Knihy zůstanou a kavárny také. Udrží je literáti a umělci, profesoři a studenti. Velmi ráda píšu v kavárnách. Ne každý to dokáže, protože je tu relativně hlučno, ale já mám zkušenost, že jakmile začnu, po pěti minutách už nic neslyším a nevidím a můžu se úplně ponořit do psaní.

Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.

Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.

Metafora viru je zde naprosto namístě – čím více je určitý typ obsahu šířen, tím více lidí jej tvoří, a tak stále dál. Fungování doporučovacích systémů je více rozepsáno v páté kapitole, kde je poukázáno na obousměrné ovlivňování uživatele a „jeho“ algoritmu, způsobující paradoxní situaci souběžné homogenizace a personalizace doporučovaného obsahu, což dále vede ke vzniku filtrových bublin

Simona Bohatá se právem řadí mezi autorky, které dokázaly proměnit osobní a generační zkušenost v literární svědectví. I její nejnovější kniha představuje cenný příspěvek k literární výpovědi o lidských vztazích, paměti a schopnosti vyrovnávat se s minulostí.

Ale obecně jsem vděčná všem ženám, které se plazily, abychom my mohly chodit, a doufám, že budu svědkyní toho, jak další generace žen i mužů dosáhnou plné míry mentální, emoční a tvůrčí svobody lidské bytosti, kterou může poskytnout pouze narození a výchova v rovnoprávnosti.

Její umělecké empatie si konečně cenil i jeden z dalších neopomenutelných zjevů naší meziválečné knižní scény JUDr. Prokop Toman ml. (1872–1955) a požádal ji o ilustrační doprovod k souboru esejí a evokací legendárního Arthura Breiského. S předmluvou Jiřího Karáska ze Lvovic vyšly pod názvem Triumf zla roku 1927 v pouhých třech stech výtiscích s dřevorytovým portrétem autora od Františka Koblihy a některé přednostní exempláře (na císařském japanu a van Gelderu) doplňují navíc všechny její průvodně černobílé kresebné prvky ruční kolorování.

Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
když sis jako malá hrála na kovboje,
jako by to byla hlaveň pistole,
ale přitom jste obě dvě věděly,
že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.

Ano, je asi těžké se nad těmito básněmi dojímat sebelítostí, proto se jim zástup rekreačních čtenářů poezie nejspíš vyhne, ale zbývající hrstka ocení, stejně jako já, možnost něco takového číst a s autorem sdílet. Díky za to Větrným mlýnům i redakci Josefa Straky (otevřenost a pochopení pro tak odlišnou poetiku – bravo!). Nechtějte vědět, zda se mi ty básně líbí, jsou mimo kategorie líbivosti, jde tu spíš o drsnou a nebezpečnou krásu.

Toto odhalování je v poezii Petra Hrušky to nejoriginálnější a nejsilnější. Pokusila jsem se zachytit jeho meta-fyziku jako vidění neviděných i neviditelných světů.

Chceme-li být tedy šťastní, musíme umět přebývat nešťastní v civilizaci. Musíme umět uznat, že potřebujeme být disciplinovaní a cítit svou disciplínu jako formu demokratického štěstí v neštěstí. Chceme-li žít šťastně, bude to nutně šťastně nešťastný život se zlem a dobrem, protože druhou variantou je život osvobozený, život zbavený zábran, život autokratické zvůle a násilí.