„Stačí konec konců dívat se svědomitě sám na sebe a na to, jaký hnusný špinavec se z tebe časem stal.“

Toho dne po sobě Asta zanechala už čtvrtou loužičku.

„Museli jsme ji tahat do novýho?“

„A to bys jí nechal ve starym?“

Hynek by ji nestěhoval. Hynek by ji nechal ve starym. Protože fenka Asta se právě neslavně dožívala věku, kdy dělala už jen dvě věci: ostudu a louže. Byla pro něj jen takový dýchavičný pukavec, který se bez kontroly pohyboval po domě a každou chvíli někde pustil ten svůj smrad jako nějaký anti-aroma difuzér s vůní shnilého masa. Hynek ztrácel trpělivost. Byl na pachy citlivý.

„Řikal jsem ti, že jsme ji měli dát pryč.“

Kdyby zrovna neždímala hadr, snad by se Alena k Astě vrhla jako dítě a jemně by jí přitiskla dlaně na dlouhé psí uši, aby ty hrozné věci nemusela poslouchat. Ale měla zrovna ruce mokré od ždímání hadru, a tak jen doufala, že je Asta už i nahluchlá.

Alena samozřejmě věděla, že Asta bude přinášet jen samé komplikace. Ale byla ochotná ty komplikace snášet. Měla přece Astu ráda. I děti měly Astu rády, i když se jí posmívaly. Je přirozené mít rád tvora, který s vámi žije patnáct let. Je přirozené, aby dožil v rodině, v níž celý život žil. Pokud by to přirozené nebylo, jak mi Hynek tvrdí, říkala si Alena, pak by byly plné kontejnery starých nemocných psů na dožití, pak by těch psů byly plné skládky! Jenže Hynek o tom nechtěl diskutovat, Hynek jenom dával najevo svou nelibost, sem tam něčím pohrozil a o něco víc třískal dveřmi.

Alena věděla, že pravdu mají oba, přesto se za každou Astinu louži cítila provinile a poslední dny k Hynkovi vzhlížela už bojácně, v očekávání přiměřeného trestu.

„Zbytečně si tím psem kazíš manželství,“ řekla jí tchyně, když přijela obdivovat nový dům. „Je přece přirozené dát zvíře utratit, když už se jenom tak vleče. Takhle se zbytečně trápí.“ A Alena se provinile cítila i před tchyní, že nedopřeje Astě lehkou smrt. „Co ty děti, chudáci, mít to pořád před očima! Myslíš, že je to nepoznamená? Že z toho nebudou mít trauma?“ A Alena se provinile cítila i před dětmi a od té doby o dost pozorněji poslouchala jejich hry a prohlížela obrázky, monitorovala zvýšený výskyt zombie, zkrvavených princezen a princů, hrobečků, křížků a rakviček.

„Neprojeví se to třeba hned,“ namítala tchyně nad obrázky, kde nic takového nebylo, které byly jenom rozverné a pěkné a nic víc.

„Ale za pár let,“ napila se z šálku horké kávy a co nejtišeji polkla, „za pár let se můžeš divit.“ A šálek opatrně snesla od úst na podšálek jako by právě dodirigovala symfonii. Potom se dlouze zadívala prosklenou stěnou na zahradu, kde její syn spolu se čtyřmi dalšími muži v montérkách právě s nejvyšší opatrností spouštěl masážní vanu na betonový plácek.

Alena seděla zády k oknu a neotočila se, ani když tchyně s úsměvem zamávala do okna s výrazem, že všechno viděla a je to absolutně perfektní. Myslela na včerejší sen, kdy v noci s tchyní seděla pod právě převráceným autem někde na opuštěné periferii a tchyně v minisukni zrovna kadila. I Alena měla ve snu neodolatelné nutkání, které se pokoušela ze všech sil překonat, protože věděla, že bude ještě dlouho trvat, než je z vraku vyprostí a do té doby nebudou mít k dispozici nic jiného, než malý kousek toaletního papíru. Malý kousek toaletního papíru, o který se budou muset dělit, který si snad budou muset půjčovat. Alena pocítila silné nutkání sen tchyni odvyprávět anebo se jí aspoň zeptat, jestli někdy nehavarovala. Vtom do místnosti přiběhly děti, křičely, že je to vana s tryskama, jako rakety maj trysky, takže se jdou převlíknout a letěj do vesmíru. Pro Alenu byla vana jen další věcí k čištění. Tak leťte, děti, leťte, hlesla jen tak pro sebe, s přáním, aby na den na dva i s tou vanou odletěly. Nejlépe i s tchyní. A klidně taky s tatínkem.

U vany už přešlapuje tchyně, Hynek trpělivě vysvětluje ovládání trysek, děti přibíhají, rudé rozčilením, v plavkách. Zdá se, že jsou všichni připraveni ke startu. Nikdo už se po Aleně ani neohlédne. Five-four-three-two… Alenu vyruší zachrochtnutí. Ozývá se z kuchyňského studia. Alena nechá start startem a vydává se za zvukem. Asta vrhla své polední granule. Spořádaně do své misky. Na Alenu dlouze pohlédne a vleče se zas zpátky na svůj pelech pod schody. Alenu to silně dojme, je jí do breku. Ach pejsku, tak ty mi nechceš přidělávat práci! Rychle spěchá obsah misky vylít do záchodu, misku vypláchne, umyje si ruce a přiblíží se k Astě s cílem podrbat ji za ušima. Na poslední chvíli ale ruku zase stáhne. Musela by si ji umýt znova.

U vany se činí muži v montérkách. Sužuje je vedro. Do výlisku kape jejich pot.

Když Alena jahodovou pěnu se zmrzlinou na velikém tácu vynášela ven, do vířivky proudila už voda. Na dně trůnily děti ve svých plavečkách a chytaly pramínky mezi prsty. Alena přes rantl jenom zběžně nahlédla, aby zkontrolovala, jestli vevnitř nečurají nebo nekadí a pak rozdala jahodou pěnu, růžové hromádky s velkými šťavnatými rumělkovými plody na vrcholcích, které ani přes svou vychvalovanou sladkost nepřiměly děti, aby vylezly. Lákavější pro ně bylo strkat prstíky do všech těch nespočetných otvůrků a dírek a čekat, kdy proud vody prstík z dírky vytlačí. Zatímco dospělí s rozkoší ukrajovali z jahodových pohoří, děti zvolna mizely pod vodou. Za chvíli jim koukaly jen vykulené hlavičky, veselé jak míčky k aportování.

Alena se ovívala tlustým manuálem k vaně a těšila se, až dovezou stromy. Dosud byla zahrada jen rumištěm, vyprahlou a kamenitou betonově šedou plání. Se stromy snad dovezou i trávník. A s trávníkem i keře a s keři také živé ploty. Zasnila se. Nejdřív místo koberce vyrolují trávník a pak po zahradě místo nábytku rozestaví keře se stromy. Hynek rozhodl, že sami nebudou nic sázet. A tchyně pohladila syna po předloktí. „Co byste se dřeli, když nemusíte?“ A nebyla v tom ani skvrnka ironie. Alena si všimla, jak tchyně po tom jemném dotyku nabyla jak bobtnající hrách a šla raději zkontrolovat děti. Ty už v poloplné vaně taky pěkně bobtnaly. Snad je nenapadne hrát si na prdící motorové čluny. Nevkusné hry mají nejraději.

tchyně zas hladila Hynka po předloktí. Aleně vypadl z rukou manuál a než ho děti za velkého křiku vylovily, chvilku se poklidně máčel. Přes bublání a křik dětí ty dva neslyšela. Odnesla nasáklý manuál do cípu zahrady a pověsila ho na provizorní drátěný plot. Kde bude sušit manuály, až tady bude ta vysoká zeď? Alena by uvítala sušák na děti. Na vyprahlou a kamenitou zem nemohla rozprostřít ani deku. Sáhla tedy rázně do vířivky pro čtyřletou holčičku a vrazila ji do náručí překvapenému otci, sáhla do vířivky podruhé, vylovila šestiletého chlapečka a vrazila ho do náručí překvapené tchyni. Usmála se na ně a řekla, že jde pro pití. Tak vyrvala synovo předloktí z matčina spáru, jako rvávala Astě, když byla fenka ještě při síle, z huby shnilou a plesnivou kost. „Je to fuj, rozumíš? Fuj!“ Pozorovala pak jejich k sobě nachýlená záda, Hynkova nahá a tchynina v horní třetině ozdobená proužkem azurové modři. Myslela, že ji to nepotká. Ale pouhá tchynina přítomnost ji měnila ve zlého člověka. Byla to zkouška, u které ustavičně propadala. Chyběla jí skripta, chyběl manuál. Rozpustil se v bazénu palčivých hormonů a šťáv.

