Viktor Janiš

Z povídek Michela Fabera

Beletrie – Próza
revue Ravt 10/2021

Ahoj dvakrát jinak

Nezavolala mu, jen co vystoupila z autobusu, protože byla hladová a strašně ji bolel zadek.
Zatelefonovala mu až za hodinu, až když si dala snídani a trošku se prošla po městě.
„Ahoj?“ řekla v telefonní budce do sluchátka, které bylo studené a vlhké od dechu jiných lidí.
„Ano?“ odpověděl. Jako vždy neměl zřejmě ani ponětí, čí je to hlas.
Nakonec se mu ohlásila jménem, ale v té chvilce předtím pocítila osten podrážděnosti, který je jen špičkou obrovské stříkačky plné zakyslé nenávisti. O tohle se pohádali už tolikrát.
„Proč nikdy nepoznáš, že jsem to já?“ vyčítala mu zvýšeným hlasem, když se ním octla o samotě.
„Propánajána – co taky čekáš, když řekneš jen ‚ahoj‘?“ bránil se pokaždé, nebo (což bylo ještě horší): „Podívej – během dne mi volá spousta žen…“
„Ale já jsem tvoje manželka,“ trvala si na svém.
„To vím,“ ujistil ji vždycky. „Ale co by se stalo, kdybych řekl ‚Ahoj, miláčku!‘ a ukázalo se, že ta ženská na drátě je klientka a chce po mně software na správu dat?“
„Ono by se to nikdy nestalo, kdybys poznal můj hlas.“
„Hele, spousta žen zní… ehm… podobně. Zvlášť po telefonu.“
„Stejně jako spousta mužů. Ale já tvůj hlas poznám.“
„No dobře, tak umíš poznat hlasy mnohem líp než já!“ uznal rozhořčeně a zároveň sarkasticky. „Microsoft by tě měl využít k vývoji programu na rozpoznávání hlasu.“
Takové komentáře pronikaly jejím měkkým tělem a ztvrdly v ní – ovšem úplně špatně.
„Když ti zavolá Carol, tak nezaváháš – chytíš se hned.“
„Carol je moje sestra.“
„No dobře, tak teda Patricie.“
„Pat je stará paní. Má hodně osobitý hlas.“
„Možná by mi měla dávat hodiny.“
„Netvrdím, že má nějak obzvlášť příjemný hlas – jen osobitý, protože je stará a má pusu jako… jako… ehm… starý člověk.“ (Přirovnání – a vlastně cokoli tvůrčího – nebyla jeho silnou stránkou.)
„Tak jo,“ říkávala v tu chvíli, když měla nutkání dovést hádku až k vyvrcholení. „A co když ti zavolám a řeknu ‚Ahoj‘ a ty řekneš ‚Ano‘ a já neřeknu nic a ty nakonec řekneš: ‚Jsi to ty?‘“
„Co s tím?“
„Když víš, že to jsem já, proč to neřekneš rovnou?“
„Já nevím… Nejsem si jistý… Musím o tom přemýšlet.“
Nikdy nemohla vyhrát právě proto, že vyhrávala vždycky. On se pokaždé bránil, byl rozumnější než ona, nezveličoval, řídil se pravidly debaty, hlas zvyšoval, jen když s tím ona začala, snažil se z toho vynechat emoce. A protože neměli nestranného rozhodčího, jeho výraz byl jejím jediným zrcadlem a v něm se odráželo, jak se chová iracionálně a nespravedlivě. Ublíženě na ni hleděl a nedokázal jí odpovědět, tak jako soutěžící v televizním kvízu, jemuž namluvili, že se ho budou vyptávat na římskou historii, a potom ho před kamerou zničehonic začali zkoušet z lidské nervové soustavy.
Ano, byla nespravedlivá. Nejspíš. Ale hned několikrát se jí uprostřed téhle stejné pitomé hádky o rozpoznávání hlasu stalo, že zazvonil telefon, on ho vzal, zachytil tak vteřinu vzdáleného pozdravu a okamžitě odpověděl: „Á, ahoj, Lynne!“ nebo podobně. Ten parchant si prostě nemohl pomoct.
