

Myslíte si, že lidská hloupost je neléčitelná nebo máme nějakou naději?
To je na mě moc složitá otázka. Ale troufám si říct, že třeba naději na to, že časem vymřeme – ať už vlastním přičiněním anebo vlivem nějaké neodvratitelné, případně nepředvídatelné události – určitě máme.

Uznávám, byla to sugestivní otázka a opravdu těžko odpovědět „dobře“. Raději se vrátím k vaší práci a zkusím se ptát rozumněji. Věnujete se ochraně neživé přírody, představuji si, že to znamená péči o podobu světa, abychom ho jako lidstvo definitivně nerozebrali na suroviny, fosilní paliva apod. Pokud je moje představa naivní nebo mylná, budu ráda, když mě opravíte. O kterou lokalitu v České republice se třeba zajímáte a jak vaše práce vůbec vypadá?
V podstatě jste to vystihla. Ta péče a ochrana probíhá ve dvou úrovních – v té první jde o péči o přírodní dědictví, což jsou konkrétní místa, lokality – skalní útvary, meandrující řeky, naleziště minerálů nebo fosilií, jeskyně, stratigrafické profily… ty jsou cenné jak z hlediska vědeckého poznání, tak z hlediska ekologického, estetického nebo i kulturního. V tomto případě většinou není o potřebě samotné ochrany pochyb. Trochu horší je to s tou druhou úrovní – tam jde o ochranu neživé přírody jako takové, respektive té její části, která nemá tak vysokou vědeckou, ekologickou nebo estetickou hodnotu a je vnímána zejména jako zdroj. Je jasné, že fungování lidské společnosti je využíváním přírodního bohatství podmíněno (ať už se jedná o nerostné suroviny, vodu nebo půdu), ale zároveň je nutné hledat rovnováhu právě mezi ekonomickými potřebami společnosti a nutností zachovat dědictví a další zdroje pro další generace. A to jde někdy docela těžko.

Co se týče samotné práce, v poslední době se věnuji například identifikaci a hodnocení rizik a hrozeb přímo na geologických a geomorfologických lokalitách. Pokouším se navrhnout postupy, které by mohly převzít instituce, které se ochranou přírody zabývají prakticky a které mají i legislativní pravomoci, jak o dědictví neživé přírody pečovat, jak zabránit degradaci, destrukci. V rámci našeho území se zabývám hlavně lokalitami v Brně a okolí, tady jsou ty antropogenní hrozby docela vidět (ať už jde o přetížení návštěvníky, expandující zástavbu nebo znečištění), další moje oblíbená místa se nacházejí v Podyjí nebo v Bílých Karpatech.

Rozumím, to je velmi podstatná a vlastně stále důležitější práce. Cítíte se vy jako člověk spojena s nějakým místem natolik, aby bylo možné mluvit o zapuštěných kořenech? Nebo jsou autorské kořeny pro vás spíš časové – příslušnost k určité generaci, situaci světa?
Osobně jsem generační ani situační příslušnost nikdy moc nepociťovala ani neprožívala. Možná se ve mně propisuje právě obor studia a profese, protože nejvíce spjata se přece jen cítím s konkrétními krajinami. Jedna z nich v podstatě splývá s prostorem, kde se pohybuji většinu svého života – Brno a jeho široké okolí (být tento rozhovor odborným článkem, vložila bych mapu, aby bylo jasné, jak širokou oblast mám na mysli – nejde jen o jižní Moravu, ale i o část Českomoravské vrchoviny anebo moravsko-slovenské pohraničí). Tato krajina je pro mě synonymem bezpečí, klidu. Další oblastí je trojmezí Bolívie – Argentina – Chile; krajina na první pohled úplně odlišná od té výše zmíněné. Hory, pouště, náhorní planiny, bizarní skalní útvary. Krajina drsná, vrstevnatá, pro někoho snad nehostinná, ale otevřená. Z obou typů krajin čerpám, v obou se cítím svým způsobem doma, i když – ono to s tím domovem tak jasné není… Řeknu asi hrozný klišé, ale člověk by měl domov (a možná i kořeny) hledat především v sobě – pak vlastně nemusí řešit generační příslušnost nebo krajiny a místa, ke kterým se může vztahovat.

V čem to podle vás je, že se člověk zabydlí někde natolik, že to třeba není schopen ve svém díle opustit? Cítíte to u sebe? Je to vášeň, je to racionální?
Asi to souvisí jednak s potřebou najít kotviště – ať už v podobě konkrétního místa anebo v podobě systému, ke kterému se člověk může vztáhnout – a jednak se sklony k závislosti, lpění… A samozřejmě může jít o čistou posedlost. Na otázku, jestli to u sebe cítím, odpovím trochu alibisticky – ano, i když nedokážu jednoznačně říct, čím to je. Jako první mě napadá posedlost – zejména co se týče „mých“ témat; vlastně si moc nedovedu představit, že bych psala třeba o politice nebo teple rodinného krbu. Vnímám to tak, že mít nějakou posedlost je nesmírně inspirující. Takže do jisté míry i prospěšné. Ale samozřejmě se projevuje i ta potřeba ukotvení a tendence k závislostem. A to už tak přínosný není.