Ve sklenicích s mátovou limonádou chřestil led a zasněně v nich plula pestrá brčka. Alena škobrtala o hroudy přesušené hlíny kolem prázdné houpačky až k napuštěné vaně. Všechny prohlubně určené pro lidské zadky teď byly pěkně vyplněné a Alena seznala, že pro ni žádná nezbývá. tchyně elegantně natáhla ruku po sklenici s mátovou limonádou a s hlavou nazad rozkošnicky zvrácenou vykloktala na Alenu, která nad ní stála trošku strnule: „To si nechám líbit.“ Alena v tu chvíli chtěla limonádu chrstnout tchyni do blažené tváře: „To si líbit nenechám,“ a pak ji prázdným tácem lehce klepnout do drzého nosu, místo toho se však jenom mile usmála. Bylo by to jako plivanec. A ten v té nové drahé vaně s čistou vodou ani trochu nechtěla. Mlčela a dívala se na děti, jak taky mlčí, Hynek mlčel, tchyně též, slastně rozvalení jako kapustňáci, sáli limonádu zvolna ze svých sklenic, s póry doširoka roztaženými, aby jimi mohly proudit miliony uzdravujících bublinek. Stali se těstem zvláčňovaným v obřím hnětači, měkli, tekli, rozpouštěli se, zespodu ustavičně ředěni a změkčováni, seshora rozpalováni a rozpouštěni ostrým sluncem.

Alena rychle vyzunkla vlastní limonádu a utíkala dětem pro slamáky. Hynkovi a tchyni přála, ať se přiškvaří. Polední žár se stával nesnesitelným, alespoň tam, mimo vodní lázeň, na vyprahlých šedých hroudách hlíny, tvrdých jak dlažební kostky, nohy v pantoflích z pěnového plastu škobrtaly a vrávoraly v prohlubních, Alena vyplázla jazyk a asi minutu se ochlazovala jak pes. Ve starém domě v takových hicech zalézala s Astou do sklepa. Bylo to tam plesnivé a slizké, temenem drhla

o klenutý strop a občas rozdrtila sněhobílý kokon mety temnostní, ale pivo Hynkovi odtamtud nesla dokonale vychlazené. V novém domě fungovala klimatizace jen pokud byl dokonale utěsněn.

V nových domech nebývala žádná místnost pod zemí. Nové domy nemívaly svoje nevědomí.

Asta pod schody hlasitě vydechovala, vyháněla vařící vzduch z plic. Alena musela zadržovat dech, když do místnosti vešla, napustila Astě misku čerstvé vody a ještě k ní přistrčila ventilátor na stojanu, snažila se ten puch trošku rozehnat. Snad by bylo rozumnější Astu někam odstěhovat. Do chodby, která je trošku studenější anebo do garáže, mezi motorové oleje a ředidla. Aleně se zdálo, že puch linoucí se ze staré psí tlamy zaleze do všeho, co v obývacím pokoji je. Do koberců, do potahů, do závěsů, do všeho. Připadalo jí však kruté odklízet psa do garáže jako haraburdí. Není haraburdí, okřikla sama sebe, je to jen starý smutný pes, který tu dožije. Z ohleduplnosti k Hynkovi a dětem aspoň do psí vody nakapala deset kapek mentolové ústní vody. Než se ale z dětských pokojů vrátila se slamáky, znejistěla, jestli udělala dobře a z obavy, aby Asta zase nezvracela, vylila ovoněnou vodu do dřezu a napustila čerstvou.

Opětovný pohled do vany ji zmátl. Všechno osazenstvo působilo téměř mrtvolně. Alena se na pár vteřin vyděsila, že se na tom přímém slunci uvařili, že bublání nevychází z trysek, ale je to přirozený proces. Přirozený proces vaření. Alenu na chvíli vyděsila jejich rudá pokožka. Měla dojem, že vařenou kůži cítí. Nebyl to puch. Spíše vůně. Vůně vařeného vepřového kolena. V tu chvíli chlapec spustil indiánský pokřik a všichni otevřeli oči. „Myslela sis, že jsme mrtvý, že jo?“ vyjekla holčička. Alena jí místo odpovědi na rozpálenou hnědou hlavu s malinkatým drdůlkem nasadila slamák.

„Tohle je tisíckrát lepší než bazén,“ prohlásila tchyně u oběda pod slunečníkem. Plastový stůl se na nerovném podloží viklal a Alena tak v jednom kuse utírala mangový džus, čímž se děti nesmírně bavily. „Půl dne plaveš v bazénu a efekt není ani zdaleka takový jako ve vířivce. Cítím se snad o deset let mladší. A lehčí! Měla jsem tam hupsnout po obědě,“ řehtá se tchyně.

„Řeknu vám, děti,“ nakloní se na stůl a už zase s vážným výrazem mluví ke všem, „i všechen ten stres jako by někam odtekl. Anebo vybublal!“ Říká to s jasnou, poznáním prozářenou tváří.

„Ale prosím vás,“ ozvala se Alena, jakoby v žertu, ale byl v tom přidušený vztek. Hodně vzteku. „Co vy tak máte za stres? “ tchyně dobře profitovala z rodinné firmy, vždyť i tu vířivku jen tak ledabyle utrousila jako milou pozornost a hezký doplněk k novému domu, jehož stavbu z dobré poloviny financovala. Její čilý, energický obchodnický duch, duch egomanský, povrchní a programově pozitivní přece nepřipouštěl věci jako pochybnosti, deprese a stres.

„Vy nevíte, co se mi stalo předevčírem,“ řekla a děti vykulily očka, aby jim z té strašidelné pohádky neuniklo ani slůvko. „Jen tatínek to ví,“ a zúčastněně pohlédla na syna, jako by se „ta hrozná věc“ přihodila jemu, a ne jí. Aha, tak to si šeptali tak důvěrně tam na houpačce, usoudila Alena. „Víte přece, děti,“ aha, bude to příběh naučný, dedukuje snacha, „jak správně přejít přes silnici?“ Děti opatrně kývly. „A teď si představte, že jsou i dospělí, kteří to nevědí. Nevědí to a přecházejí přes silnici, jak si zamanou, červená nečervená, všechno jedno.“ Bylo evidentní, že děti si teď takového dospělého s obtížemi pokoušejí představit. Vychází jim pořád dítě, jen s dospělou hlavou – obluda.

„A takový člověk vběhne vaší babičce na červenou, rovnou pod kola.“ V tu chvíli děvčátko nevydrží a sesouvá se na maminku, která, zaplaťpánbůh, sedí vedle něj. A sesutá štká: „Já nechci, aby se mu něco stalo!“ Babičku to trochu pohorší: „A o babičku strach nemáš?“

„Já myslím, že má strach o všechny,“ pospíší si Alena.

