Píseň z jukeboxu

Tolik se mi líbil váš hlas,

ale dívala jsem se na ruce,

štíhlé prsty, strážníky.

Proč jste přišel ke mně v noci?

Přišel jste z pouště

a našel loď z jednoho kmenu.

Dlouhou pirogu.

Proč jste přišel ke mně v noci?

Proč jste přišel ke mně v noci?

Píseň zaslechnutá v baru

Polib mne, jako bych byl dívka.

Chci jen, abys věděla, mám červené šaty a měsíc,

podpatky na jehlách a jsem naživu.

Dráty cvakají jak pasti, zlato, jsem v ohni.

Mám nenarozené dítě tady v těle.

Vím, že když nadejde večer, zemřu šťastný.

Chtěl bych dnes přijít do veselého domu,

aby se na mne žena usmívala jako ve svatební den,

aby nikdo nestál přede dveřmi,

nic aby nenahlíželo do oken,

vítr aby v okapu šeptal.

Duch vane, kam chce.

Podívej na svou ženu, už se usmívá,

její jazyk jsou bytové dekorace,

barevné rozdíly,

kombinace svetrů.

I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím.

Báseň není život.

Je v pořádku, když končí nádechem.

* * *

Dunaj v Bratislavě není širší než Labe v Roudnici.

Z mého domu nejsou slyšet zvony chrámu.

Z mého domu slyším signalizaci přejezdu svolávat na mši.

Páv tu plaší smrt, kohout je mrtvý.

Z křtitelnice pod okapem děvčátko loví slunéčka.

Ulička ke Křekovu

Vteřina zamyšlení,

když míjím uličku ke Křekovu –

Bydlí tu ještě někdo?

Nikdy jsem jí nešel, vždy se jí vyhnu:

kroky tu cvakají jako revolver.

Omšelé zdi s vyhřátým strupem –

i zde se lidé milovali

a namáčeli bělost zad v černi krovu,

ještě než došlo na tlení.

Teď výpar dechu v kameni.

Vše tu rezaví a obnažuje vrstvy.

A ta vteřina zamyšlení měkne

a cuká se jak kobylka,

co ti nechá zadní nohu

mezi prsty.

Polibek

Z nástupiště posílá žena slovo jako polibek,

Nerozluštím to slovo:

Než ke mně doplachtí, trefí ho punto,

převážející skříň tak velkou,

až to vypadá, že někdo skrývá auto ve skříni.

Vůz snad jede k moři v Karlíně a Libni

nebo k hranicím jižních hor, po jejichž svazích

bys došel k horskému plesu,

kde ryby, když se srazí,

cinkají jak zvonky.