Martin Stöhr

Z polopouště polospánku

Beletrie – Poezie
revue Ravt 14/2021

Dvanáct snů

 

Od léta 1983, kdy jsem si na konci školního roku pořídil čínský zápisník v „hedvábných“ deskách a začal si do něj všelicos kreslit, lepit a zapisovat, jsem si zaznamenal také snad dva tisíce dvacet jedna svých snů. Pomalu klesají pod hladinu umírajícího času. Pravděpodobně už je nikdy všechny nedohledám, nepřečtu a nikam zvlášť nepřepíšu. O snech si nemyslím nic mystického. Poznávám v nich pobočný produkt jindy bdělého mozku, pohov řídící jednotky těla, jakousi defragmentaci harddisku, pokud se tento pojem stále používá. Ale jistě nejsem sám, kdo vnímá, jak se povlávající, nekontrolovaná životní látka dokáže řadit do fascinujících a k interpretaci otevřeným obrazům. Sny patří především snivcům! Není nic otravnějšího než nevyžádané noční světy našich bližních. Vždy si dvakrát rozmyslím, než v tomto punktu někoho pozvu dál. Sny a jejich alfabetizace je žánr, který se provozuje v nedbalkách. Právě kvůli privátní povaze této činnosti jsem občas s odstupem překvapen bezprostředností, které se mi při „záměrném psaní“ nedostává v takové míře, po jaké toužím. Baví mne pak nejen ty sny, ale i všelijaké navazující reporty z hranic spánku a bdění. V poslední době si tyto moje zápisky našly ustálenou podobu; začínají formulací: Zdálo se mi předešlé noci… Na výzvu editorky jsem několik odstavců, starých i novějších, narychlo vylovil a nabízím je zde k publikaci.  

 

*

Zdálo se mu, že chodí temnou krajinou. Doprovází ho jeho mladší syn, ale příliš to nevnímá, protože musí ponášet a hlídat velké okno dělené na množství malých tabulek. Musí hlídat svoje břímě, ale když ho pak na chvíli sundá ze zad, se smutkem vidí, že několik tabulek je přece rozbitých.

Ten sen si pamatuje dlouho. Jde letní rovnodennost, bezcílně bloudí bytem, je docela pozdě, ale ještě ne k spánku. Lehne si v obývacím pokoji a pozoruje šerý pergamen okna, husté listí lip, miluje, když kvetou jako poslední a svým prachem rozlomí léto na beznadějnou půli. Doufá, že bude tak pošetilý, že vstane a zapíše to. O snu s oknem, o pozorování večera. Tehdy to vzdá, ale přesto nezapomene.

Obraz nejde povalit, tak to teď píše…

27. červen 2014

*

Je 02:38, už zase nespím. Hotel. Praha, město nescelených ran a otevřených účtů. Nemohl jsem usnout a než se otevřely dveře do zásvětí, z polopouště polospánku se vynořila zasutá vzpomínka. Byly mi tak tři, zůstal jsem v domě sám. V kuchyni za dveřmi stála ještě „dřevěná“ televize, na ní látkový přehoz. Nahoře dýhou zdobená dóza, v ní peněženka. To jsem věděl. Chtěl jsem být velký, důležitý, něco řešit, „vyrazit do světa“. Přistavil jsem si židli, vylezl na ni, sebral jsem černou tobolku a šel. Bylo pusté a žhavé letní poledne, dmul jsem se pýchou a zamířil do periferních Potravin v sousedství. Šlo se sotva pár kroků, ale věděl jsem jistě, že je to PODSTATNÁ CESTA. Po zápase s dveřmi jsem vstoupil. Obchod, taková pultová Jednota, byl prázdný. Vzadu se rozhrnul závěs, vyšla prodavačka, tehdy asi stará paní Pektorová. Dost nevlídně na mne uhodila, co že chci. Ale já nevěděl, co chci, nedošlo mi, že tady musím něco CHTÍT! Tak jsem tam stál, mlčky žmoulal peněženku, hleděl do těch nesrozumitelných výšin, přistižený, vyděšený, na Věčnost ponížený…