„Jen tak tak jsem zabrzdila.“ Děvčátko si zakrývalo uši. „Neboj, Kristýnko, jemu se nic nestalo, ale lehl si mi před auto a takhle se mi po něm sápal,“ Mareček se smál, když babička předváděla to sápání. Otec Hynek se smál také, slyšel to už podruhé. „A jak se sápal, já pořád zavřená v autě, naháněl mi hrůzu, ale nemohla jsem odjet, když tam pořád byl, troubila jsem na něj, jenže on si nedal pokoj, při tom sápání si asi rozškráb nějaký stroupek a krev mu začala stříkat…“ Kristýnka si zas zacpala uši. „Ne, neboj, Kristýnko, vždyť babička je pořád v autě. No… pár lidí se sběhlo, a byli zděšený snad ještě víc než já, když viděli, jak mám celej předek krvavej – espézetku, jedno světlo, kapotu a ještě přední sklo! Umíte si představit, jak ve mně hrklo? Všimla jsem si, že tak trochu leží ve střepech a v ruce ještě svírá hrdlo ňáký flašky. Umíte si představit, jak jsem se vyděsila, že mi tu kapotu poškrábal a až smyju krev, že tam najdu rejpance a rejhy?“ Mareček se pořád smál. Ale ne tak hlasitě. Spíš se drobně chichotal. „Na dva roky starý Audině,“ zadívala se na Marečka vyčítavě, než se dochichotal.

„Počkejte, to jste ho nedovezla do nemocnice? To si asi nerozškrábal stroupek, ne? Musel mít dost vážný zranění. Kde by se tam jinak vzalo tolik krve?“ zeptala se snacha zaraženě, ale rozhodně. tchyně byla trochu popuzená. „Podívej, já nevím, jak k tý krvi přišel…“

„Možná měl v kapse sáček s kečupem a jak uviděl babičku, tak ho nafouknul a bouchnul!“ rozřehtal se chlapec nanovo. Babička se ale nápadu jen ušklíbla a chlapec, zklamán, sklapl. „Já jen vím, že jsem ho nesrazila. Byl to bezdomovec, a víte, jak se tyhle lidi chovaj. Šel na červenou, a pak mi schválně znemožňoval odjezd. Rozbil flašku, kterou nesl, tyhle lidi, ty se nehnou bez flašky, a pak mě ohrožoval a zamazal mi celý auto. A nesápal se mi jen po autě,“ odmlčela se. „Sápal se i po mně! Chtěl asi uhradit tu flašku nebo čistírnu, já nevím, co chtěl, sípal, nebylo mu rozumět, páchnul, strašně páchnul, kysele, jak kompost nebo žumpa, až se mi zvedal žaludek a měla jsem co dělat, aby se mi neobrátil naruby, a pak,“ babička dramaticky polkla a děti opět soustředěně poslouchaly, „mě takhle drapl za nohu a držel.“ A předvedla to na Marečkově zápěstí. Ten řval! „Úplně jsem ztuhla hrůzou. Umíte si představit ten šok? Už nevím, jak jsem se mu vymanila, takhle mě drap,“ teď raději sevřela své vlastní zápěstí, „takhle… Skočila jsem do auta a ujížděla, co to šlo. Tatínek už to ví,“ odmlčela se, „už to ví, že mi ten chlap rozdříp kůži nehty, šíleně špinavými nehty a…“ Odmlčela se.

„Máma se bojí, že má AIDS,“ řekl Hynek komentátorsky nezúčastněně, když viděl, že máma hledá kapesník a už to zřejmě nedopoví. Rozrušeně, v slzách, odběhla od stolu. „Šáhnul na ní bezdomovec a má z toho AIDS?“ Alena přimhouřila oči opovržením.

„Prosím tě nezačínej s tim zase. Nevim, co proti ní pořád máš…“ Alena chtěla říct: toho bezdomovce! A ten AIDS! A ten zasranej toaletní papír, kterym si důkladně vytřela prdel a na mě nezbyl ani jeden čistej obdélníček!

Ale místo toho řekla: „Prosim tě, běž za ní.“ A vztekle sklízela ze stolu.

Tahle ženská přece nemůže mít AIDS. AIDS ani cokoli jiného. I kdyby při transfúzi dostala krev toho bezdomovce. I kdyby se s ním za záhadných okolností vyspala. I kdyby ji celou zaslinil! Protože tyhle ženské bývají nezničitelné a obvykle umírají na sešlost stářím až pozdě po devadesátce. Třeba až do stovky přijímají nadšené gratulanty z městských a krajských a obecních úřadů, oblastní novináře, děti z mateřských škol, obrovský pugéty růží a chryzantém a monstrózní dárkové koše, jsou pro ně akční hrdinky, nezlomený a neprůstřelný a na důkaz si poručí štamprli s cigaretkou. A každá v tom rodě umírá starší a starší a neprůstřelnější, úplně netknutá, hotový terminátor.

Hynkova prababička, vyhlášená akrobatka, údajně visela až v samé špičce šapitó bostonského cirkusu jen za ohon svých vlasů jako otočená třáseň nebo píďalka. Kroutila a svíjela se v té ohromné výšce, ve veliké rychlosti se zavíjela, propnutá, s nohama za hlavou a pak se zase na těch vlasech rozvíjela a házela prasátka šupinkami modrých a stříbrných flitrů, kterými byla pošitá, bylo to nesmírně efektní, prasátka házela do všech stran jako své úsměvy, poněkud křečovité, poněkud strnulé, v té nebezpečné výšce, možná se musela usmívat, protože na vlasech držela celé své tělo, které se stále komíhalo, přetáčelo, vrhalo do prostoru, smršťovalo a zase natahovalo, a vlasy táhly všechnu kůži v obličeji vzhůru jako by ji chtěly stáhnout a sloupnout z lebky, obočí se zdvíhalo a nos se zdvíhal, tváře, brada, koutky úst, všechno to bylo natažené k prasknutí, co jiného se v té vypjaté situaci dalo dělat než se smát? Zdálky to vypadalo sympaticky a bezstarostně, zblízka ji naštěstí nikdo neviděl.

„Musela mít strašně vytahanou kůži,“ zděsila se kdysi při tom vyprávění Alena. „Ne,“ opáčila

s pousmáním tchyně. „Měla ji krásně vypnutou. Setkala jsem se s ní až těsně před její smrtí, to už jí bylo aspoň pětadevadesát a pleť měla tak hebkou, tak pevně nataženou na kostech a tak pružnou, že od ní každý polibek málem odskočil.“ Je zkrátka prospěšnější udržovat napětí. Když při stém jubilejním představení povolilo, babička se ve svých sedmadvaceti, na vrcholu slávy, zřítila do manéže mezi klauny. Lidé kladli vinu jejím vlasům. Jenže na vině byl kovový kruh, na nějž byly pevně namotány. Prostě pukl a nikdo neměl moc to zastavit. „Přežila to s pěti polámanými žebry a se zlomeninami všech končetin. Snažila se dopadnout na všechny čtyři…“ zasmála se tchyně. Ano, ona má v rodě dlouhověkost, pomyslela si Alena, kdežto já jen samou rakovinu. A napadlo ji, že by mohla vyzkoušet tu vířivku, když tu nikdo není. Jen tak. Pro zdraví.

Bylo to zvláštní. Cítila, jak ji odnáší proud pryč a cítila se svým způsobem svobodná, zároveň jakoby její tělo uvízlo mezi dvěma kameny a v proudu se jen bezmocně mlelo, což v ní vzbuzovalo úzkost z uvěznění. Zavřela tedy oči a zkoušela si představovat azurové moře a vylidněnou pláž s proutěnými slunečníky a na moři zas opuštěné loďky, za nimi dva tři delfíny proskakující skrz neviditelné obruče. Zkoušela si to představovat, takhle se přece relaxuje, ve vířivce, v lázních nebo na masážním stole, jenomže to moře nemělo azurovou barvu, bylo tmavé a nahnědlé, pláž plná lidí a odpadků, nohy těch lidí obalené hnijícími chaluhami a ti, kteří právě vylezli z mořských vln, vylezli hnědí, hnědě kropenatí, protože plavali mezi výkaly, a po pláži běžela liška, s plastovým kelímkem na čumáku.

