OS

Institut literární senzace a jeho typologie

Senzačnost se zdaleka nemusí týkat jen jednotlivých titulů, ale rovnou autorů, uměleckých směrů či celých národních literatur per se.

Esejistika – Pádlo vyšlo 27. 10.

Sbírka Devatenáct měst Ladislava Selepka; cokoli univerzálně srozumitelnýho, naboostovanýho, něco jako reklama na energy drink, co odhaluje buď sexuální úchylku nějakýho diktátora, anebo je to o incestu; že žádný český prozaik nic nenapíše…; světový bestseller desetiletí; nějaká efektní knižní nechutnost; teď samozřejmě Dylan; Litera pro Jarka Nohavicu; povídky o vztazích v české literatuře; kritik, který konečně řekne, že Kundera se nedá číst; životopisný román o Toyen; každá kniha, o které se dozvím dřív, než přijde z tiskárny (To si musíš přečíst!). A každoročně Nej české básně, protože jsou každý rok jiné.

Co je podle vás literární senzace, zeptala jsem se zkusmo pár kolegů, jelikož v rámci negativních reakcí na můj poslední sloupek zaznělo mimo jiné také to, že je to ode mě senzacechtivost, a mně to připadalo jako zajímavé téma. Některé z uvedených reakcí mohou posloužit jako konkrétní čtenářské tipy, jindy se mi dostalo seznamu osvědčených motivických prvků, které se dnes spolehlivě přičiní o senzaci na poli prózy. Někteří soudí, že literární senzace (LS) je něco, co není, ale mělo by být, jiní, že je to něco, co je, a být by nemělo. Pro některé respondenty je nesporným kritériem senzačnosti prodejnost titulu, a to – jako obyčejně – kritérium s oběma hodnoticími znaménky.

Čekáte-li od tohoto sloupku senzaci, kterou tak chci, budete zklamáni stejně jako já. Dostanete výčet.

Kýženou LS lze dlouze očekávat, je-li ohlášena, a po jejím příchodu zažít slastné čtenářské uspokojení. Intenzivnější potěšení z LS ovšem nastává, je-li tato nepředvídaná, jelikož moment překvapení hraje pro LS. Z projektově tvůrčí, autorské protistrany lze LS pochtívat a usilovat o ni konstruktivní prací… Aby byly strany symetrické: opět je účinek zvýšen, podaří-li se ji vyvolat mimoděk, nezáměrně.

Nikdo nepochybuje o tom, že LS je termín příkladně publicistický; jeho bulvární ráz ovšem hatí pozdvižení nefalšované – když jde opravdu o literární UDÁLOST.

 

Nabízím hrubou typologii tohoto kulturního fenoménu:

Jako LS byly označovány texty slovutných literátů objevené v pozůstalostech a archivech, přičemž efekt – jak bylo řečeno – silně zvyšuje nenadálost nálezu, totiž objevu. R. 1945 byla třeba za „ohromnou literární senzaci“ považována básnická sbírka Emily Dickinsonové Bolts of Melody1 s téměř 700 do té doby nepublikovanými básněmi této slavné ženy. Nedávno, r. 2013, takto zapůsobily posmrtně vydané náčrty Jamese Joyce z r. 1923, které vyšly s titulem Finn’s Hotel 2 za mohutného odporu joyceovských badatelů. U nás je, konečně se k tomu dostávám, skutečnou Událostí aktuální objev neznámých rukopisů Jana Hanče3 Dominikem Mačasem.

LS, jak bylo naznačeno, bývají také rukopisy, o jejichž existenci se vědělo, ale na jejichž zveřejnění „se mnoho let trpělivě čekalo“. Často jsou to deníky (Máchovy, Divišovy, Zábranovy, Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, mohly být Cieslarovy, ale nebyly, v Německu třeba Strittmatterovy), vzpomínky nebo korespondence (Halas, Jedlička) spisovatelů zesnulých i žijících. Po revoluci takto u nás bylo o LS postaráno vydáváním „rukopisů z dluhu“.

Kromě těch, na něž se čeká, aniž jsou, je potřeba zmínit ty, o nichž se neví, ale jsou. Překladatelka próz Eleny Ferranteové do angličtiny, Ann Goldsteinová, se nechala slyšet krásným paradoxem, že Ferranteová je

„global literary sensation nobody knows“

a od té doby jsem tuto formulaci četla asi o třech mladých amerických prozaicích.

Význačným LS jsou udělovány velkorysé časové obrysy roka, desetiletí i století. Jako „literární senzace 21. století“ je označována autobiografická próza Karla Ove Knausgårda Můj boj, ta ovšem o nálepku bojuje s Padesáti odstíny šedi, nemluvě o tom, že stejný přídomek si získal i titul, který Knausgård aluduje a jehož autorem je Adolf Hitler. Nečekanému posmrtnému pokračování románu Jako zabít ptáčka Harper Leeové (Go Set a Watchman) se dostalo podtitulu „literární senzace desetiletí“. Co se týče jednoletek, za rok 1998 kupříkladu byla senzací vyhlášena Houellebecqova druhotina Elementární částice. A pak jsou taky „nejnovější“ LS, například podle Guardianu je tou americkou román Nicotine od Nell Zinkové, mimo jiné tematizující kuřácká práva. O „nejstarších“ LS se dočtete jen výjimečně.

