Karla Potemníka jsem potkal v Nerudovce u Štursovy Toalety a tvrdil mu, že mi plesniví mozek. Vesele se smál, já se smál také. Bylo mi devatenáct let, byl jsem na výletě. Rutina. Vracel jsem se „domů“ jako den, který potřebuje ponocnou hru, ponocné ucho, skupinu více lidí a dobře vedenou reverzní osmózu, dobře vím, že moje Písmo je zatracená, potracená schizoidita sama, „já mám na to čuch“, bez urážky.
Jsem tu společně s otcem už asi tři dny, poměrná stabilita, dneska tu otevřou nové muzeum. Ta situace s E. mne stále bolí, ale zlepšuje se to, už na ni nemyslím každých pět vteřin. Potkal jsem dva blázny vyzbrojené hérakleitovskými replikami. S tátou to není nejjednodušší, asi jako se mnou. Dělíme se o léky. Bydlíme přímo nad mořem, asi jako nad Čertovkou kdysi. Nebylo by špatný potkat tu Šebka – katastrofa by byla dokonána. Poslal jsem pár pohledů – i jí. Moře je bezvadné. Domy: modrá a bílá. V poledním slunci žbluňk – pěna. Řekni mi, moře, řekni, jsou i na dně slyšet vlny? Sleduji tři racky, letka, který z nich je sám?
Sex je první, co mne napadá
Láska, kterou Ti musím vyhlásit
I kdyby měla být jen bystřinou
A i ta je to
Co zpívá o pahorku, kde se skrývá
Krápníková jeskyně Tvých vlasů
A chci být hřebenem – Ty buď hříva
Vydávají bezbolestné světlo
Jablka září
Není to genitiv?
Zrození břitvy
Jež rozčísne
(ještě tu pěšinku)
Chaosmos
Kalamář jsem vypil do dna, byl plný
Řas hledajících vhodné rýmy, ano
I ne, to souhvězdí na mém předloktí
Živé vody – nemrznoucí ani na poušti
Objímající naději coby vzpomínku touhy
Ve které, ano i ne, se spaluje náš čas
Ano i ne, ano zadrhl se mi hlas
Od měsíčního moře hladiny se ozývá
Hlas náměsíčné hluboko opilé loutny
Lodivod se otočil Polárce v tvář
A dal povel k vykasání suken plachet
Souznila loď s oblohou
A na obzoru se vyloupl obrys korvety
Krátery v palubě z borovice a jedle
To se radši oddám hnití než zapouštění
kořenů
Apokalypsa, odhalení, striptýz sv. Jana
Elektřina bzučí ve vzducholapce
Odmítám se Ti nedívat do očí
Nakráčím pravou nohou na lano nad propastí
Tvého klína
Upadám do Bezedna a ponechávám se
prostoročasu
Procházím se se svým buldokem
A pil jsem příliš mnoho kávy
Mám arabské rty a britskou konstituci
Obojek v levé ruce v pravé kladivo
Na všechny čarodějnice
Procházím se krok po pokroku
Orientuji se podle Večernice
Na zlatou nit navlékám stříbrné měsíce
A čekám, až se v mé duši ráno
Probudí jeden nový bůh a zachrání
Mne před mrazem mých strašidel
A černou hořkostí v mém jícnu
Noc odchází po špičkách a jsou to
Zase ty jehly svítání
Hrozná píšťalka nového rána
Další horor dne
Propadl jsem se do podsvětí Hádu
Persefoné mě vidí a pláče a zpívá
Baladu o vášni pražské Peršanky
Slunce trhá mraky je po inverzi
Bledé můry beznadějně hoří v plameni svíčky
A tys voněla jasmínem a růžemi
Procházím se krajinou Tebe
Dove sta amore dove?
Vypravím se do půlnoční poušti
Sečíst hvězdy z Tvého obočí
Podepřít nebeskou báň Tvých boků
Dopřát si roubík Tvých ňader
Odemknu svým patentním klíčem
Vcházím a vidím sebe sama
Jak líbám svou manželku
Postava se vymrští a skokem
Z okna na pavlač mizí
Sednu si, zapálím cigaretu
„Mám jít k soudu?
A co to bude?
Obžaloba nebo obhajoba?“
Sex je první, co mne posedlo
Lásku Ti musím vyhlásit
I kdyby měla být jen bystřinou
A nebylo slyšet
Co zpívá o pahorku bez města
Krápníková jeskyně Tvých vlasů
Ach, chci být hřebenem, Ty buď hříva
„Kde si hrají, kde žijí růže,
když nám sejdou z očí?“
Ptají se děti…
„Kde se schovávají nahé, když seschnou?“
Upřímně, nevím. Někteří říkají, že do písku.
„Zeptali jsme se kořenů, neodvětily.
Optali jsme se mravenečků, nepamatují se,
aby nám odpověděli.
Že by vzlétly do výšin, aby zdobily tabule
nebeských hostin?“
Nezdá se mi to, aspoň ne všechny, možná ty
menší.
Ty velké, které jsme milovali, jsou stále zde,
nedaleko od nás,
krouží kolem nás neviditelné, či spíše…
oslňující.
Pohleďte na škrábance na rukou, na popel
spáleného okvětí a
růžovou na vašich lících.
Chaos se zdá nekonečný
Když palmy se večeru klaní
V rozbitém vzduchu zoufání
Děvčata tančí s modrým větrem
Na břehu motýlů a zlé Slunce
Se pomalu taví v bronzovém moři
Beznaděje
Vzpomínky prosvítají do temna
Na horké louce ve zlatých orchidejích
Co jsou vlastně medvídky se záhadnýma ušima
Vesele mlátíme do kmenů
Staletých dubů smyčci v kožených pouzdrech
Svítání
Na vzdáleném útesu v temnotách
Lesů budoucnosti, proroctví se vyplňuje
Když vody se mocně vzdouvají nad propastmi
Okamžiků
A mlčíme do ticha, mlčíme do noci
Vzlykáme do rána, není nám pomoci
Hromy burácejí na počest zrození
Čísla se násobí
Zvláštní to zmatení na hraně naděje
Stojíme ospale, vnímáme znamení
Co nám to prospěje
Vody se vzpínají, moře se kolébá
Rackové vřískají u zeleného jezera
Na poli minulosti
Dejte mi slzochyt,
změřte mi veršotep.
Svět není pravda.
Pan Li, váhavě,
Mandle z misky vybírá…
Hle – jedna hořká
