XXVIX

Zákeřné trny v prachu cest,
proč ležíte v mé dráze?
Nechte mne osud pěvce nést,
s písní je mi tak blaze!

Ve tváři jizvy, kalný zrak,
na nohou krev od ostrých skal.
Zda budu jiný? Kdo ví? Však
jedno vím jistě: musím dál.

Západ slunce
Slunce zasáhlo do mých okenic
starých jako věk.
Ještě paprsek…
A dál nic.

Štěstí kynulo mému mládí vstříc
jak zázračný lék.
Ještě paprsek!! –
A dál nic…

Jeden z mnoha večerů

Opírám čelo o rám temné noci,
jsem sama – a svět? Kde že je teď svět!
Je vzdálen víc než tvoje něžné dlaně,
do nichž je vložen mé naděje květ.

Vášně už zchladly, černý soumrak padá,
jsem sama – v tichu rozdychtěných slok.
Touha tě volá, šeptá tvoje slova –
ne, nemám klid, snad tuším kdes’ tvůj krok.

Obláčky dýmu

Až příliš často, když se večer snáší
a kotva noci zastaví svou loď,
když z cigaret Vám ta poslední zháší
a naslouchá jen Vaše chladná choť,

chvástáte se pod maskou upřímnosti,
kolika ženám jste už hlavu splet’,
sčítáte jizvy, rány, mrtvé kosti…
A Vaše choť? – Se smíchem špulí ret.

Obláčky z kouře, vůně nikotinu
ji vždycky dráždí k nelítostným hrám.
Mohu se vsadit – to Vám neprominu –
i mně se smála. Proč – víte líp sám.

Z němčiny přeložil Jiří Králík do publikace Bouře a klid, 1995.