„To jsem já,“ řekla mu teď. „Tvoje žena.“
„Kde jsi?“
Ještě nedokázala říct, jestli je ustaraný, nebo naštvaný, že přijela o čtrnáct hodin později.
„Princes Street. U nádraží.“
„Hm, bohužel tě teď nemůžu vyzvednout.“ Pořád se nedalo jednoznačně určit, jestli je ustaraný, nebo naštvaný, byl jen ztrápený. „Za pár minut musím odjet do práce.“
„Já vím,“ odpověděla. V duchu zaplesala, že si ten telefonát načasovala tak dobře.
„Čekal jsem na letadlo, kterým jsi měla přiletět včera večer,“ řekl. „To přistálo na minutu přesně, ale ty jsi v něm nebyla. Kde jsi teda byla?“
„Pořád ještě v Londýně,“ vysvětlila mu. „Na letišti mi ukradli kabelku, jen pár minut předtím, než mělo letadlo odletět. Nějaký teenager mi ji serval z ruky. Rozběhla jsem se za ním, ale měla jsem na sobě pořád stejné boty, jaké jsem si vzala na svatbu, takže to bylo dost beznadějný.“
„A proč jsi i tak nenasedla do toho letadla?“
„V té kabelce jsem měla letenku, kreditky, mobil, všechno.“
„Vždyť ta letenka je elektronická. To číslo je jen pro tvou potřebu. Tvoje jméno je zanesené v počítačovém systému, na ničem jiném nezáleží.“
„Byla jsem rozhozená. Už začali vyvolávat ke kontrole dokladů. Necítila jsem se na to, že bych se zvládla dostat do letadla jen svou vyřídilkou.“
„Tak jsi mi mohla zavolat.“
„Nemohl bys pro jednou poslouchat, co říkám? Ukradli mi kabelku. Byl v ní můj mobil – všechno. Neměla jsem ani drobný do telefonní budky.“
„No… promiň, nějak mi to nedocvaklo…“
„Jsem žena,“ připomněla mu uštěpačně. „Nechodím v tmavomodrém obleku s peněženkou a telefonem po kapsách.“ Věděla, že ta uštěpačnost není namístě, ale odpustila si, protože věděla, že on jí co nevidět řekne něco stejně necitlivého.
„Počkat… Měla jsi zhruba… Bože, o kolik peněz jsi přišla?“
„Kolem pěti set liber,“ odpověděla. „V hotovosti.“
Na druhém konci linky se ozvalo ostré zasyknutí.
„Vždyť jsi mi tvrdila, že si to pošleš rovnou na účet!“ připomněl jí.
„Já vím. Neposlala. Zapomněla jsem. A navíc se mi nechtělo.“
„Říkal jsem ti, že nemáš takový balík nosit v peněžence.“
„Tak jsem to udělala a přišla o ně. A co?“
„No já jen že nemám na vyhazování.“
„Trval jsi na tom, že mi ty peníze dáš. Dalších pár dní na kontokorentu by nás nezabilo.
Mohla jsem to zalepit z výplaty příští týden.“
„Přece jsme se dohodli: tvůj plat jde na hypotéku.“
„Fajn. Tak co, už jsi spokojený?“
V nastalé odmlce se snažil nějak strávit fakt, že znovu prokázali, že se dokážou porafat během tří minut a kost ani nemusí být moc velká. Pak řekl: „Už musím jít do práce.“
„Dobře,“ přisvědčila. „Uvidíme se večer.“
„A ty jdeš taky do práce?“
„Jak bych mohla?“ opáčila. „Celou noc jsem seděla v autobusu a vůbec jsem se nevyspala.“
Věděla, že na lítost od něj patrně ztratila právo, a rovněž věděla, že by si toho nevážila, kdyby ji politoval, ale stejně to chtěla, koneckonců se na něj zlobila, že mu schází představivost a nedokáže si odvodit, jak se za daných okolností musela dostat zpátky do Edinburghu.