Když jsem konečně usnul, přišel mi sen, ve kterém (jako ostatně vždy), nebylo vůbec žádné světlo. Stál tam zase náš dům, jako velká archa plující ke zkáze, zprava Jednota, zleva vchod do znárodněné vily sekčního šéfa Baťova koncernu. Tam jsem chodil do školky, obědy v ní vařila moje milovaná babička, svatá Marie. Dřepěl jsem tam u smutných tújí, v ruce nejlevnější rámeček na fotografie, jaký se prodává v marketu a bývá bílý. Tento byl černý, černý jak antracit. Strhal jsem z něj igelit, díval se na papírovou paspartu, na prázdné pole určené pro obrázek a chtělo se mi umřít, protože jsem nevěděl, co tam patří…

29. srpna 2018

 

*

Před usnutím jsem si aspoň chtěl znova přečíst tu sbírku, tentokrát s tužkou, pro inspiraci, ale jak jsem byl v té hodině mezi světcem a podvodníkem úplně nemožný, nepoznačil jsem si vůbec nic. Jen tak listoval, máchal rukou a škrabal se na hlavě. A pak to suše skříplo, otočil jsem se a samozřejmě — na stěně za mnou byl zásah, taková ryska v bílé, čára ponoru, pod kterou jsem musel usnout s vědomím, že zítra na uvádění jeho sbírky nemám co říct.

Navštívil mne pak sen:

Jeli jsme s Petrem vlakem. Zdálo, se mi, že někde mezi Turnovem a Trutnovem, kde to vůbec neznám. Bylo předjaří, brzké odpoledne, krajina v sypkém světle fádní, ale laskavá. Už jsme si na té dlouhé cestě pověděli úplně všecko. O básnících i o psaní. Pořád jsem se díval na jeho bundu, která visela vedle, až to nevydržel a řekl: Tu jsem si koupil na tržnici, když bylo všecko v hajzlu, abych se trochu zahřál. A pak už jsme jen mlčeli a mně přišlo, že jsme konečně na Věčnosti — a dokonale spolu…

Když jsme pak vystoupili, šli jsme z nádraží k nějakému městu. Kráčeli jsme vedle silnice, každý po svém chodníku, ten jeho nabíral spodní oblouk, ale můj se pořád vzdouval. Přišli jsme na rozlehlé pusté náměstí, byla tam prodejna devocionálií, s okénkem jako trafika. Petr dorazil první a začal se přehrabovat v ruských lubkách. Mne tam dovedl jakýsi most, takže jsem okno minul a shora na něj křičel nesmyslné definice: Pokud se reliéfy krajiny navzájem vylučují, před koncem cesty se druhý z nich násobí celými dvanácti procenty!

Čtení se mělo konat na pusté pláni. On tam čekal úplně sám a před ním stál na stolku hrnek krvavého čaje. Taky moje neskončená báseň na pergamenu, teď nakreslená jako komiks. Listina měla malý reproduktor, asi jako kolečko mrkve a z něj se linuly hluboké, sladké tóny. A kdesi daleko, v opačném rohu náměstí, seděl jediný návštěvník. Tak málo lidí? Byl jsem zklamaný. Pokud bylo na počátku Slovo, musí být na konci řeč!, volal básník k tomu jedinému muži. To čtení není tady, koná se na schodech Skleněné louky!

A bylo chvíli před probuzením, když se na mne Don Pedro obrátil a řekl: Pojď chlapče, je čas, už musíme plout!

25. února 2019

 

*

Zdálo se mi předešlé noci, že jsme si koupili velký, tmavý byt, ale byl to omyl, jak se ukázalo, sousedil s továrnou, kde se vyráběla munice do děl, byl ponurý, jeho zákoutí se táhla dál a dál, v některých místnostech stála voda, zdi se rozpadaly, nakonec jsem jaksi vylezl na střechu toho domu, takové šero jsem nikdy nespatřil, bezútěšné, holé horizonty, rozprostřené od nevidím do nevidím.

A jejich smutek byl nekonečný.

28. ledna 2019

 

*

Zdálo se mi předešlé noci, zdálo se mi množství zmatených obrazů, v jednom z nich mne Šibal držel za pohlaví a uznale říkal: Bezva, velikost E!

I když je to až páté písmeno v abecedě, věděl jsem, že to je dobré.