Ve vašich básních vystupuje člověk často jako zdánlivý nebo pošetilý „vládce“ nad přírodou, který ale nechápe, co se v ní děje, slova jako „netušíš“, „nerozumíš“ v textech jasně ukazují na absenci porozumění. Je pro vás psaní básní přirozeně spojené s vědeckou činností – která právě o pochopení usiluje?
Ano, je to propojené. Při psaní básní často vycházím z výsledků pozorování, rešerší, analýz anebo terénního průzkumu. Všechny ty exkurzní lokality… to už je možná na hranici obsese. Občas využívám vědecké postupy při tvorbě samotného textu, občas se mi zachce strukturovat text podobně jako odborný článek (úvod, rešerše, metodika, výsledky, diskuze, závěr). Naopak při vědecké práci, zvláště na počátku nějakého projektu na sobě pozoruji více asociativní přístup, případně něco ve smyslu – nech se tím strhnout, ono z toho něco zajímavýho nakonec bude.

Stane se vám, že se vědkyně a básnířka neshodnou na interpretaci nějakého pozorování? Nebo spíš jedna vaše část pomáhá a prospívá té druhé?
Vědkyně a básnířka se nikdy nehádají. Je to oboustranně prospěšný vztah. Mutualismus. Horší je to s jinými rovinami. Tam jsou ty vztahy obtížněji určitelné… predace, parazitismus…

Ehm, to si umím dobře domyslet. Jaký je váš tvůrčí proces, necháváte básně dlouho zrát, řežete do nich, aby vylezlo to podstatné?
Trochu jsem ten proces už popsala výše – hledání analogií, využití vědeckých postupů… Co se týče toho zrání, řezání, editace – někdy hodně škrtám už v hlavě a napíšu skoro hotovou báseň, kterou pak edituji jen minimálně. Tady ubrat. Tady přidat. Tady zpřesnit formulaci. Tady nechat otevřený prostor pro diskuzi. Tady polemizovat. Dotažení textu je jen otázkou zvolené metodiky.

Častěji se však stává, že na začátku procesu je jen vjem, pozorování anebo třeba úryvek z odborné literatury, ke kterému mě napadne nějaká souvislost s emoční sférou… přičemž v tom okamžiku ještě ani nevím, odkud kam text povede. Pak přemýšlím o samotné struktuře, ráda přeskládávám verše nebo celé strofy, píšu koncepty, verze. Někdy se zaseknu, někdy text opustím zdánlivě uprostřed procesu. Nemám problém se k rozepsanému vrátit třeba po dvou třech letech, ale většinou je ten proces mnohem rychlejší. V mezidobí, kdy s textem vědomě nepracuju, asi nějak uzrává – a pak už se jen vyloupne. Taky mě baví zaměřit se na jeden geomorfologický jev nebo proces a ten zkoumat z různých úhlů pohledu… a pak už jen trpělivě čekat, až se vše spojí do jednoho celku. Tedy – to čekání mě moc nebaví; trpělivost není moje silná stránka. Ale zatím se to vyplácí. Takto vzniká většina mých básnických cyklů; třeba „suťové pole“ (v prvotině), přičemž tehdy byla na počátku projektová žádost zaměřená na výzkum environmentálních aspektů suťových akumulací v NP Podyjí.

Z vašeho životopisu je patrné, že jste sama sebe několikrát přesadila mezi kontinenty. Jak na to dnes vzpomínáte, co vám to lidsky a autorsky dalo?
Na dobu, kdy jsem žila v Latinské Americe, vzpomínám ráda, někdy mám tendence si to období idealizovat; člověk ještě nebyl tak opotřebovaný. Na druhé straně vím, že za tím přesazením nebyla jen touha poznávat nové, učit se, cestovat, vykročit ze své komfortní zóny – ale byl to svým způsobem i útěk, vysídlení sebe sama. V té době jsem vlastně ještě nepsala, či spíše – psaní jsem opustila někdy ve dvaceti a vrátila se k němu až po třicítce – ale i toto mezidobí bylo pro psaní důležité, všechno se ve mně ukládalo, nejen vrstvy a zárodky námětů, příběhů, ale i vrstvy odpadu, hlušiny a jinýho bordelu… zřejmě probíhala i nějaká ta diageneze, metamorfóza… a po několika letech, po návratu domů – vlivem horotvorných procesů, vrásnění a tak podobně, se vše ocitlo blíže k povrchu nebo rovnou bylo obnaženo… tak nezbývalo než o tom začít psát.

Musím říct, že se vám daří skvěle významově a zároveň jazykově propojovat terén duše a povahu krajiny či krajin. I když občas musím do slovníku, zírám, jak dobře to funguje. Moc díky za zajímavý rozhovor!