„V autobusu?“ vyjekl, jako by mu právě řekla, že sem dojela stopem a že se celou dobu držela plachty náklaďáku.
„Ano, v autobusu,“ zopakovala melodicky. „Copak si myslíš, že svou sestru o prvním dni líbánek požádám, aby mi půjčila dost škváry na soukromý tryskáč?“
Povzdychl si; celá ta záležitost pořád úplně nedávala smysl; ale byl dost chytrý na to, aby se zarazil a nepožadoval další vysvětlení.
„Aspoň jsi mi mohla zavolat. Měl jsem o tebe starost.“ Á! Konečně to tu bylo – jako vždy pozdě, o celou jednu hádku příliš pozdě.
„Zkoušela jsem to,“ řekla. „Několikrát.“
Další odmlka, než se rozhodl, zda si manželka zaslouží, aby o ní uvažoval jinak než doposud. Když znovu promluvil, všimla si, že usiluje o neutrální, tolerantní tón.
„Takže nejdeš do práce. Mám jim zavolat a vysvětlit to?“
„Díky, můžu jim zavolat sama. Mám sedmdesát, možná i osmdesát pencí. Laskavost cizích lidí…“
„A… ehm… Určitě jsi unavená. Myslíš, že se budeš moct dneska prospat?“
„To asi ne. Mám hromadu prádla na praní. Jestli to neudělám, nebudu mít co na sebe.“
„O čem to mluvíš? V šatnících máš oblečení plno.“
„Ne, tohle oblečení nemyslím. Spodní prádlo. Na tom výletě mi došlo poslední spodní prádlo, poněvadž menstruuju.“
Zasmál se, aby jejich nesoulad překryl dobromyslným vyjádřením sdílené důvěrnosti.
„Chápu, už to nemusíš vysvětlovat,“ řekl.
„Dobře. Tak zatím,“ rozloučila se a zavěsila. Jestli si myslel, že ji nějak utěšuje jeho důvěrná obeznámenost s tím, jak moc krvácí a jak často si ušpiní kalhotky u okrajů klínku, tak se mýlil. Opět. Ani ji nijak neuchvacovalo, že ví o dalších drobných detailech: jejím krémovitém výtoku uprostřed cyklu, žlutých skvrnách od potu v podpaží jejích dámských sáček, světle hnědých flecích od prdů, jejichž povahu neodhadla, a tak podobně. Obešla by se bez toho, aby o těchhle věcech věděl, ovšem to v manželství nešlo. Po vzájemné domluvě spala jeden týden měsíčně v pokoji pro hosty, aby ušetřila drahé povlečení manželské postele.
„Vzal jsem si prosakující ženu,“ okomentoval to jednou; myslel to dobře, ale ten vtip se mu nepovedl. I o tohle se pohádali, až nakonec začala prosakovat z očí.
Cestou domů klimbala nad kufrem a zcuchané vlasy jí při tom padaly přes tvář. Před odjezdem z Londýna neměla čas se vysprchovat. Musí si dát sprchu, až se dostane domů – ale ne hned. Pěkně jedno po druhém.
Ke dveřím jejich domu došla ve tři čtvrtě na devět, kufr odložila u gauče v obýváku a vyřídila telefonát se šéfem. Bylo to bezbolestné. Krádeží byl šokován a pobouřen a litoval ji, že musela cestovat přes noc a přišla o pět set liber. Dokonce nadhodil, že by ji na tenhle den mohl poslat na nemocenskou, což ji zrovna teď nezajímalo, i když se vynasnažila, aby to od ní nevyznělo příliš blazeovaně.
„Díky, zatím,“ rozloučila se a zavěsila.
