Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

titulky internetového zprodajství nás informují, že v posledních dnech prý naši zemi, zejména silnice v ní, „sevřela ledovka“. (Z jazykového hlediska přinejlepším povážlivé tvrzení: může ledovka něco „sevřít“, notabene silnici?) Kdo titulky sledoval ještě podrobněji, mohl snadno propadnout malomyslnosti; události světového jeviště posledních dní mohly v člověku vzbudit představu, že jsme se opravdu ocitli na nějaké zledovatělé silnici, po které se se stále omezenějšími možnostmi vozidlo ovládat řítíme čím dál rychleji někam, kde tušíme náraz, ale ještě netušíme, jak moc by mohl být fatální.

Nenecháme se tu ale „sevřít“ strachem. Strach je principiálně dobrý, je to obranný mechanismus lidského nitra, jehož funkcí je chránit nás před pohromou. V beletrii umí doprovázet zobrazení katastrof či manipulací, být hnacím motorem jednání postav či modelovat jejich vnitřní uspořádání, a konečně může jeho vyvolávání být součástí autorské estetické strategie. O této podobě strachu zajímavě píše v titulním rozhovoru slovenský prozaik Ondrej Štefánik:

Mám nakoukáno a přečteno mnoho hororů a sleduji, kam se autoři umí v tomto tématu posouvat. […] I ve svých textech se snažím pracovat s takovými motivy, i když je nepoužívám podle žánrových pravidel ani na nich nechci vystavět celý text. Někdy stačí vložit děsivé názory do hlavy postavám. Nebo jejich nevyzpytatelnost. Nevyzpytatelnost je děsivá a nemusí ani vylézat z hrobu nebo se zhmotňovat z nočních stínů.

Rozhovor pro nás pořídila Tímea Zvoláneková při příležitosti autorova pobytu v Praze, kdy představil svou novou novelu Siroty. Ta je celkem čtvrtou Štefánikovou knihou (dvě z předchozích si post-federální domácí čtenář může dopřát i v českém překladu) a nejen že to není horor, ba vůbec to není žánrovka, ale subjektivní (ne autobiografická, natož autofikční!), subtilní próza, pojednávající prostřednictvím postavy středoškolského učitele dějepisu o rozpornosti „velkých“ a „malých“ dějin, generačních stereotypů a různých podob osamělosti.

Vyvolávání strachu… Zase jsme u toho, jak se strach v rukou těch, kdo ho umějí patřičně profesionálně zobchodovat ke svým cílům, stává nebezpečím – někdy (obzváště tehdy!) větším než pohroma, před kterou má chránit. Ale: nebudeme teď mluvit o politice, a to ani ve vztahu k předmětu, kterému se ve Tvaru věnujeme jaksi z podstaty věci, totiž literatuře; už můžu prozradit, že to budou právě interakce obou říší, jimž se budeme věnovat v čísle příštím.

Ale teď ještě malou chvíli o tom přítomném. Z textů psaných v žánru „co mne trápí“ upozorním ještě na zamyšlení Štěpána Laciny o tom, proč se z české literatury „stárnoucí muž […] jen tak nevytratí“, na s. 6, a hlavně na úvahu Sáry Zeithammerové nad knihou Nažluto Rebeccy F. Kuangové na s. 17. Osobně mne zaujala tím, jak na malé ploše břitce a originálně shrnuje některé z fazet tématu, jemuž jsme se ve Tvaru věnovali loni: interkulturní literatuře, konkrétněji pak různým podobám škatulkování jejích autorů. Ještě někdo pochybuje o tom, že literatura je vždy do nějaké míry politika?

Člověk je i tak chodící, oživená glosa, esej z masa, krve a kostí, chce být přečten, pochopen, vypovězen, chce být součástí příběhu,

vypůjčím si ještě jednou slova Ondreje Štefánika. „A velkolepost našich příběhů se neskrývá v plot twistech ani v grandiózní epičnosti, ale v nudě všedních dní.“ Napadá mě, že snad i na té rovině globální dojde v reakci na grandiózní gesta k obnovenému docenění každodenní, mravenčí „práce drobné“. „Žádná válka světů se nekoná, alespoň ne v Jablonci,“ referují koneckonců Horké párky o loňské básnické sbírce Sufiana Massalemy. Jsem si plně vědom toho, že se teď dopouštím žertu, jenž balancuje na hranici mezi cynickým a hloupým, ale v jádru si ho snad dokážu obhájit: při vší mizérii by to byl možná ten nejlepší možný output.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, nudné čtení.