OP

Pádlo: Dva Fejsbuki za cenu jednoho

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut.

Esejistika – Úvaha vyšlo 1. 3.

Jedním z možných pohledů na poezii je, že jde o jakousi formu glitche. Tedy že představuje záměrně vyvolané zadrhnutí v plynulém chodu sdělovacího mechanismu, chybu v komunikačním nebo v jazykovém rozhraní, která nás upozorňuje na existenci rozhraní samého. Je tu od toho, aby demaskovala ideologii jednotkového, snadno přenositelného a vztažitelného významu, člověka-subjektu uzpůsobeného ostrovní, dokonale regulované společnosti.

Taková poezie nás podprahově ujišťuje, že je v pořádku, pokud pociťujeme osobní střet s normami a konvencemi. Na váze našich významů neubírá, zůstávají-li nevyslyšeny. Vyzdvihuje přínosy individuálního, až autistického zakutání se do estetiky jazyka samého. Je to poezie lpění na konkrétních – jazykových, mediálních – odchylkách a skulinách. Souvisí s ní agonistická vize společnosti, takové, v níž hodnoty vznikají vyjednáváním a jakákoliv shoda mezi lidmi je iluzorní a dočasná.

Stejně tak existuje druhý proud poezie: ten, který nás utvrzuje v tom, že sdílené, demokratické hodnoty jsou možné. Propojuje nás napříč třídami, dosaženým vzděláním, komunikačními platformami, generacemi. Obvykle vytěžuje naši všednodenní zkušenost: milostné konstelace, tradice sdílených kulturních a životních milníků. Její formy jsou přímou výslednicí mediálního soukolí nebo vznikají pečlivým zahlazením trhlin v něm. Její ambicí je virtuozita eskamotérství, s nímž existenci „interfacu“ zastírá, zdomácňuje ho, činí ho pro nás pohodlně obyvatelným.

~

K poetikám, které v západním, výkonově vyšroubovaném akademickém prostředí bývají zhruba od roku 2006 analyzovány jako další milník a nová vlna avantgardy, patří právě důraz na samozřejmé bytování v prostředí digitálních médií. Jejich uchopování se děje překotně, což dosvědčuje i plejáda pojmů, jež ji tápavě shrnují: alternativní literatura; metamodernismus; postinternetová poezie; digitální realismus; poetika sociálních sítí; mileniální poetika. Ruku v ruce s nimi jde opatrná taxonomizace aktualizovaných forem a žánrů pod exoticky znějícími přízvisky: twitteratura; twitfic; twiction; twitlit; mikropoezie; googlové cento; obrazová makra; netprovizace.

Tato poetika ukazuje, jak moc povaha sdělení („message“), softwaru, myšlenek a emočních obsahů vyplývá z technologií a jejich materiálních podmínek. Fragmentární, personalizovaná korporátní média, která tyjí z osobních vazeb mezi uživateli, dávají vzniknout podobně útržkovité, spontánní, vztahové poetice. Výpovědím v eklektickém vernakulárním jazyce internetu (včetně emotikonů, zkratek, gifů atd., jež suplují mluvenou řeč) je vlastní akutní vědomí sebeprezentace. Intimní sdělení protkává sebeironie a komerce.

I’m interested in marketing, but I’m mainly interested in marketing the moon. Do you love the light of the moon, sir? And if you don’t, can I convince you?

recituje Steve Roggenbuck. Navzdory rétorice osvobodivosti setrvačnost distribučních sítí vyzdvihuje do pozice průkopníků právě zasíťované bílé heterosexuální muže.

Přístupy, které zdánlivou hladkost rozhraní rozrušují, dostávají v porovnání s tím méně prostoru. Vyžadují totiž nuancovanější podání a svým střízlivým důrazem na kontinuitu boří bombast ohlašování nových ér. Jsou i vnímatelsky náročnější. Americká mediální vědkyně Lori Emerson před necelými třemi lety popsala koncepci poezie jako glitche v knize Reading Writing Interfaces – rozebírá v ní ručně šité sešity Emily Dickinson bok po boku s podvratným projektem Constanta Dullaarta, zaměřeným na opětovné finanční ovládnutí služby jejími uživateli.

~

Pro českou scénu podobná díla představují dráždivou peepshow z rozvinutého světa. Vedle nekritické fascinace, jíž se čas od času dostane spravedlivého výprasku ze strany tradicionalistů, většinou opatrně – a trochu bezradně – postává stranou. Čeští literáti užívají sociálních sítí konzervativně a v souladu s potřebami sebeprezentace. K vrcholům tvůrčího ducha patří sdílení básní na osobních profilech autorů a autorek, linkování recenzí, ve spodních patrech pak vyfouklá bublina Poetizeru financovaného korporátní nadací. Cenu za zapojení do sítě, která se nestydí naše osobní data prodávat třetím stranám a provozuje techtle-mechtle se zpravodajskými službami, platíme až nápadně poslušně.

Jsou-li mezi námi disidenti, pak snad jedině ti, kteří se sítím rozhodli vyhnout zcela. Oslovím-li spisovatele, kteří se sociálních médií, především Facebooku, straní, jsou mi odpovědí tyto důvody: záplava neužitečných dat; snaha zachovat si bezprostřední zakoušení, snaha vyhnout se rozptýlení triviálními „zprávami“.  Ti, kteří zůstávají, se až na ojedinělé případy pravidlům hry podvolují bez reptání – včetně autorky tohoto článku. Výjimky pro mě představuje legendární trollování nacistických demonstrací kolektivem Žít Brno; na Slovensku facebooková aktivita Vlada Šimeka, situačně-intervenční poetika Michala Rehúše nebo přiznaně neumělá pseudomarketingová videa Adama Majka.

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut. Facebook není zadarmo, nikdy nebyl a nikdy nebude. Čím to, že si cenu, již platíme, nežádáme zpět? Nepatří právě to k výbavě (a zábavě) literárních umělců?

  • Olga Pek

    (1987), šéfredaktorka časopisu Psí víno a bývalá ředitelka festivalu poezie Prague Microfestival. Její texty vyšly v překladu a objevily se v ročence Nejlepší české básně. Organizuje, rediguje, překládá.