Nové číslo Tvaru

9/2024

Milí čtenáři, milé čtenářky,

expertka na dětskou literaturu Petra Schwarzová Žallmannová, s níž vám v tomto čísle Tvaru nabízíme rozhovor, odpovídá na otázku po důležitosti čtení pro dnešní děti, které jsou zvyklé mnohem intenzivněji pobývat v online prostoru než příslušníci generace rodičovské, mimo jiné takto:

Pokud si tentýž text přečteme na papíře, je mnohem větší pravděpodobnost, že si ho zapamatujeme, a navíc získanou informaci výrazně lépe zpracujeme.

Rád bych to potvrdil z vlastní zkušenosti, aniž bych kvůli tomu byl nucen působit jako nějaký přítel starých pořádků; konkurence způsobů, jakými vnímáme texty, je zjevně složitější, než aby se dala převést na generační konflikt. Vzpomeňme si koneckonců jen na to, jak náročné bylo pro mnohé z nás fungování výlučně v online prostoru za covidové pandemie. Odvážil bych se tvrdit, že si ještě vůbec nejsme vědomi důsledků, které na našem vnímání, na naší senzitivitě, na naší psychické rovnováze tahle nucená digitalizace zanechala. Mám řadu důvodů, proč zůstávám papírovým konzervativcem. Avšak mezi aspekty, které celou složitou konstrukci mediality literatury ještě víc komplikují, vyzdvihuji jeden, na který mě navedla jistá trefná formulace v příspěvku do naší občasné divadelní rubriky z pera Jana Šotkovského: psané slovo víc než kdy předtím musí, podobně jako herci ve zmíněném článku, „bojovat o smích vlažného publika“.

Boj o přízeň vlažného publika je koneckonců to, co udržuje v pohybu celý „potravní řetězec“ všech, kdo se na produkci knih podílejí. O něm píše Michaela Šedinová v Literárním životě a také kolega Jakub Pavlovský v Archu. Knihkupci, nakladatelé, nedůstojné honoráře, doporučené maloobchodní ceny, DPH… Jistě, literatura neexistuje ve vzduchoprázdnu, je součástí společnosti a také trhu – jakkoli, spěchám dodat, z pouček o tom, že trh bez přívlastků, tedy onen boj o přízeň publika, vyřeší vše, a co si na sebe nevydělá, to nechť zahyne, jsme snad už vyléčení. Chtěl bych tomu věřit. Navíc náhoda tomu chtěla, že i v článku Michaely Šedinové probublala, možná mimoděk, na povrch věta potvrzující dříve řečené: „Koneckonců, současnost je velmi vizuální.“ Ach, to lamentování nad současností a dneškem, v němž se tak vděčně spojí všechny těžkosti, kterým je třeba čelit!

Navzdory jim však, přiznávám se, nevidím pozici literatury černě a nesdílím obavy mnohých, kteří si stýskají nad tím, jak je publikum stále vlažnější a získat jeho přízeň stále obtížnější. A to proto, že se o ní může, má a musí mluvit také jinak. Jako o něčem, co má moc zasahovat city, otřásat známým, povznášet duši, měnit vnímání, transformovat životy. Jsem šťastný, že do přítomného čísla přispěl svým esejem o Janu Zahradníčkovi Adam Borzič. Tam si to všechno o síle čtenářského prožitku lze přečíst lepšími slovy, než jaká by se hodila do editorialu. Vybírám z Adamova textu však jeden důležitý detail:

Komu se zdá, že tato soumračná doba v nás toto cítění nemůže probudit, ať pomyslí, že Zahradníček oslavoval život i ve vězení, kam byl na mnoho let komunistickým režimem nespravedlivě poslán. Oslava života v jeho triumfální šíři, mnohobarevnosti a opojné přítomnosti byla jeho celoživotním vyladěním, nesebrali mu ji ani ti, kdo jeho život sevřeli v smrtícím objetí.

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, vřelé čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Ono se obecně má za to, že děti nerozumí umění nebo že nemají na umění nebo literaturu názor. Já si to nemyslím. Děti mají leckdy zcela jasný názor, jen ještě nemají příslušný slovní repertoár na to, aby ho vyjádřily. Pokud jde speciálně o výtvarné umění, obrovský kus práce tu vykonávají například Juraj Horváth nebo Renáta Fučíková, šéfka Ateliéru didaktické ilustrace na plzeňské Sutnarce.