„Dobře děláš, holka,“ řekla ta liška nebo kdo, Alena mžourala do slunce a spatřila jen povědomý obrys lidské postavy. „Brzo jiná možnost nebude. Bude nebezpečný jezdit do lázní, bude nebezpečný jezdit k moři.“ Když se Alena později Hynka ptala, jak matku utěšil, odvětil: „Zapnul jsem jí televizi.“

„To je strašný, co se dneska děje. Představ si, že takhle relaxuješ v hotelovym bazénu nebo jen tak na lehátku na pláži a přiběhnou chlapi se samopalama a postřílej tě s celou rodinou. Jen tak. Mírnix tírnix, šlus. Jen si to představ!“ A Alena si to představovala, tak živě, že nemohla relaxovat. Myslela na to, jak je člověk v plavkách bezbranný. Patrně dřív podlehne svým zraněním, protože se náboj nemá o co zbrzdit. Oblečený člověk obyčejně něco třímá. Peněženku, mobil, celou tašku, něco tahá po kapsách. Jenže muži, na rozdíl od žen, disponují kapsou náprsní. Alena to pokládala za zásadní omyl oděvního průmyslu. Omyl, který hazarduje se životy statisíců žen a holčiček. Před očima má obrázek muže s roztříštěným chytrým telefonem, o který se zastavila kulka. Jeho telefon byl ze všech chytrých telefonů nejchytřejší.

Alena vylezla z vany, aby se oblékla, byť by v tom hicu bývalo příjemnější zůstat až do setmění v plavkách. Ostatně, pro celý svět by bylo bývalo příjemnější zůstávat v plavkách. Pak by i celní a pasové kontroly mohly probíhat v rozverném duchu. Nikdo by žádnou zbraň nemohl propašovat. Skleněné dveře se před ní rozevřely a ona zcela bezbranná vstoupila do obývacího pokoje. Nasála zcela novou vůni. Vůni růžového oleje. tchyně listovala časopisem, ukázala na stylizovaného panáčka ve zlatém provedení a řekla: „Vyměnila jsem vám kapsli.“ „To jste hodná,“ řekla s malou úklonou Alena a mířila ke schodišti. Teď, když zmizel Astin puch, nebylo možné z větší dálky rozhodnout, zda Asta ještě dýchá. U schodiště se tedy Alena zlehka naklonila a s ulehčením mohla pozorovat, jak se dlouhé plavé kudrnaté chlupy nepatrně zdvíhají a klesají. V duchu do těch chlupů zajede zvláčnělými prsty jako do vysoké trávy, mechu nebo rašeliny a nahmatá jen samé strupy a nádory. Zachmuřeně tedy Astu mine a spěšně stoupá do schodů.

V ložnici nasaje Hynkovu vůni a pocítí svou vyprahlost. Rozepne podprsenku plavek a stáhne si ještě trochu vlhký spodní díl a chvilku takhle stojí proti pootevřeným dveřím, rozhodnutá Hynka okamžitě strhnout na postel, až vejde. Váhavě si natahuje čisté kalhotky, ale protože jsou okamžitě vlhké, hned je zase stáhne a natáhne další. Místo Hynka vchází Mareček se stížností na svou nenechavou sestru. Spory dětí vyřeší až tchyně. Odveze je na 7 trpaslíků ve 3D do multikina v centru.

Hynek s Alenou osaměli na dvě hodiny. Když Alena do dvou širokých a nízkých sklenic nalévá kubánský rum, sleduje přes skleněnou stěnu Hynkova pevná hranatá záda bezmála jak dravec. Z růžové silikonové formičky jí vyklouzne pár ledových srdíček, které chvíli honí po dlaždicích a obalené Astinými chlupy pak na lopatce nese rozpustit do záchodové mísy. Poté rozechvěle vezme podnos s čirým nápojem, v němž do sebe drcají menší a menší kry ledových srdíček a těší se, jak Hynkovi ta pevná výstavní záda olíže a pokouše. Hynka sice jeho testosteron připravil už o třetinu vlasů, s tím, jak opadával, však něco cenného naopak získával, skrz novou holou plochu na temeni mohla teď prudká vůně pižma konečně proudit bez omezení a Alena se rozhodla, že mu tu dírku v hlavě najde a nechá si to pižmo stříkat do pusy.

Hynek se soustředil na práci. Škobrtal se zahradním kolečkem sem a tam, vyklápěl z něj hlínu a jinou hlínu do něj házel lopatou. Alena moc netušila, proč to dělá, k čemu, viděla jen jeho zarputilost a soustředěnost téměř nelidskou. Byla přesvědčena, že tu je od toho, aby ten zrůdný mechanismus porouchala, aby mu hodila hrst písku do soukolí. Byla tu od toho, aby se zadřel. Na Hynkovi bylo fascinující, že se ani při fyzicky namáhavé práci nepotil, a to ani v tak příšerných tropických vedrech, jež sužovaly Alenu. Styděla se před ním za své pocení, připadala si tak trochu méněcenná. V sexu ovšem zase byli rovnocenní. Při sexu se Hynek obyčejně lidsky potil. A ona ho takového chtěla – lidského.

Stoupla si mu do cesty i s podnosem a rozkročila se, myslela, že jí mezi nohy pomalu a svůdně vjede s kolečkem. Jenže Hynek, protože byl zcela zaujatý prací a zíral na cestu a na nic jiného, Aleny si nepovšiml, kolečko jí mezi nohy narval v plné rychlosti, a tak jí dokrvava sedřel vnitřní strany stehen a vyrazil tác s rumem. Alena zařvala bolestí a v slzách vběhla dovnitř, jedna sklenice se roztříštila o kolečko, druhá se, neporušená, válela v nakypřené hlíně. A tak vzácné chvíle, které mohli mít jen pro sebe, strávili výčitkami, křikem i utěšováním, jež ovšem nedospělo tam, kam by si oba přáli, neboť ve chvíli, kdy konečně spočinuli na koberci, slyšeli koly aut drcený štěrk na příjezdové cestě a mdlé, polomrtvé zaňafání vysílené Asty, která se z posledních sil plahočila ke vchodovým dveřím.

Nedá se říct, že by tu Alena byla spokojená. Ale aspoň si tu nepoláme ruce ani nohy, pomyslí si, když obkročmo se sykáním sestupuje po schodišti ratolestem vstříc. Ve městě si věčně ruce nohy narážela nebo lámala. Jen proto, že zarputile odmítala tyče. Odmítala se jich dotýkat. Tyče v tramvajích a autobusech jsou jak madla nákupních vozíků. Na tyčích v tramvajích a autobusech se vyskytuje nepoměrně více bacilů než na madlech nákupních vozíků, snad dokonce více než na záchodových mísách. Nejenže jsou totiž tramvajová madla delší, přidržují se jich také lidé, které do obchodů s nákupními vozíky nepřijdou tak často, lidé, idé, kteří nemají dost peněz na to, aby do nákupních vozíků vůbec něco dali, nanejvýš tak cigarety nebo levný alkohol. Z obchodů je může vyhnat ostraha, v tramvajích ostraha není, leda tak revizoři, a tak se tihle divní lidé vozí po městě, klidně i celé dny a noci z vozovny až na konečnou a pak zase zpátky, kymácejí se a přidržují se těch madel, protože jsou vždycky pod parou, pod vlivem látek, jež Alena nikdy nezkusila, protože se nehodlala takhle kymácet, uboze usínat a padat, protože se nehodlala křečovitě držet madel zasviněných od těch lidí, co ty látky berou, omakaných, poprskaných, poflusaných, oblízaných, nakažených nemocemi, které tu už padesát let nebyly a teď tu zase kvůli těmhle lidem jsou.