Na stole v jídelně našla zbytky manželovy snídaně: ve vysoké sklenici sedlinu pomerančového džusu, prázdný šálek od kávy, misku zapatlanou vločkami nasáklými mlékem. Odklidila to nádobí, pořádně ho umyla saponátem a horkou vodou, utřela je a dala na správné místo do poliček. Pak do modrého umělohmotného lavoru napustila teplou vodu, do ní nalila jakousi růžovou tekutinu, na etiketě označenou jako „extrémně intenzivní čistič“ a „odstraňovač skvrn“, přenesla lavor do obýváku a postavila ho před pohovku.
Zadek ji pořád bolel: pocítila to, když se ze sedu ohnula a z rozepnutého kufru vytahovala špinavé prádlo. Žádné oblečení pochopitelně zakrvácené neměla, protože začala krvácet teprve teď, nebo přesněji, menstruace se jí spustila včera v noci v autobusu.
Z náhlé zvědavosti se zhoupla na gauči dozadu a stáhla si kalhotky, které měla na sobě. Lehce zašpiněnou vložku odhodila na zem, aniž se ji namáhala srolovat; zajímal ji rozkrok kalhotek. Když se předtím usadila na sedadle v autobuse, byla si jistá, že cítí prosakování tenkého čůrku semene, ale usoudila, že to není možné: to bylo určitě nějaké lechtání od nervů.
Teď v jasném dopoledním světle rozprostřela klínek kalhotek a zadívala se na nepravidelný protáhlý kosočtvercovitý tvar zaschlého spermatu, který připomínal primitivní malbu její vlastní píči. Zvedla je k nosu: pořád byly cítit, byť zdaleka ne tak silně jako její prsty, když na něj vystrčila svou prdelku, zvedla hýždě, aby mohl snadněji proniknout, a zjistila, že má kůži kluzkou od jeho semene po předchozím čísle.
Hodila kalhotky do lavoru a zapátrala v kufru po kombiné, které měla na sobě, když v sobě poprvé sevřela jeho ptáka. Všimla si radosti v jeho tváři, když ucítil, jak je pro něj vlhká, a jen co ho navedla do sebe, zasmála se a řekla: „Tohle se mnou děláš už několik hodin.“
Byla to pravda. Předehra začala prakticky v okamžiku, kdy je na svatební hostině představili, přestože od sebe stáli v patřičném odstupu a jen spolu mluvili.
A mluvili a mluvili. Něco jako jejich hovor ještě s nikým jiným nezažila: zcela bez přetvářky, bez přezíravosti, bez rozředění. Mohla s ním mluvit o věcech, o kterých se už před lety přestala snažit bavit s jinými lidmi, a on jim nejenže rozuměl, ale chápal i její radost z toho, že o nich může mluvit. Něco z toho, co on řekl jí – ačkoli tomu věnovala větší intelektuální pozornost než prakticky čemukoli, co jí kdo kdy řekl –, navíc mělo stejný účinek jako hřejivý prostředníček klouzající mezi jejími stydkými pysky.
Po několika hodinách tohohle se na chviličku omluvila, vyběhla nahoru na sestřinu toaletu, a když rozevřela nohy na prkýnku, zaslechla přes šum hostiny dole, jak ze sebe její píča vydala savý zvuk. V tu chvíli se rozhodla, že se s tím mužem musí pomilovat.
Nyní o samotě ve svém domě v Edinburghu zvedla proti světlu bavlněnou spodničku. Skvrna na ní byla ve tvaru falu, ale to byla pochopitelně jen shoda okolností. Ve skutečnosti ji vytvořilo jeho sperma, které po troškách vytlačovaly stahy jejího vlastního orgasmu a které pak klouzalo do štěrbiny mezi jejími půlkami, jak se pohybovala pod ním. Podobně flek na jejím dámském sáčku měl původ v tom, jak ležela na břiše na mokré skvrně, zatímco on opatrně vnikal žaludem pyje do její prdele. Zpočátku se pohyboval příliš něžně, až se musela několikrát vzepnout, aby ho přivedla na tu myšlenku.
Když o mnoho hodin později seděla v autobuse na zadku, málem litovala, že ho vybízela, aby ji tam šukal pořádně, ale ještě později se ve svém domě v Edinburghu zkusmo zavrtěla na pohovce a zaradovala se nad stopovou bolestí a vzpomínkou na jeho chraplavý výkřik, když jeho bedra naposledy narazila na její hýždě.