 

Ptají se Simona Martínková-Racková a Magdaléna Hlaváčová

 
 
 

Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech.

 

Reflektuje Pavel Janoušek

 
 
 

Knižní trh je komplexní systém s mnoha aktéry a protichůdnými zájmy. Na jedné straně stojí autoři a překladatelé, kteří se snaží uživit svou tvorbou – nebo za ni být alespoň nějak důstojně ohodnoceni. Ke svému dílu také mají jedinečnou vazbu, záleží jim na jeho vydání.

 

Literární život

 
 
Jak to můžete připustit?!?
 
Radka DenemarkováČokoládová krev
 

Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.

 

Reflektuje Jiří Zizler

 
 
 

Pamuk představuje celou řadu postav, které jsou sice sociálně typizované, reprezentují různé vrstvy současné turecké společnosti, nepostrádají však výrazné individuální rysy. Kupř. otec İpek a Kadife, Turgut Bey, byl dříve jako zanícený komunistický aktivista mučen a vězněn, nyní je sympatickým hoteliérem a milujícím otcem.

 

Esej

 
 
 

I Štěpán Šafránek postupně zjišťuje, že už je dávno po všem – a celý ten jeho zápas se světem je tragikomický a marný. Tisková zpráva v němčině vyšla už 14. 2., na českou verzi jsme si počkali na konec března – a v době, kdy tento článek vyjde, bude, inu, taky úplně po všem. Rozhodnutí DCL je samozřejmě třeba respektovat: stalo se. Stalo se tak za doprovodu absurdních floskulí a nějakého toho brblání na sociálních sítích. Brblání dopadne na porotu, na nominované.

 

Publicistika

 
 
 

Nakladatelé by se nejen z podstaty své činnosti měli věnovat vydávání knih. A raději než zacházet na území knihkupců by se měli věnovat přípravě jednotlivých titulů, aby dostáli požadované kvality. Díky knihkupcům se jejich knihy dostanou tam, kam by se jinak nedostaly. Uvědomělí knihkupci koneckonců také nevydávají vlastní knihy.

 

Arch

 
 
Děravý způsob bytí
 
Jana KaršaiováSametový rozvod
 

Román Sametový rozvod je napsán poměrně úsporným jazykem a je otázkou, do jaké míry souvisí jazyk a styl románu s pozicí autorky píšící v jiném než mateřském jazyce. Počítat samozřejmě musíme i s vlivem překladu z italštiny do češtiny, těžko říct, zda překlad zdůrazňuje některé stylistické neobratnosti autorky či k nim přispívá.

 

Reflektuje Iveta Mikešová

 
 
 

Nejdřív kýble od barvy
v trávě u cesty

A pak chlap
s válečkem na dlouhé tyči
jak soustředěně natírá chodník k letišti
jásavou červení

Některým věcem
tu člověk těžko porozumí

 

Poezie

 
 
 
Ioan Petru CulianuErós a magie v období renesance
 

Culianův text, ale i životní příběh se podobá stylu a příběhu Umberta Eca. V roce 1991 byl za nikdy neobjasněných okolností zabit jedinou ranou do týlu na toaletě chicagské univerzity, kde začal působit. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let. Těžko se ubráníme spekulacím o důvodech, které mohly k této popravě vést.

 

Reflektuje Dita Malečková

 
 
 

V dnešních debatách o ekologii a poezii tato prastará básnická dovednost, která je ekologická z podstaty, někdy zaniká: schopnost pouze být, nechat svět i sebe otevřené a přítomné a tím dovolit, aby vše vstoupilo do prostoru lidského slova, a tak byla poezií odhalena základní jednota mezi člověkem a ostatním stvořením.

 

Esej

 
 
Na hebkých křídlech létajících koček
 
Ursula K. Le GuinováKřídlokočky
 

Každá z koček má specifickou povahu, jíž se od sourozenců odlišuje, každá přistupuje k životu s jinou energií – lehce nedůvěřivá, sebevědomá Elvíra, odvážná, maličká Žofie, zručný rybář Rudolf, handicapovaný po střetu se sovou, a nakonec šikovný, ale bojácný Rudolf. A pak je tu Jana, mladší sestřička, kterou křídločky objeví při dramatické návštěvě města. Jana po prožitém traumatu, v němž hrály hlavní roli útočné krysy, nemluví.

 

Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

 
 
 

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.

 

Slovo