Alena se ještě jako náctiletá zařekla, že se takhle hloupě nenakazí – ptačí chřipkou, cholerou, morem, TBC a bůhvíčím vším ještě, že se prostě madel nedotkne, ani když vůz prudce zabrzdí, ani když se na ní budou valit těla dalších cestujících, ne, prostě to ustojí s rukama za zády, taková to byla hrdinka. Pak se bude dotýkat výhradně jen svých berlí, ty si ohmatává sama, nikdo cizí, anebo ničeho, ruce až po konečky prstů schované v sádře jako v ochranné rukavici, kterou neprokousne žádný had. Alena se bála nebezpečných uštknutí. Od dvaadvaceti už ale nespoléhá ani své sádry, ani na své berle, od svých dvaadvaceti se přidržuje jediného – statné paže svého Hynka. Drží se té paže místo tyče, na té paži neshledává tolik mikrobů.

Bezpečná jak tato paže je i toto zábradlí. Alena ví, čí ruce se ho přidržují, zná důvěrně ty ruce, má přehled o tom, které ruce se ho dotkly, od počátku jeho existence. Protože tenhle dům po nikom nezdědili ani od nikoho nekoupili, nemusí se probírat ničí špínou, tenhle dům má jen svou krátkou historii, kterou mu vytvářejí oni – Alena, Hynek, Kristýna a Marek. A Alena konečně za celý den možná poprvé od stěhování, poprvé za čtyři měsíce nabude klidu. Nemusí se přece přidržovat ublemcaných madel jako statisíce jiných, může se přidržovat zábradlí na zakázku. Zdá se, že teprve teď má z toho radost, teprve teď dům, ve kterém bydlí, vidí a přijímá, teprve teď si vychutnává, že v něm může žít s celou svou krásnou rozesmátou rodinou.

Zatímco babička klimbala v dětském pokojíku, Alena s Hynkem se rozhodli vynahradit si pokažené odpoledne a snad i pokažené čtyři měsíce, strávené boji o role, pravomoce, kompetence i věci, které Hynek považoval za bezcenné a ke kterým Alena ještě lnula divnou nesmyslnou příchylností, ač byly staré, ošoupané, nepraktické, zatuchlé, zděděné a snad i plné mikrobů, přičemž k těmto věcem na vyhození počítal i starou Astu. Ale to teď nechal moudře stranou, když si hověl ve vířivce hledě na měsíc i na odřená třísla svojí usměvavé ženy, jež právě mizela v načechraných bublinkách. Hleděli teď oba na půlkulatý měsíc a zachrastili ledovými srdíčky ve svých sklenkách na whisky s dvojitým dnem a Alena teď ucítila příliv a mokrý hebký písek pod chodidly a proti temnícímu nebi uviděla bílé plachty a mezi nimi siluety delfínů proskakující neviditelnými obručemi, všechno bylo stříbročerné, pláž vylidněná, tichá, až do chvíle, kdy se opodál hrst písku vymrštila do vzduchu. To připlouvaly karety mořské a ploutvemi hloubily jamky pro své snůšky. V tu chvíli Hynek ucítil pevný stisk na své osvalené paži a slyšel, jak se skrze hlučné bublání prodírá Alenin hlas: „Co kdybychom měli ještě třetí?“ Hynek se na Alenu vážně zadíval, zvolna se napil kubánského rumu a řekl: „Teď teda v žádnym případě.“ A Alena se zase zahleděla na noční oblohu a už nespatřila žádné karety a žádná čerstvě nakladená vejce, jen pustou vylidněnou pláž a temnou perleť téměř klidné nezvlněné hladiny.

Hynek, to je přece kapitán! A tohle jejich přístav. Je tvrdý, ale to přece být musí. Jinak by se roztříštili o skalisko! A celá vláčná, vyhřátá a taky ochlazená se k němu důvěřivě přimkla. Kdo jiný to s ní myslí takhle dobře, kdo? Vždyť o takovém muži vždycky snila. O rozhodném, pevném, neústupném, žádné bačkoře. A vždycky přitažlivém, vždycky voňavém. Až brutálně. Dočetla se včera v jedné diskusi o případu muže, který přišel při vlakovém neštěstí o ženu i dcerku a pak se přestal vonět. Aleně to přišlo hrozné, tohle zpustnutí. Snad si podvědomě, před deseti lety, hledala muže, který by nic takového nedopustil. Byla o tom pevně přesvědčena. Hynek by se voněl za všech okolností! Hynek by se voněl každé tragédii navzdory! Jeho vůně, to je její přístav. Všechny vůně světa najde v jeho podpaží. Všechny svoje příští dovolené budou trávit tady. Cestovat je čím dál větší riziko, ve světě turistu nic pěkného nečeká, nanejvýš sebevražedný atentátník nebo islamista s nožem. A na ty nebyla zvědavá zas ona. Přimkla se k Hynkovi ještě těsněji. Kubánský rum a vířivka! Spousta kubánského rumu a vířivka na plné pecky s naprogramovanou muzikou. Vždyť my si ještě umíme užívat života! My ještě umíme žít! My si nic neodpíráme. „A zejtra přivezou stromy, juchů!“ zavýskla Alena, ale tak potichu, že ji klimbající Hynek přes relaxační hudbu a přes veškeré bublání ani trochu neslyšel. A s Astou se to nějak vyřeší, klidně oddechovala na Hynkově úžasně pevném rameni a s velkou nelibostí postřehla nečekaný pohyb rozvíraných dveří, kterými teď do zahrady Asta namáhavě vyšla, aby se natáhla na vodou ochlazený beton.

Hynek je zvyklý věci ukončovat rázně a znervózní, když nemůže. Od té doby, co žije s Alenou, nemůže už celkem pravidelně a o to je nervóznější. Ten pes měl zůstat se starými věcmi ve starém nebo se měl nechat utratit, je prosinec a mrzne, teď už nevystrčí ty své ucourané paty a pořád se tu courá, Hynek už nestačí dokupovat kapsle. Tohle zvíře jenom stojí, obtěžuje, trpí. A oni to musí mít denně před očima.

V září už to nemohl vydržet, počkal, až Alena odjede s dětmi na plavání, Astu popadl a naložil ji do kufru, že ji prostě odveze, těch pár těch stovek na injekce dá a pak ji pohřbí někde v lese a řekne, že mu utekla. Nebo prostě řekne pravdu a tělo zase převeze, bezvládné a zabalené v dece. Jenomže si představil ukrutný nářek dětí a vztek Aleny, a tak Astu z auta zase jednoduše vyndal a vrátil na pelech. Asta se mu potom vyhýbala, zalézala před ním do všemožných koutů a zalezlá se třásla. Hynek kdysi jako gymnazista viděl japonský film Balada o Narajamě, kde to měli dobře zařízené se starými lidmi. Hned jak stará žena poznala, jak fatálně jí docházejí síly a že nemůže být jako dosud pro rodinu prospěšná, vytloukla si šutrem všechny zuby a protože teď byla ještě zbytečnější, řekla synovi: „Je čas,“ – syn si ji hodil na záda a vydal se s ní na dalekou strastiplnou cestu na vrcholek hory Narajama, kde ji s trochou jídla nechal havranům a šelmám napospas.

Hynkovi se ten japonský sociální systém zamlouval, svoji mámu by tam ale vyvez autem, svojí toyotou, měli by to oba pohodlnější. Cestou by si mohli třeba zavzpomínat na tátu.

Holt Japonci. Progresivní národ s tradicí. Tady se všem nesmyslně prodlužuje život, až jsou z toho všichni na prášky. Japonci jsou aspoň soudní. Stará kultura. A skvělá auta. Nové technologie. Ve všem napřed. Se starými psy už si tam nikdo hlavu neláme. Možná je tam rovnou házejí do tříděného odpadu nebo je už všechny dávno nahradili roboti. Roztomilí malí psí roboti, co nesmrdí, nechčijí, kam se jim zlíbí a vždycky se dají vypnout!