25. ledna 2021

 

*

Zdálo se mi předešlé noci… teď večer už ani nevím co, spíš vjem než sen, jakási smlouva, bůh ví jakých stran a o bůh ví o čem, viděl jsem dřevěný sloup zvonice rozštíplý vedví, v polopoušti polospánku jsem slyšel ticho tich, i tam venku bylo ticho… začínají tři týdny domácího vězení.

Andante pande mio, krá, krá, krá!

1. března 2021

 

*

Zdálo se mi předešlé noci, že jsem žil v jiném životě a jiných kulisách, ale na ničem nezáleželo tak málo jako na nich, nezáleželo vůbec na ničem, byl jen nekonečný smutek a zmar, zdálo se mi, že vše vyřeší řeka, mohutná řeka, která tekla kolem a nabízela se jako vysvobození, jako hrob, ale ona jen tekla, šedá, bílá, zpěněná, jakási celá nahoře, bez koryta, ale přesto se držela ve svých březích.

A já do ní nevešel.

27. května 2021

 

*

Zdálo se mi předešlé noci, té noci velehory, té noci nejkratší v roce, té noci z jejíhož vrcholu pak už jen všechno truchlivě padá, že byl v našem nakladatelství večírek. Prostory neznámé, členité, fádní. A tolik zaměstnanců a jiných lidí, že jsem o nich neznal vůbec nic. Byl jsem tam s nechutí, absolvoval jakýsi program a ze všeho nejvíc se snažil skrýt někde v koutě. Našel mne Tomáš Reichel a smutně, naléhavě mi říkal: Martine, prosím tě, tak pojď za námi, nemůžeš se pořád tak stranit! Přemohl jsem se a vyšel mu vstříc, prodíral jsem se kamsi mezi lidmi, byl jsem od pasu nahý a snažil jsem na sebe narychlo natáhnout košili, ale uvízla mi nějak překroucená jen na jedné ruce a dál jsem nemohl nic.

Venku je letní podium. Po vlnce veder principál nasadil bouřku. Diváci jsou ještě zalezlí a osamělé, duté zvuky se šíří ozvěnou. Je po dešti, cukruje hrdlička. Sbírám se z polopouště polospánku. Přes slepené řasy vidím pokrčený, červený palouk prostěradla. Ještě před chvílí tam byla modrá. Pavla, která má dnes svůj svátek (a chtěla by se jmenovat Karin, Ester nebo Miriam), právě vstala a odešla.

22. června 2021

 

*

Zdálo se mi předešlé noci o jakési velké pražské výstavě, kterou připravovala paní Divišová, vdova po básníkovi. Šlo o poctu Duchampovi, ale ukázalo se, že byla věnovaná spíš básníku Borkovcovi. Byl jsem velmi pobouřen, protože mi přišlo pitomé, aby tak spektakulární expozice byla zasvěcena nějakému ve světě neznámému poetovi a barmanovi. Ale pak jsem si to přebral tak, že právě tohle je rafinované. Názor jsem změnil ve chvíli, kdy jsem i já našel svůj kout. V obrovské vitríně stál čistý bílý kubus a na něm ležely brýle, bílé lennonky z tlustého drátu. U nich byl popisek: POCTA PLASTOVI. Hned jsem to běžel vylíčit paní Divišové, jako kurátorka to ovšem musela vědět. Mám jí říct: Nemohu než nesouhlasit? Mohu než nesouhlasit? Nemohu než souhlasit? Nevěděl jsem. Raději jsem začal: Víte, Plasta, to byla moje studentská přezdívka.

18. listopadu 2020

 

*

Zdálo se mi předešlé noci, že existují dva časopisy Host. Šéfování prvního se chopil Honza Němec a bez okolků přesunul jeho vydávání do metropole. V druhém jsme zůstali s Mirkem Balaštíkem sami. Seděl jsem na redakční radě v jakési prosklené zimní zahradě a s nelibostí pozoroval, že náš tandem je teď doplněn mladými dívkami z nakladatelství. Bože můj, to ten časopis zas budu muset i sázet? Přemýšlel jsem, co řeknu, když se to začne probírat. Vedle mne byl můj dávno zapomenutý spolužák z průmyslovky Radek Cápík, řečený Cap, první v abecedním pořádku, věčně ztrápený tím, že je tak na očích. Střapatý vesničan, ale uměl mluvit jako světák, pěkně na půl úst. Martine, ty jsi možná chytrý, ale já byl na vojně a ledasčemu taky rozumím, hele… řekl a zapíchl prst do obálky připravovaného čísla. Byl na ní čtvercový palindrom:

