Literární komunita tady moc živá není. Vím o pár autorech, kteří odtud pocházejí, ale neznáme se. Jsou tady dvě uskupení, spolek Po škole a Vy.čítání, která pořádají čtení, většinou poezie. V září se tu koná Litr, knižní veletrh autorských a uměleckých publikací. To je moc fajn.

Naháčci jsou kniha, která zaujme především svou naléhavostí a ochotou jít na hranici sdělitelného. Ne vždy se jí daří udržet kompoziční soudržnost a ne všechny její části mají stejnou literární sílu. Přesto jde o text, který v současné české próze působí výrazně a autenticky. Ambrožová ukazuje, že mateřství – jakkoliv často tematizované – zůstává zkušeností, kterou nelze vyčerpat ani zobecnit.

Možná jsem jen paranoidní, ale když na sítích něco vypadá, že to bylo kurátorsky vybráno přímo pro mě, předpokládám za tím spíše generalizace a přiřazení mého online já k nějaké homogenní demografické či zájmové skupině. Díky Orwellovi už víme, že válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla. Dnes vidíme, že personalizace je masovost. A onen hnací motor významového posunu? Umělá inteligence.

Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka (grafická úprava: Nikola Janíčková) následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění.

Dole byly válce
a na ty válce jsme musely dávat provazy.
To byly takový dva.
Musela jsem ten provaz vždycky hodit,
z druhý strany jsem ho musela vyndat
a zavázat.

Ten, kdo nechal v Praze u velkých dopravních uzlů vysázet zlatý déšť, věděl, že díky výrazným květům prokoukne i nemísto. Květy skryjí jeho zanedbanou podstatu. Musí se počkat, až skončí jaro, pak se nemístům vrátí jejich obvyklá odpudivost.

Les jitra plný poštěváků
zní cvrlikáním neoblomných znaků
z ohniska radiantu kytice poštěváčků vyletí
až Luna blýskne jasem noci okvětí

A ta je taky rozesraná,
řekla máma,
ukazujíc na zchátralou diskotéku.

Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.

Praví se sice, že inter arma silent musae, ale jsem přesvědčen, že je tomu právě naopak: právě inter arma, právě ve stínu války, nesmíme mlčet, zůstávat ve spisovatelských ulitách. Naší povinností je použít své literární řemeslo taky k tomu, abychom oslovili ty politicky zmanipulované.

Čarodějná spolužačka představuje zajímavý a odvážný pokus o jiný typ vyprávění pro mladé – méně dramatický, více kontemplativní, založený na víře v sílu představivosti a vědomí. Neusiluje o strhující napětí, ale zve k přemýšlení a snění. Právě v tom spočívá její největší hodnota.

Nazval jsem tento text rekviem, ale ve skutečnosti nevím, jak na tom v přítomné době přípona -stvo/-ctvo je, jestli už jí není pomoci, nebo jestli se dá ještě zachránit. Myslím, že bychom jí měli pomoci přežít alespoň tím, že ji nebudeme používat v novém, znivelizovaném významu, který je jí vnucován, a budeme mluvit o spisovatelstvu jen v těch případech, kdy budeme mít na mysli spisovatelstvo, a ne spisovatelky a spisovatele.

Je to nádherný příběh o různých druzích přátelství a různých druzích rodinných modelů. Je to příběh o odpuštění a o tom, jak je někdy nesnadné odpustit. A taky o tom, že v životě je někdy potřeba rychlost a sebedůvěra, jindy laskavost a trpělivost.

Podle letošního průzkumu STEM má 87 procent Čechů k Německu příznivý či víceméně příznivý vztah. Zároveň je ale jasné, že hazardérské strašení sudetoněmeckou kartou a Benešovými dekrety vždy na část obyvatelstva zabere. Bylo to vidět při prezidentské volbě, kdy ji Miloš Zeman perfidně vytáhl na Karla Schwarzenberga. A na ty teď zase cynicky míří SPD. Rozděl a panuj.