„Děti, co takhle toho našeho smraďocha vyvenčit?“ Mareček ale zrovna venčí terénní auto na dálkové ovládání a Kristýnka tři víly Wings na růžovém poníku. Dlouho nereagují. Zpozorní, až když se otec vynoří z kuchyňského studia. „Ale tati, Asta přece dávno na procházky nechodí. Dyť by to neušla,“ řeknou skoro zároveň. „Když je schopná chodit po zahradě, může chodit taky po ulicích. Oblečte se a honem ven.“ Vystrčil všechny tři před vrátka a zamknul. „Až budete zpátky, zvoňte.“ Dočkal se už za čtvrt hodiny. „S ní to nejde!“ Mareček se urputně mračil a vztekem zatínal zuby tak silně, až mu vrzaly a vrtěl hlavou, až mu čepice visela jen na uchu. „Jsou teprv uprostřed ulice, šourá se jako šnek. A kluci Rolečkovi se nám chechtaj za plotem. Asta je celá ucouraná, projde každou louží a na ťapkách má takhle bláta! A hrozně nahlas dejchá, vypadá, že každou chvíli chcípne.“ Hynek Marka poslal domů a vyšel ze vrátek. Po pár krocích viděl Kristýnku, jak Astu, co se téměř nehýbe, úporně tahá na vodítku a vysíleně opakuje jediné slovo Poď. Kluci Rolečkovi – dvojčata – se zlomyslně chechtaj za plotem. A nejenom oni. Za okny se vynořují dospělé udivené hlavy, další sousedé přijíždějí z práce a pobaveně sledují Kristýnčin marný zápas. Kristýnka ponížení neunese, rozpláče se, pustí vodítko, rozběhne se k otci ve chvíli, kdy z druhé strany vyrazí auto, otec uhýbá s dítětem v náručí a psa popadne do druhé ruky a takto ověšen, vyčerpán, vpadá do vrátek. Jeho hlasitý dech se překrývá s Astiným dechem, těžko určit, který je který. Teď dosáhli vrcholu Narajamy. Ještě dlouho nadával, když si snažil vyčistit tu zablácenou bundu.

Té noci v něm uzrálo rozhodnutí. Než se Alena vrátila z koupelny, rozprostřel přes látkové prostěradlo manželské postele dvouvrstvé papírové prostěradlo a Alena, patříc na lůžko takto upravené, věděla, co bude následovat. Vzácné chvíle, kdy se bude Hynek potit. A kdy potem zalije i ji. Zmáčí ji jak vyvrženou velrybu a ona vším tím čvachtáním a mlaskáním zas ožije a vklouzne spolu s ním konečně do moře, kde neucítí váhu svého těla, kde se budou lehce převracet, jeden nalepený na druhém, konečně prostupní a změklí, noví, želatinoví, slepení v jedinou bytost. Alena při tom vždycky strašně křičela, on ryčel, jako rypouš nebo lvoun, každopádně samec nějakého podmořského savce, vzepjal se a vztyčenými pažemi vyklopil střešní okno, aby se mrazivou nocí rozléhaly taky jejich výkřiky a ryky, věděl, že Alena má nejkrásnější orgasmus minimálně v celé ulici, věděl to a musel se tím pochlubit. Ať už osamělým neúnavným sledovačům televize nebo zhulencům anebo rozdrážděným psům neklidně čuchajícím skrze ploty hárající feny odnaproti.

Když střešním oknem na nahá a do červena rozpálená těla dosedly první sněhové vločky, Hynek okno rázně přibouchl, vyhnal Alenu z milostného lože do koupelny, jako pleny těžké, nacucané prostěradlo složil do úhledného balíčku a vklouzl za Alenou do sprchy, aby si ji náležitě omyl. Z koupelny ji vynesl v náručí, ne snad proto, že by byl zvlášť hravý nebo romantický, chtěl ji prostě uctít za perfektní výkon a chtěl taky slyšet slova obdivu a chvály od ní. Vytratil se oblečený, až když si byl stoprocentně jistý Aleniným spánkem.

Pod schody se zvedla psí hlava. Zívla. Zakňučela. Hynek stál potmě nad stočeným psím tělem, které zrychleně dýchalo, vydávalo teplo a nepatrný pach. Jakmile jej Hynek zachytil, řekl tvrdě: „Jdem.“ Stočené psí tělo se začalo rozmotávat a vyprošťovat z látkového oválného pelechu, které ho dosud obemykalo těsně jako náruč. Hynek poodstoupil a odvrátil zrak, aby se na tu útrpnou proceduru nemusel dívat, stejně jako se odvracel, když před lety Alena jedno či druhé dítě přebalovala. Než se Asta namáhavě vysoukala, stál u dveří a jako gentleman dámě jí přidržoval dveře. Než se k nim ovšem doplazila, vykouřil by alespoň dvě cigarety. Jenže nekouřil, jen čekal a očima upřenýma ke schodišti preventivně zaháněl každou postavu v noční košili nebo dětském pyžamu, která se tam mohla každou chvíli objevit. Asta dost hlasitě funěla a dlouhé drápky, které nikdo nestříhal, cvakaly po příliš hladké plovoucí podlaze. Po kluzkém, odspodu vyhřívaném povrchu následovaly chladné hrubší dlaždice, o spáry mezi nimi se Astiny drápky pravidelně zadrhávaly. Domovní dveře už byly na dosah. Hynek se zařekl, že Astě nepomůže. Nejenom proto, že mu představa, jak ji bere do náruče, byla nepříjemná (že se mu z představy, jak ji bere do náruče, zvedal žaludek), nýbrž také proto, že chtěl, aby si o svém osudu rozhodla takříkajíc sama. Nad vchodovými dveřmi se rozsvítilo světlo. Zbýval poslední úsek. Zahrnoval práh, kovovou mřížku na čištění bot, nízký betonový schůdek a dva metry hrubší betonové cesty, pozvolna pokrývané vrstvičkou sněhu. Ta se Astě hned lepila na packy a na břicho, jako by ji gumovala nebo luxovala. Ploužila se po pěšině jako malý sněžný pluh. Hynek ji předešel a odemkl nizoučká železná vrátka a zase jí je gentlemansky přidržel. Teprve před nimi se Asta zastavila a k Hynkovi vzhlédla. Do Hynka se dala zima, z horní hrany vrátek setřel nadýchaný rostoucí lem sněhu, vrátka ještě trochu rozevřel a jenom zašeptal: „Vypadni.“ A Asta se nasoukala do sevřeného úhlu rozevřených vrátek a konečně překonala jejich práh. Pak pokračovala dolů ulicí a zdálo se, že se jí jde čím dál lehčeji. Vrátka zůstávala dokořán a Hynek u nich postával jak portýr. Ale Asta už se ani neohlédla. Šla. Šla sama na svou Narajamu. Tentokrát si dokonale rozuměli.

Když chlupatý sněžný pluh dorazil až k Rolečkům, k místům svého včerejšího ponížení a ani tam se neohlédl, Hynek branku velmi tiše přivřel a hledal v kapse klíč, aby ji zamknul, když si uvědomil, že pak by toto noční zmizení získalo přídech tajemna, nechal klíče v kapse a vrátka opět tiše rozevřel tak, aby jimi mohla Asta vejít. Pak se otočil a velmi tiše absolvoval celou trasu nazpět sám. Stále vytrvale sněžilo a sníh jako by utlumoval také všechny kroky a pohyby klik v domě.

Hynek se zase opatrně vsunul pod peřinu a promrzlé tělo mu v blízkosti druhého, horoucího těla brzy roztálo. Když procitl, Alenu už nenahmatal, ucítil jen její teplo. Při vědomí, že je sobota, se slastně překulil. Za chvíli uslyšel dusot po schodišti. Zesiloval. Hynek si vzpomněl na včerejší noc a pocítil neodolatelnou chuť si umýt ruce.