Měla pocit, že ví přesně, co má dělat, když šukali, ačkoli mu možná pořád naznačovala, co chce, aniž si toho ve skutečnosti byla vědoma. Jestli měl ruce na jejích bradavkách, právě když je tam chtěla, jak vlastně došlo k tomu, že její ňadra byla odhalená? Chtěl ji celou, tak mu dala, co chtěl, ale možná v pořadí, v jakém to chtěla ona. Nebyla si jistá. U některých věcí, které s ní dělal, si ani neuvědomovala, že je chce, ale okamžitě a zoufale po nich dychtila, jen co ucítila, jak s nimi začíná.
Ani ji nenapadlo uvažovat, jestli je nebo není dobrý milenec; bylo by to, jako kdyby čtyřleté dítě přemýšlelo, zda si se svým sourozencem dokáže dobře hrát.
Prostě jen chtěla dál souložit a mluvit a smát se celou noc a celý den, a když se teď za tím ohlížela, představovala si, že včera večer v 19.35, když z ranveje vzlétalo letadlo do Edinburghu bez ní, ona zrovna díky jeho horkým vlhkým prstům zažívala prudký orgasmus a tiskla si jeho hlavu k rameni.
Když spodní prádlo potopila pod hladinu napěněné vody, pustily jeho i její skvrny. V domě nebylo slyšet nic krom zvířené vody a ona mnula a ždímala ponořené oblečení. Prací prostředek a šedohnědá voda rozpustily rozdíl mezi tím, jak se potila v letadle do Londýna a jak se potila při souloži se svým milencem. Nandá to všechno do sušičky a z ní už prádlo vyjde suché a bílé, zatímco ona si dá pořádnou sprchu a smyje ze svého těla poslední zbytky jeho pachu, až se také posléze vynoří suchá a bílá.
Později toho dne, notně ospalá po horké sprše a fénování, vyrazila znovu ven, tentokrát do místních obchodů. Pořád ho slabounce cítila v řiti, když šla hodně prkenně. A tu a tam tak opravdu šla – když si myslela, že se nikdo nedívá.
V prvním obchodě, do kterého vešla, si koupila kabelku. Nebyla ani tak drahá jako její stará (kterou pořád měla s sebou), ale líbila se jí víc. Přendala z jedné do druhé pár věcí, u nichž by se její manžel ani nepodivil, že je neměla v kabelce, když jí ji „ukradli“. Zbytek zničila, včetně elektronického potvrzení letenky a kreditky. Mobilní telefon zahodila už v Londýně, bála se totiž, že ji manžel přistihne při telefonování ze zařízení, o nějž podle svých slov přišla.
Prázdnou, zplihlou kabelku odložila do kontejneru před charitativním obchodem.
Před poštou stály telefonní budky, dvě vedle sebe. Vešla do jedné a z nové kabelky vytáhla jednu z věcí, které nevyhodila: adresář.
Opřela se o bok budky, vytočila nejnovější číslo s předvolbou 0207 a v očekávání dlouhého rozhovoru si udělala co možná největší pohodlí. Nemusela se bát, že jí dojdou peníze: na poličku budky si vyskládala hrst librových mincí. Kdyby jí došly, měla dalších čtyři sta liber, které mohla rozměnit na drobné, což vystačí na děsnou spoustu mluvení.
O šest set kilometrů dál zazvonil jeho telefon zhruba osmkrát, než ho zvedl.
„Haló,“ ozval se opatrně.
„Ahoj,“ odpověděla a v čerstvě vypraném spodním prádle ji zaštípal čerstvý pot. „Tady je –“
„Já vím, kdo to je,“ odpověděl stejně srdečným, škádlivým tónem, jímž jí před tak rozkošně krátkou dobou řekl, že vyvrcholí do ní. „Tak rád slyším tvůj hlas.“

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí