Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

dnešním číslem se s vámi loučí ve své dosavadní podobě rubrika Kardio, v koncepci každého čísla takový odlehčený prostor. Odlehčený obsahově, dávaje nám, redaktorům, možnost podělit se s vámi o drobné výpisky z děl, která jsou pro nás srdeční záležitostí, a tím možná i trochu inspirovat k četbě starších i novějších knih. Aspoň v rámci redakce tak fungoval, přiznávám, že jsem pokaždé zvědavě čekal, co kolegové čtou a mně (už zase) uniklo. Odlehčený ale také z hlediska výtvarného, jako předěl či něco jako klidná, závětrná mělčina, na níž ten, kdo chce, mohl chvíli spočinout a nechat na sebe její minimalismus působit místo vysokého tempa okolního světa.

A to tempo vysoké je. Už skoro klišé představuje postesknutí, třebaže pravdivé, že nás obklopuje jazyk zrychleného věku: útržkovitý, sarkastický, emočně přesycený. Takový je Lover/Fighter Kristiny Hamplové – próza, o které se hodně mluvilo a mluví, próza, která se nebojí být chaotická, protože chaos je její terén. Ve zvířecím běsu města, v tělech, která něco cítí a nevědí co, v řeči, která připomíná afektovaný status na síti, hledá Hamplová puls jedné generace. V rozhovoru se Simonou Rackovou (s. 5–6) však také potvrdila podezření, které se nad četbou nabízí, totiž že ačkoli to tak vypadá, ta novela nevznikla jako spontánní, automatický text. Psaní je tu aktivní, a to i jako odpor – proti melancholii, nostalgii, i proti ideji, že všechno už bylo napsáno.

Ruku v ruce s vysokým tempem jde dezintegrace a rozpad formy. V Horkých párcích, hned vedle tohoto úvodníku, čteme o poněkud dechberoucí skutečnosti, že cestopis dnes nevzniká tak, že někdo někam cestuje a pak o tom napíše knihu v příslušném žánru, nýbrž tak, že autora na cestu vyšle nakladatel a ono z toho něco vznikne. Jak se to má ke Kristině Hamplové? Takto: zatímco jeden text kriticky odhaluje systém, který nás psaním jen víc svazuje, druhý ukazuje psaní jako možnost, jak si systému aspoň na chvíli nevšímat. Není to ani tak paranoia, o níž je řeč v téže rubrice, jako spíš stará dobrá schíza. Ale to nevadí, s ní lze bojovat – a tady máme před sebou dokonce dvě možné strategie přežití: buď se do zmatku ponoříš a uděláš z něj umění, nebo si vybuduješ svět, kde ten zmatek nemusí existovat. Nejpravděpodobněji proto, že tam existuje nějaký jiný. To umí žánrová literatura, třeba fantastika, abychom s inspiračními zdroji zůstali omezeni stále na jednu a tutéž stránku.

V přítomném Kardiu (s. 19) vyšla řada na mě. Zvolil jsem H. G. Wellse, který je doma v „klasické“ románové epice stejně jako, coby „otec sci-fi“, v žánrové literatuře. Ba, na první pohled se tváří jako klasik řádu — příběhy mají jasnou strukturu, děj, pointu, často i morální nebo ideový přesah. Pod povrchem se však skrývá nic menšího než existenciální úzkost – ať už jde o vědeckofantastická, nebo sociálněrealistická díla, ať už jde o jeho kontroverzní názory, nebo nekonvenční život, jeho svět se vždycky hroutí, byť by to i nebylo bezprostředně poznat. Že by Wells před tolika lety předvídal tutéž entropii jedince, krizi identity tváří v tvář měnícímu se světu a chaosu, které nám dnes, v tvorbě nejmladší generace, probublávají do literatury nominované na ceny?

Po H. G. Wellsovi je prý pojmenovaný kráter na odvrácené straně Měsíce. Faktazíruji (sic): Po Kristině Hamplové bude jednou pojmenována městská proluka mezi dvěma vietnamskými večerkami, široká tak na tři a půl koloběžky, kde se nachází několik rozbitých laviček (každá jiného typu), na zdi visí potrhané plakáty z letního festivalu a na hnusných socialistických obkladačkách jsou fixem načmárané haluzoidní, memovité výkřiky, útržky a nikdy neodeslané, ale ani nikdy nesmazané zprávy z messengeru.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, situační čtení.