Zapomněl jsem, zapomněl
Obnažovali jsme se a nevěděli, že se to nedělá.
Zapomněl jsem, zapomněl. Sami jsme si vymýšleli hry.
Poslouchali jsme šmátrání nájezdníků nad námi.
Zapomněl jsem, zapomněl. Vymýšleli jsme moje jméno,
zbavovali jsme mě mého jména. Zapomněl jsem, zapomněl.
Slíbili jsme, že budeme snadno odpouštět a znovu milovat.
Zapomněl jsem, zapomněl. Slíbili jsme, že přijmeme Zaslepení jako dar.
Slíbili jsme, že budeme svítit jako sirka, která dohořívá a od ní se zapálí jiná.
Zapomněl jsem, zapomněl. A stal jsem se tak chladným,

jak může být jen druhé srdce,
v němž jsou ledové krystalky not
hudby stvořené tebou. Zapomněl jsem…

A stal jsem se natolik vidoucím,
že jsem uviděl Zaslepení z profilu, jako duše,
která vidí své tělo na prostěradle. A zapomněl jsem.

Zapomněl, zapomněl.

Objevitelé se nemýlí
Vášeň putování sklání hlavu
jako opojný duch v osadách, které žijí z výroby alkoholu.
Jdou kupředu, aby lidstvu předali cenné vědomosti –
objevitelé. Objevitelé
jsou při nacházení nových zemí rovnou předurčeni k porážce.

Skládají první mapy a Afrika vypadá
jako velká švestka; Asie jako ze všech stran ohlodaný chleba
a řeky jsou ve skutečnosti mnohem užší.

Objevitelé jsou často předurčeni k tomu,
aby vypadali jako neduživí a nedokonalí:
nevědí nic, kromě vlastních očí a pocitů.
Pak přicházejí další, už ozbrojeni stohy knih,
vybaveni přístroji, přicházejí po nakreslené trase,
procházejí se po švestce a říkají: to není švestka,
vážený pane, to jste se zmýlil! Není to švestka,
ale trs hroznů. Objevitelé jsou předurčeni k porážce,
ale nová země je pro ně jako žena, v níž jsou první.
A napoprvé je nemyslitelné mýlit se,
když není, kdo by omyly opravil.
Protože pak by se celý život a celý svět musel nazývat

velkou chybou
a ne první láskou.

Srdce a jeho jméno
Měl jsem žebro navíc,
tak jsem ti ho dal,

měl jsem království a dal jsem ti půlku,
měl jsem něco, co jsem ti dal celé,
měl jsem Srdce, ale ono
mi nikdy nepatřilo:
tak jako chleba nepatří máslu, jako Růže nepatří ruce,
jako Ztráta nepatří slovům. Srdce,
které mám ve formálním vlastnictví, mi buší, buší
jako někdo, koho jsem – úmyslně nebo omylem –
zavřel do temné místnosti.

Srdce nazývám klíčem,
když zapomenu klíče a startuju auto
spojením drátků startéru.
Srdce je – stejně jako polibek – ovocným bonbónem.
Srdce nazývám polibkem, když na rtech cítím
tep jiného Srdce. Srdce –
když už to nemůžu vydržet –
vytáhnu z hrudi a nacpu do kapsy
zamaže mi nové modré džíny

a buší a buší.

Začali se vracet a vyprávět
Stále častěji se vracejí a vyprávějí.
Připomínají dědečky a babičky, lidi s životním příběhem,
kteří stejným způsobem mluví o tom, co prožili,
neuvěřitelná fakta a podobenství, chtějí, aby je poslouchali,
kladli doplňující otázky a přitakávali.

Jeden takový s ovázanou hlavou
na nádraží vyprávěl o muzikantovi, který si do války přivezl housle
a, když se nebojovalo – hrál, jindy si vzal zbraň a bojoval.
Jednou ale hodil samopal do kavylu, vytáhl z futrálu housle
a zahrál tak silně, jako by hrál bůh. A nepřátelé začali padat,
jako by je zasáhla kulka…. Převaha však netrvala dlouho,
protože na straně nepřítele taky bojoval houslista, taky hodně dobrý,
doběhl do svého tábora pro nástroj a začal hrát
stejnou melodii – a teď padali naši.

A tak ti dva hráli, až kolem nich nezůstal
nikdo živý. Protože hudba nerozezná dobro od zla.

… No? Chce to snad někdo popřít? Kdo se opováží?

Muž na nádraží taky prohlásil, že touha po válčení
je lidskou přirozeností. Když si totiž člověk usmyslí, zabíjí,
a to i za pomoci hudby.

Chce to někdo popřít?

Po prezidentských volbách
Včera podruhé zvolili prezidenta. A co ty?
Včera jsi byl jako kočka (božínku, dítěti jsou čtyři roky
a duševně je normální). A dnes –
ve čtyři hodiny jsi překročil spící těla
a vytáhl ven všechny kastroly, abys je naplnil hlínou.
Z pole i podlesí, z těch míst, které patřily do tvého království,
jsi přinesl ostropestřec, zvonečky, plavuně
a vsadil je do nádobí. Z ledničky vytáhls´ žezlo –
čtyřprstý slepičí pařát: podivná rostlina!
Ale nic z toho se neuchytilo, padalo to na stěny nádobí
jako šíje mrtvých labutí.

Kdybyste se mě zeptali, co je to poezie, odpověděl bych přesně toto –
zasazovat utržené rostliny do hrnců.

Nevyhovuje vám taková odpověď? Dodávám tedy:
poezie připomíná myši, krtky a hraboše,
které kočky přinášejí na práh svým pánům.
Nikdo ty hlodavce nepotřebuje,
zároveň však nemohou nevyvolat shovívavé nadšení.
Nebo naopak: „Zase mi ta potvora přinesla ty krysy,
kočka jedna mizerná!“

Ani tato odpověď vám nevyhovuje? A co když vám řeknu,
že slepičí pařát vyklíčil?

Z ukrajinštiny přeložili Petr Kalina a Milan Hrabal.