Nezáleží na tom, co se stane, vždy udržujte dětskou nevinnost.
Je to nejdůležitější věc.
Federico Fellini

 

1.

A ani píča tehdy nezvonila o ponk

A poprvé jsem ji uviděl až opravdu poté
co tupozrakého Kozílka
odlifrovali jsme do porta coeli ke školním dílnám
aby hlídal
zda se kolem jako komže pátera Koniáše náhodou nešoustne
lem sukně učitelské
a Dančok Brandigovi zavelel:
Tak dělej teď ji ukaž!

protože i my správně usoudili
že teď je přece ta pravá chvíle
že teď se skály s poklady otevírají
že teď se nesmí zaváhat
když ten pandruh v šolně
odtáhl si říďu z dílen
ještě s pilníkem v ruce –
znali jsme tu šuškandu školní
že říďa dávající nám vždy za vzor Robinsona
vycítiv šestým námořnickým smyslem
že kolem ostrova nekrouží už Aurora
ale Queen Elizabeth
už v listopadu v atriu svou rudou knížku po koniášsku spálil
a teď zdvižuje na inspektorát
takže se to rokování v říditelně určitě protáhne –
opravdu nejenom my správně vycítili
že teď je přece ta pravá chvíle
že teď se skály s poklady otevírají
a tak říďa stoupal a my s ním
když nám ji Brandigo ukázal –
na tom instantním foto polaroid
v barvě povýtce do růžova

A v tom roji kolem královny to jen bzučelo beze slov –
žádná vulva ani vagina
o níž jen tak zakuňkala přírodopisářka Rosničková
když v látce konečně přešla od obojživelníků
k té atraktivní tkáni savců
dokonce ani tím břitkým slovem píča to o ponk nezazvonilo
tím slovem které ještě brousilo kůži na hrubosrsto
které chutnalo ovocitým hříchem
a ne šotolinou
jakou dnes přežvykují žabky ještě s pulčím chvostem
a prohlásil konečně ten sportsman Dančok
poté co mu topořivé tělísko opět dovolilo
povytáhnout tepláky se dvěma pruhy
a důstojně narovnat pravítko páteře
na chvíli proměněné v křovácký luk:
Chlapi
takovou kdyby měla Rosnička
poslouchám to její kvákání
a naučím se aji vo tom mrdání žab!

Ale já ji opravdu uviděl poprvé
protože ani Vandě jsem tehdy neřekl:
Ukaž mi ji
ani tehdy
když jsem se při sáhnutí do kapsičky přilepil na bonparu
ocucanou aspoň přibližně do tvaru srdce
a ty dvě velké mandle se na mě
od skříňky se dvěma jablíčky upřeně zadívaly
Ale já si jen nahlas povzdychl
proč to srdce není aspoň z višňovýho želé
když tak nerad tvrdej cuc
a už jenom pro sebe:
mandle jsou přece hořký a slaný
kdyby tak byly aspoň naložený v medu…

A možná i proto nechápal jsem vůbec
proč nesmíme po obědě s ručičkama pod peřinu
snad – říkal jsem si –
abych si na té pruhované kapně aspoň prstíkem
mohl kreslit fotbalovej plac
a branky se sítěmi hlubokými jako na Nou campu
a jen když nám náhradní soužka Bony
přikládala ústa k ústům místo pohádky na usnutí
narušil jakýsi mrákotný příliv ten recyklující se obraz
jak v zbrojováckém dresu napínám síť proti Barceloně
ale ani ta omamná vlna neuhasila ostré reflektory na Camp nou
a já věděl že ten zápas zase dohraju až do konce
a doma budou zase pátrat
proč chodím ze školky s očima na suchej zip…

A viděl jsem proto vedle mě v postýlce
to chvějící se cosi pod peřinou
a soužku Bony jak říká:
Copak Vandi chce se ti čurat?
a to provinilé zavrtění hlavičky
vmáčknuté do polštáře
a ty dvě vyděšené mandličky v soli
unikající z rozpáleného medu
a já to všechno viděl ale nic nechápal
nic nechápal kromě té propastné hloubky sítí
a až po třiceti letech Vanda mi řekla
že od pěti si to dělala snad osmkrát denně
a v deseti – když už ani Sally neodpověděla –
se chtěla zabít
a předtím napsat mamince dopis na rozloučenou
s přiznáním se a prosbou za odpuštění
ale zachránila ji pak sexuální poradna v Bravíčku

zato mě ta žíhaná dvojstránka jen přinutila
věnovat se nenáviděné geometrii i podomácku
ba přímo zeměměřičství
abych poznal ty přesné proporce a dozvěděl se konečně
do jaké kasty jsem to vlastně osudově vržen
A s trojúhelníkem opravdu poctivě až u podstavce
vydechuji s jistou úlevou
že teda žádnej osmej div světa
že teda žádnej Kolos rhodský
že teda žádnej samosek na sumčici
ale dobrá nástražka na štiku by tu snad byla

vždyť v tom jarním kvásku devadesátého
měly chlupatý myšlenky snad i kynutý knedlíky
dle naší rodinné kosmaté receptury
a jenom babička Eva
ta veřejná ochránkyně tradiční kuchyně a mravů
stěžuje si sestře na první českou mutaci Playboye:
Kam to proboha spějeme
na každý stránce nahá ženská
a na obálce Havel

A teta jen vyděšeně vykřikne:
Proboha Evičko
nahej Havel???!!!