Jsou LS krátkodeché, a pak ty, jejichž ohňostroj trvá, trvá a trvá: pozici konzervované živoucí literární senzace si drží Joanne Rowlingová, a ani trošku jí v tom nezabránila „magie knižního průmyslu“, která „proměnila v literární senzaci přes noc“ (pochopitelně jen na tuto jedinou noc) Erin Morgensternovou.

Senzačnost se zdaleka nemusí týkat jen jednotlivých titulů, ale rovnou autorů, uměleckých směrů či celých národních literatur per se. To pak jde o „objevy“ literárních osobností, o jejichž slovesné tvorbě se nevědělo nic, nebo jen málo, případně byla dlouhodobě nedoceněna (Jana Krejcarová Černá, Jan Kameník, ale i Květa Legátová), šokantní debuty „hotových“ umělců slova s oslnivým talentem (takto u nás zapůsobily třeba Petra Hůlová nebo Petra Soukupová). V Jižní Korei se prý stala „senzací“ 80. let 20. století tzv. česká literatura, reprezentovaná Karlem Čapkem a Milanem Kunderou.

Jsou LS zjevné a skryté. Zatímco doma ve Skotsku ji prakticky nikdo nezná, v Británii je MC Beaton, Sarah Chester, Helen Crampton, Ann Fairfax, Marion Gibbons, Jennie Tremaine či Charlotte Ward alias nyní 80letá Marion Chesney „tajnou literární senzací“ s milionovými (!) knihovními výpůjčkami desítek svých romancí s tituly jako Penelopa, Kitty, Susie nebo Poppy – vida, dalším kritériem „senzačnosti“ je výpůjčnost titulu. Ani takového Stefana D’Arriga (*1919) nebudou přespolní znát: přesto se stal loni jeho „román století“ o 1 500 stranách Horcynus Orca (1975), kladený po bok Joyceovi a Musilovi a po čtyřiceti letech „konečně přeložený do němčiny“ jakožto jediné cizí řeči, oceněnou „senzací Lipského veletrhu“. Ještě větší „literarische Sensation“ byl letos v Německu objev a publikování vzpomínkového románu Der Überläufer4 slovutného Siegfrieda Lenze (zemřel r. 2014). Českou paralelou by mohl být u nás „konečně“ publikovaný román Život je jinde Milana Kundery.

Pak je tu záležitost rozměrová: kromě takovýchto velkých knižních senzací jsou tu ty „malé“, zřejmě v závislosti na trvanlivosti č i objemnosti svazku: r. 2010 byl „malou senzací“ román Bílej kůň, žlutej drak od česko-vietnamské spisovatelky Lan Pham Thi, tedy jen na chvíli, podobně jako byl titul drobné LS záhy odebrán JT LeRoyovi, jenž se tvářil jako HIV pozitivní náctiletý syn náklaďákové prostitutky do té doby, než se ukázal být jistou Laurou Albertovou5. Roku 1993 byly „malou německou senzací“ objevené básně Ericha Honeckera, které vyšly s titulem Tiefe Eindrücke und andere Gedichte, jistěže jen malou.

A pak jsou literární senzace, které jsou spíš mimoliterární. Podezřele často uděluje US tisk titul „literární senzace“ knihám afroamerických básnířek (Phillis Wheatleyovou6, otrokyní z 18. stol., počínaje a Mayou Angelou7 konče), ale i prozaiček, a z podobných příčin je nyní celosvětovou literární senzací celá arabská literatura. Pro zahraniční židovskou obec byl nakrátko senzací román Altschulova metoda, první díl tetralogie Chaima Cigana, jelikož (hlavní) rabíni takovéhle knihy nepíšou. Protože leckdy se se slovem senzace rýmuje lépe slovo skandálek, je nasnadě, že literární senzací je kromě obou Mých bojů i Salman Rushdie, který se stal inspirací pro další „literární senzaci“ shortlistovanou na Man Booker Prize 2015, Sandžíva Sahotu.

Z druhé strany: o LS roku 1797 se postaral anonymní milostný román Agnes von Lilien, připisovaný Goethemu (tohle musel napsat velký muž!) do té doby, než se ukázalo, že jeho autorkou je Schillerova švagrová Caroline von Wolzogen.8 (Goethe vyslovil přání: „Lassen Sie mir so lange als möglich die Ehre als Verfasser der Agnes zu gelten“, zřejmě jelikož legrace se rýmuje se senzace.)

Bezesporu, je tu také hledisko hodnotitele: jiný ráz má LS pro literárního vědce, jiný třeba pro fanoušky krvotinek („obrovskou senzací“ byl pro ně u nás r. 2007 čtvrtý díl hanibalovské série Thomase Harrise).

Označení literární senzace nemusí mít pozitivní konotace, ale ani atribut „levná“. K účelnému vyvolání LS samozřejmě existuje užitečná příručka. Letošní návod How to Be a Literary Sensation: A Quick Guide to Exploiting Friends, Family and Facebook for Artistic Gain9 je ovšem kniha humoristická. A pak je tady ještě fakt, že slovo „senzace“ má kromě „rozruch, pozdvižení“ i ten druhý význam, a to nemluvím o jisté viktoriánské povídkové škole.