„Tatíííí!“ zakřičely děti a bez prodlení vtrhly do ložnice. V pyžamkách skočily do postele. V pyžamkách mohly. Nemohly tam oblečené na ven. Hynek svíral zadýchaná tělíčka a svalil se zas s nimi do peřin. „Co se děje, co?“ Děti vyvalily oči. „Je tam šíleně moc sněhu! Pudem bobovat, že jo?“ Hynek pohlédl na zasněžené střešní okno nad nimi, a usilovně přemýšlel, kde je tady nějaký ten kopec. Setřásl děti a vstal, aniž by na něco přišel. Podívá se na internet. Rozhodl, že dopřeje rodině víc radosti než pouhé bobování. Pojedou do hor a pořádně si zalyžují. Bylo třeba jednat. Jestli vyrazí do půl hodiny, v půl dvanácté budou na místě, dají si rychlý oběd a krásně stihnou odpolední sjezdování.

Nastal veliký chaos. Alena občerstvená včerejší nocí však na Hynkovy povely dovedla reagovat ochotně a bez prodlení. Za půl hodiny už byli všichni nastoupeni v kombinézách v obývacím pokoji i s baťůžky s náhradními ponožkami, rukavicemi, svačinami a termoskami s čajem. „Ještě Astě vyměním vodu, řekla Alena a hned se shýbla pro misku, napustila ji a nesla pod schody, kde ležel prázdný pelech. „Kde je? “ Hynek si musel uvolnit šálu a rozepnout zip kombinézy, i když se obvykle ani v kombinéze nepotil. Alena se dala do hledání: „Asto, Astinko, kde tě mám, kde se schováváš?“ A přestože v pokoji bylo minimum nábytku, nahlížela do těch nejnemožnějších míst a do koutů, kam by se nevešla ani kočka, natož obtloustlý kokršpaněl.

„Tak už pojď. Dětem bude horko, zpotěj se a nastydnou. Pojď, ona se někde vynoří.“

„Někde vynoří? A odkud by se asi tak vynořila?“

A nervózně zírala do zahrady zapadané sněhem, bez jediné stopy. „Třeba je nahoře!“ vykřikly naráz děti a šustily po schodech vzhůru. Otec je rázně zastavil. „Co by tam dělala? Copak někdy vyšla schody?“ Děti musely uznat, že ne. Nebyla ani v tělocvičně, ani v koupelně, ani v garáži. Tam našli jen lyže, helmy a přeskáče a Hynek by tam nic jiného nehledal. Sníh na předzahrádce i na celé zahradě zůstal netknutý, než do něj Alena kozačkou poprvé neomaleně hamtla. Chystala se obejít celou zahradu a všechen ten sníh rozrýt, zpřeházet.

„Kam jdeš? Nic nehledej, pojď sem, koukej,“ dohnal ji a donutil, aby se otočila k rozevřené brance. „Byla otevřená asi celou noc…“ Alenin obličej potemněl. „Jak mohla utýct, když nechodí ven?“

„Jak to, nechodí? Děti s ní byly ještě včera…“

„A jak by nám proklouzla?“

„Hele, pes je chytrý zvíře, když vycejtí konec, tak jde prostě umřít. Třeba to prostě vycejtila a šla umřít.“

„Nesmysl. Jak by nám asi proklouzla? Šla jsem přece v noci zamknout vrátka.“

„Nešla. Jenom jsi tam chtěla jít…“

Z předsíně se konečně vykutálely děti v zimních botách s obrázky nějakých víl a robotů. Kristýnce ujela noha po kovové mřížce a spadla z toho jediného schůdku. Bylo nutné za ní jít a pořádně ji ohledat. Děti z toho ale byly veselé, na betonu leželo už aspoň patnáct centimetrů, do měkčího padnout nemohla. Hynek plastové pouzdro s lyžemi připomínající rakev upevnil na střechu své toyoty, dům a branku zamkl a děti upevnil do autosedaček. Alena postávala před zamčenou brankou: „Já tu počkám. Jeďte sami. Poptám se sousedů, pudu ji hledat. Nechám to vyhlásit na úřadě…“

„A ty si myslíš, že je tady ňákej úřad? A i kdyby, kdo tam asi bude v sobotu? Nasedni, kouneme se po ní autem. Nasedni, přece to těm dětem nezkazíš.“ Poslechla, projeli celou novou zástavbu a když nepostřehli nic, co by se Astě podobalo, zamířili po státovce k dálnici. „Třeba bude doma, zalezlá. Nebo se jí někdo ujal. Takovej pes se nemoh jen tak ztratit,“ prohodil Hynek povzbudivě.

Stihli, co měli, Hynek byl spokojen. Kristýnka si pyšně vezla medaili za první místo v dětském slalomu. Mareček trošku žárlil, ale on se zase vezl na skútru. Alena doufala, že se Asta ještě vynoří. Představovala si, jak namáhavě vybíhá ze závěje. Asta se však ne a ne vynořit, ne a ne je vítat. Ani před domem, ani v domě. Zatímco se Alena utápěla v pláči a bludných vzpomínkách, Hynek jednal jako muž. Vyrobil leták s fotkou a popisem a připojil své telefonní číslo a příslib odměny a ještě večer je šel vylepit na kandelábry a skříňky s rozvaděči. Když Alena procházela ráno ulicemi, aby se po Astě poptala, byla na Hynka pyšná, že nepodléhá emocím a místo toho jedná. Bez něj by se ve světě dávno ztratila jako jejich Asta.

Málokoho ztracený pes zajímal. Někteří se zmatečnému vyptávání smáli, jiní rovnou řekli nevím, aniž si Alenu vyslechli, další volali už ode dveří „Nemám zájem!“ nebo „Ukažte, co nesete?“ – pokládali Alenu za podomní dealerku. Pomoc nenabídl žádný. Ani ten, kdo si Alenu s dealerkou nespletl, vyslechl ji a popřál hodně štěstí, neprojevil opravdový zájem, zajímali se spíš o to, kde Alena bydlí, kdy se přistěhovali a v čem podniká její muž. Alena minula poslední dům zástavby, ještě prázdný, a zamířila dolů k potoku a lesu.

Hynkovi mezitím zvonil telefon. „Myslím, že jsem vašeho psa viděl.“ Hynek si hlas vyslechl, poděkoval za podrobnou zprávu, slíbil, že odměnu pošle na nadiktovaný účet, což také okamžitě udělal, na udanou adresu však nejel. Alena se navrátila promrzlá, vyrazila nalehko, měla poškrábané ruce, jak se prodírala křovisky a trním podél potoka, a promáčené boty, jak chodila mimo cesty ve vysokém sněhu. Nastydla a ulehla. První dny jí Hynek nosil čaj a paralen a zastal za Alenu všechny práce. Alena cítila velký vděk, a tak už na ztracenou Astu nikdy nezavedla řeč. Pelech s obojkem a vodítkem uložila do garáže pro případ, že by se Asta vrátila.

Pod stromečkem na všechny v košíku čekalo velké překvapení. Štěně rhodéského ridgebacka. „S tím už si pořádně zaběháš, Marku. Je až z Afriky, kde prohání lvy!“ Mareček byl touto informací ohromen, v jeho výrazu se mihla stopa posvátné úcty, kterou vzápětí zavála prostá logická úvaha: „Ale co bude prohánět tady?“ „Neboj, taky se tu něco najde,“ mrkl na něj Hynek.

Štěně vydávalo tak intenzivní příjemnou vůni, že Alena vypnula aroma difuzér s tradiční vůní českých Vánoc, imitující směs františků, purpury, hřebíčku, pomeranče a borového lesa. Jako by do difuzéru vložila kapsli s vůní štěněte. Nyní tedy vůní Vánoc byla vůně štěněte a zdálo se, že všichni, kromě Hynka, jsou jí tak popletení a omámení, že ne a ne štěně správně pojmenovat: rhodský, chodský, rovenský, rohanský, míček, rýček…

Mareček s Kristýnkou se každopádně shodli na Rýčkovi, přestože otec štěně rhodénského ridgebacka už dávno pojmenoval Benny a jméno Rýček neuznával jako jméno, nýbrž jen jako zkomoleninu. Proto se nikterak nepohoršoval, když děti mluvily nadále o Rýčkovi, jen na přídomku ještě lpěl: „Rhodéský, děti. Rho-dés-ký!“. Chytré zvíře však brzy vycítilo hierarchii v rodině, která formálně připouští jen jediného pána, nicméně neformálně pánů víc, takže se chovalo zhruba tak, jak od něj ten který pán očekával a slyšelo na všechna svá jména, která jako svá jména identifikovalo.