 

S A T O R

A R E P O

T E N E T

O P E R A

R O T A S

 

A pak střih. Jsem zas mladý, ve Zlíně, autobus zastaví na konečné periferní linky 32, kterou jsem míval rád, protože přijela jen zřídka, stoupala nad město a od hospody se dalo lehce sběhnout dolů, do naší ulice. V tom snu se ale loudám. Na louce vpravo stojí jakýsi zchátralý klub, který tam ve skutečnosti nikdy nebyl. U vchodu se scházejí dvojice, je mi jasné, že zanedlouho to tam bude dělat každý s každým. Trochu mne mrzí, že se orgie nezúčastním, ale v šeru už zdálky vidím, že doma se svítí.

Rozsévač Arepo s námahou drží kola!

18. září 2021

 

*

Vešel jsem do nevzhledného výčepu, takového, jaké bývaly za komunistů někde na ztracené vartě, jen stoly, židle, plastové ubrusy. Přesto tam vtékalo hodně světla a žádní hosté, žádný kouř. Chtělo se mi pít, ale nemohl jsem se rozhodnout, u nejbližšího sezení navíc ležela jakási zábrana, dřevěná tyč opřená jedním koncem o hranu stolu a druhým spočívající na podlaze. Chtěl jsem ji shodit, ale pak jsem to v sobě „vyhrál“ a odešel pryč. Střih, ocitnul jsem se v našem domě ve Zlíně. Z venku jsem slyšel hučení větru, bylo jasné, že je to strašná, zlá bouře, netrvalo dlouho a v hrůze jsem pochopil, že nám to sebere dům. Stál jsem v obýváku a sledoval, jak se odděluje strop, jak se trhají vetché kotvy, na kterých drží naše nízká, bez půdy navazující střecha. Střih, stojím s otcem venku, je tam také můj bratr, ale matka chybí. Vidím, že z našeho domu zbyla jen hromada suti, změť cihel a trámů. Pochopím, že tam někde zůstala moje žena a děti, začínám bědovat, ale se studem (ovšem i úlevou) mi dojde, že teď už budu mít skutečný důvod pít. Stoupáme s otcem zahradou do svahu, mezi vzlyky mu říkám to, co mu opakovaně vyčítala matka a jeho to strašně dráždilo: Měl jsi postavit solidnější dům! Krajina kolem zůstala líbezná. Nahoře, na mladé, rozkvetlé trnce visí ve svazku všechny moje klíče. Mám radost, že jsem je našel, trochu se mi uleví, otec mně utěšuje, že je možné, že moji blízcí přece jen přežili. Scházíme zas dolů, na ulici už vidím hlouček přihlížejících, snad sanitky, chaoticky odstavená auta. Taky strýce Jožu, který drží v náručí dítě. Mám naději, ale když přijdu blíž, poznám, že je to kdosi cizí, koho drží. Zavalí mne zoufalství. Ale naráz je odněkud přivádějí. Jsou živí, zdraví. celí – Pavla, Kryštof, Filípek… Nevěřícně se dotýkám jejich obličejů, mají jen drobné, „fotogenické“ oděrky, mají nádherné OSLAVENÉ TVÁŘE, žijí a jsme spolu. Potom se probudím.

Probudím se naprosto excitovaný, v slzách, nemůžu zůstat v lůžku, sejdu dolů, chodím se a tam, z kuchyně do pokoje, po zádech mi běží mráz, nesmyslně rozsvěcím a zhasínám, k sobě mne přivede až bublání vařící vody v konvici. Zjišťuju, že jsem ji zapnul, aniž bych věděl proč. Podívám se na hodiny, je 01:20! A ten den, 05. 06.!

5. června 2013

 

*

Zdálo se mi předešlé noci, že vidím, že je tunel ze světla a peří, levituje ve vesmíru, v NIC mezi spánkem a bděním.

A spojuje mne jako pupeční šňůra mezi dvěma světy.

9. března 2021

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Martin Stöhr

    Narodil se v roce 1970 ve Zlíně. Básník a redaktor. Vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Debutoval sbírkou básní Teď noci (1995), která stejně ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018