Vojtěch Němec: Nekropotence – death in progress
Křest a hudba.
Veselý román zvaný Nekropotence s podtitulem death in progress vydává opět nakladatelství dybbuk – vyvřelé díky!
Román Nekropotence Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům – čerstvý umrlec se má totiž dostavit na úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomuto dopomáhá trenér, úřední průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný „systém“, proti němuž se hrdinové vzbouří, uchýlíc se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu „adaptováno“ na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí, jemuž podléhá současný (trans)člověk, kolovratným „šášem“.
Rukopis nesoustavně a roztěkaně vznikal přes 10 let, v posledních dvou letech byl čtyřikrát (!), leč o to soustavněji přepisován, dokonce i v Maďarsku, kde se snad jednou uvaří první cizojazyčná mutace.
Večerem bude provázet ostřílený Josef Straka, o hudební složku se postará Jiří Závodný (ex-Už jsme doma).
Dramaturgie: Jan Běhounek
Antisystémové logo knihy vytvořila Marie Hladíková, leč obálka je made in dybbuk.
Knihu bude možno vydyndat od autora za směšnou cenu + nechat si ji orazítkovat Úřadem pro styk s Mortaly.
ZDE lze akci sledovat na facebooku.
Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.
Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.
Prožívám svůj život jako nekonečný, zmáhá mě strašná únava, a to mi není ani padesát, jak se to děsně vleče.
Skoro všude prázdné ulice. Někde světla, jinde jdoucí postava. Město je v tomto několikaměsíčním šeru jen tušené. Jako by nebylo, ale je. Poslední hospoda, spíše bar, který ještě svítí.