Koupě štěněte tak bezezbytku splnila svůj účel. Děti na Astu zapomněly absolutně a Alena alespoň ze tří čtvrtin. Alena sice ještě jemně zaprotestovala, když v popelnici objevila Astin pelech a v něm obojek s vodítkem, namítala, že se Asta ještě může vrátit, vyhlásili přece pátrání i mezi starousedlíky, někdo se jí mohl ujmout, v garáži ty věci přece nepřekáží, nadto mohla pelech vyprat a dát Rýčkovi, teda Bennovi, ale Hynek řekl: „Já bych nerad nakazil to štěně nějakou psí nemocí. Může se v tom ještě držet,“ a pak Alenu objal, vypustil svou vůni, a tak ji umlčel.

Brzy zjara bylo už i Aleně absolutně jasné, že se Asta nevrátí. První jarní neděli si všichni po obědě vyšli na procházku. Benny Rýček komicky poskakoval před nimi, zamotával se do vodítka a pletl se jim pod nohy. Další novousedlíci také houfně vyráželi na nedělní procházku se svými psi a dětmi, jako by to byla povinnost uvedená v místní vyhlášce, a když se někdo z nich optal, o jaké se jedná plemeno, Hynek rychle neochotně zaburácel: „Rhodéský ridgeback – africký lví pes. Poznáte ho podle hřebenu obrácené srsti na hřbetu.“ A předešel tak děti, které štěbetaly ty své zkomoleniny.

Na poli, kde už stály řady bílých rozvodných skříní připravených pro nové domky, poměrně statné štěně rhodéského ridgebacka plně projevilo svou přirozenou loveckou povahu a zmizelo až po zadek a zadní nohy v díře, kterou si zuřivě vyhloubilo. Využilo k tomu chvilku, kdy rodina sledovala početné a neobvyklé hejno zavalitých šedých ptáků s červenými chocholkami a žlutě lemovanými letkami, usazené na letitém hlohu u silnice na opačné straně. Nevěděli, že jde o brkoslavy severní – morové ptáky, kteří ve středověku věstily blížící se pohromu. Ze Sibiře do Evropy zalétali vzácně, jenom kvůli potravě. Pozornost Hynka s Alenou upoutal zas Benny, od hlavy k pánvi od hlíny, na Hynkovo zapískání se k nim rozverně rozběhl a teď tu seděl podezřele způsobně a cosi hlasitě chroupal. „Myš! On žere myš!“ rozpoznala Alena.

„Fůj!“ ošklíbal se Mareček a dělal znechucené grimasy.

„Už ti nikdy nedám pusinku,“ vyhrožovala Kristýnka.

„Holt má tu loveckou náturu. Holt africkej lví pes. Koukněte na ty lví tlapy, viď?“ a Hynek už sahal do kapsy pro pamlsek, ale včas se zarazil, ne, za sežranou myš ho chválit nebude. Alespoň ne před dětmi.

Na zpáteční cestě to vzali kolem potoka, úzké strouhy pod polem, plné ostrých kamenů a plastových kanystrů a lahví, po obou březích lemované vysokou polehlou trávou, v létě jasně zelenou, teď ještě bledě žlutou. Když jim Benny opět zmizel z dohledu, přičítali zdržení nějaké další myši. Hynek ostře zapískal, ze suché trávy se na chvilku vynořila zrzavá psí hlava a vzápětí se zase zanořila. Mareček vyrazil napřed. „Fůůůj, on se v něčem válí!“ Vypadalo to jako kus značně opršelého koberečku ze světlého chemlonu. Byl natočen k vodě, částečně potopen, ale z větší části suchý. Bennymu kobereček neskonale voněl. Najížděl na něj hlavou, třel si o něj se slastně přivřenýma očima tlamu a krk, pak se zas položil na záda, třel se břichem vzhůru a kňučel.

Alena poznala, že je to mršina. „Ježíš, mami, on se asi zbláznil!“

„Nezbláznil, Kristýnko, jen se parfémuje.“

„Parfémuje? Dyť je to hnusný, starý, celý shnilý, fůj. Rýčku, a teď už ti vážně nikdy nedám pusinku!“ A odvrátila zrak a zacpala si nos. Mareček naopak přistoupil blíž. Vzal klacek a přestože mu ho Hynek za pár vteřin vyrval z ruky, stihl chlupatou placku nadzvednout a objevit pár žeber. „To není žádnej koberec, dyť je to ňáký zvíře…“

Kristýnka začala ječet: „No fůj, on na to šáh, fuj, to je nechutný! Ty jsi prase, Marku.“

„Já sem to nazved klackem, já se v tom přece neválim!“

„Tak deme, deme, to je eklhaft,“ prohlásil Hynek a každou rukou čapnul jedno dítě. „Co je to asi za zvíře, tati?“ Mareček se potřeboval dobrat pravdy.

„Ňáká ovce asi. Zatoulaná. Deme napřed,“ otočil se k ženě. „Vem Bennyho, jo?“

A Alena se shýbla, že Bennyho odtáhne za obojek a když byla u mršiny docela blízko, došlo jí, co jí tu celou dobu nehraje: „To přece není ovce.“ A jak natáhla ruku k Bennyho naparfémované hlavě, zavadila zápěstím o domnělou vlnu a leknutím se narovnala. Ten dotyk byl tak povědomý! Sotva si Benny všiml, že tu osaměl jen s paní a že pán s dětmi je pryč, sebral jednu vybělenou kost a pustil se zvesela za nimi. Alena ho mátožně následovala. „Vemte mu tu kost. Tak vemte mu přece tu kost!“ křičela až do chrapotu a oči jí pálily od pláče.

Když o týden později opět vyrazili na procházku, na konci ulice je zastihl takový puch, že se zas rychle vrátili domů. „Asi vypouštěj močůvku na pole,“ dedukoval Hynek. Ten den vypnul klimatizaci, aby se puch nedostal dovnitř. Děti to táhlo ven, ale puch je zahnal zpátky. Zato Benny by byl pořád venku. „Už holt nejsme ve městě. To je vůně venkova. Jen si zvykejte.“ Ale nezvykli si. Nikdo z nich si nezvykl. Trvalo to týden a všimli si, že některým sousedům puch nevadí. Klidně si okopávali své zkamenělé pozemky. Klidně si něco sázeli. I Hynek s Alenou tedy vyšli ven, ale puch jim nedovolil zůstat venku déle než dvě minuty. Dospěli k tomu, že sousedi zřejmě vyrůstali na venkově a jsou vůči těmto pachům imunní. Snažili se tedy co nejrychleji naskakovat do auta a vyskakovat z auta a okamžitě zalézt do domu. Po třech týdnech ale měli neodbytný pocit, že puch vniká za nimi i zavřenými dveřmi a snad i vypnutou klimatizací, mačká se do oken, dveří a zdí a za chvilku je naráz prorazí. Očichávali se. Bennyho nechávali venku i přes noc. Pořád prali. Hynek přinášel nové a nové aroma kapsle, bál se, že dojdou. Alena nakupovala ústní vody, zubní pasty a aviváže. Když dětem dávala pusu na dobrou noc, nečekaně se puch vyvalil i z jejich úst. Ihned si musely vykloktat. Následující večer vzala Alena do pusy Hynkův penis a musela si vykloktat i ona. Nic nechápali. Za okny vesele pučelo jaro.