Mnoho měsíců se snažil opravit střechu. Na dvoře měl vyrovnané pálené tašky, mezi kterými se muselo chodit jako mezi posvátnými baobaby. Některé bylo nutné složitě přeskakovat pomocí dlouhé násady z česače hrušek. Pár se jich dokonce rozbilo při neopatrné manipulaci se zahradní gilotinou. Jelikož vůbec nepršelo, nepamatoval si, kudy mohlo do horního patra zatékat. I tak ovšem denně lezl na střechu a hráběmi ometal napadaný mrtvý hmyz a vysušené zapáchající ryby, které každý podvečer přinášela malá tornádka. Lopatou, obvykle užívanou na popel, vyndával písek z okapů a poté odpočíval, opřený o komín, pod kterým už nebylo třeba topit.

Čas u malířského plátna tekl jako čím dál vzácnější deriváty ropy. Plátno často mazala kusem hadru, znovu a znovu jej přetírala omáčkou ze zamrazených rajčat. Od prvního tahu začínala kreslit dům. Chtěla ho zachytit co nejrealističtěji, podobně jako na té rozpité fotografii přilepené k zrcadlu. Postihnout štětcem vše od bezlistých stromů vedle garáže po vyprahlé záhony s pravidelně rozmístěnými nefunkčními rozstřikovači. Tvar stavby jí ovšem unikal. Stěny byly pokaždé na jiném místě, kolísal počet pater, okna měnila velikost. Snažila si jednotlivé místnosti změřit, krokovala chodby, vše si zapisovala, ale pokaždé došla k rozdílnému výsledku. Vzpomínala na pokoje, které nejspíš nikdy nebyly, ztrácela se během hledání koupelny, nesmyslně narážela do zdí, v nichž tušila dveře. Když jednou, během dlouhého čekání na pravidelnou cisternu neměla, čím barvy naředit, zlehka nařízla zápěstí a využila několika kapek do kobaltové modři, kterou na obraze doplňovala sálající oblohu. Kdysi totiž nedaleko býval rybník.

Druhé procitnutí

(listopadovská inspirace)

Ráno jsme procitli mrtví.
Ve vaně pomalu roztávalo mýdlo.
Rozpačitě zarovnával uvolněné prostěradlo, váhal ohledně světla.
Podařilo se mi ho obklíčit nepravdami a vrtochy do té míry,
že viděl nepřesně a rozplizle i tvar nevšednějších předmětů.

Mezitím jsem zjistila, že mi není zima ani teplo.
Kyvadlo hodin se nepohnulo, moucha neletěla, listy větráku stály.
Neprodyšná mrtvolnost.
Kdybych odhrnula záclonu, ukázalo by se protější dláždění
s provlhlým tmavým vzorem a okraje chodníků s čarami,
dělící jednotlivé kameny na území jednoho či druhého.

Odjakživa se nerad na něco ptal a nyní nejspíš litoval; má odpověď
ho nikterak nemohla uspokojit.

A to jsem navrhla, ať táhne černým pěšcem jako první.
Pustil se raději do práce.
Kladívkem rozkouskoval ještě další kus azbestu kolem.
Zeď se zvolna, nepravidelně, chaoticky začala zdvihat.

Byli jsme znovu unaveni a umdlení přípravami.
A protože já jsem se naopak tázala často,
ovšem ne vždy mi bylo příjemné o věci mluvit na rovinu,
vymýšlela jsem nepřímé otázky.
Během nich jsem opakovaně přelévala namodralé víno
z čajové konvice do broušené karafy a zpět.

Nechápal načasování mých vět, jejich řazení měl za nelogické.
Rozčilovala ho dětinská i svůdná stránka věci.
Utěšoval mě ovšem, jak jen uměl.
Zklamaně jsem zjistila, že v podstatě jen opakuje: “Počkej!…”
Brečela jsem teď bez slz, vztekle, vzdorovitě.
Nevědomky jsem mu tak brala sílu a odhodlání.

Marně jsem se nažila narovnat popadané židle a
seřadit je kolem stolu, aby měly nohy v zákrytech,
všechny sedáky pod deskou a opěradla nachystaná k dialogu.
Odnikud nebylo nic slyšet. Poslední volný výdech.
Na nádech už nebyl čas. Tak se to tedy většinou odehrává!
Stiskli jsme si ruce a chtěli jsme se připravit.
Nevěděli jsme ovšem jak.

Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.