Ten den jsem si uvědomila kynoucí noc. Přelila se mi přes obličej.
Zdálo se mi, že stavím zeď, teď ji už pár dnů bourám.
Náš konflikt má zvláštní intimitu. Noc dýchá a počítá.

Slyším plakat dítě, i když tady žádné není. Sleduje mě akustický stín
olizující obtížně dostupné části mého těla. Ke dnům je dům lhostejný.
Děj se odehrává v několika ložnicích, bydlí tam nespavost a zadržený dech.

Tady jsem spolkla zanícený planetární systém. Tu část nás, která není kost a kůže.
Nehodím se k tomu světlu. Spolkla jsem bezkrevný planetární systém, ale ztratil se mi klíč:
I k obrazům můžeš tancovat. Zabydluju se v rutině, v krku mám ke smrti unavené planety,

které si už ani nemají co říct. Předávají si tělní tekutiny. Dům je čekací židle.
Jsme zabalení do neprůhledného ticha a nedomyšlených následků.
Něco se přihodí, nic nezahyne. Ráno se nekoná. Nekoná se s hromy a blesky.