 |
|
Nové číslo Tvaru
6/2024
Milí čtenáři, milé čtenářky,
přítomné číslo Tvaru začíná rozhovorem, který vedl Adam Borzič s Markem Torčíkem. Za pozornost stojí – interview i zpovídaný básník a prozaik – z několika hledisek. Marek Torčík patří mezi těch několik autorů, díky nimž se v loňském roce v české próze začala objevovat témata nová interkulturně, generačně nebo právě traumatologicky. V Torčíkově knize se spojuje několik důležitých motivů, které už nějakou dobu probublávaly pod povrchem a nyní se dostávají do hlavního proudu: destigmatizace individuálního duševního utrpení a hledání vztahu k jinakosti. Autoři jako Marek Torčík překračují hranice literárních bublin k celospolečenskému rozměru a formulují mírnou, avšak neodbytnou námitku proti étosu vycházejícímu ze špatně pochopeného liberalismu a kapitalismu, kořenícího v devadesátkách. Dovolím si ocitovat:
My jsme jako společnost po revoluci najeli na linku osobní odpovědnosti, že si za všechno špatné můžeme sami… Přitom výzkumy potvrzují, že i individuální traumata souvisejí se společností… Vnímáme, co se děje ve společnosti, to se v nás ukládá, a pak se tyhle frustrace promítají ven.
Je pak celkem jedno, zda a jaké budeme na Torčíkovu knihu přikládat módní kritické pojmy; byla by škoda, kdyby autor skončil jako předmět přiboudlých žurnalistických klišé typu „český Louis“ nebo schematických pingpongových výměn typu „Torčík – autofikce“ (podle vzoru „Zeyer – lumírovci“), svědčících leda o intelektuální pohodlnosti.
Nad tím, jak to s tou autofikcí je, se o pár stránek dále kriticky zamýšlí Zuzana Kultánová, s dovolením tedy odkazuji na její text. Celá věc má však ještě jeden aspekt. Již jsme se v minulých číslech několikrát dotkli faktu, že pro literaturu jsou čím dál důležitější podmínky, v nichž vzniká; zatímco – například – etablovaný spisovatel Gustav von Aschenbach ze Smrti v Benátkách Thomase Manna (odkud pochází titulní citát k přítomnému číslu) mohl bez obav meditovat o tom, že „bylo výhodou jeho let, že si byl v každém okamžiku vědom svého mistrovství“, a těšit se, vlastně pardon, bát se „toho léta na venkově, kde bude v domku sám se služkou, jež mu bude připravovat jídlo, a se sluhou, jenž mu je bude podávat“ – Marek Torčík zcela správně upozorňuje na to, že „psaní je hodně privilegovaná činnost a třídní linka v něm hraje velkou roli. Především prozaici si psaní musí v první řadě moct dovolit, musí mít čas a peníze se tomu věnovat“. O tom, jakým hlasům popřáváme sluch, a o tom, k jakým máme přístup, se rozhoduje tam, kde jsou ve hře kritéria velmi neumělecká.
Také proto bych rád upozornil na jednu novou rubriku, kterou tímto číslem otevíráme. Její název „Akana me“ je v romštině a znamená „teď já“. Představí se v ní řada romských literátů a první z nich je publicistka a někdejší sociální pracovnice Renata Kováčová. I v jejím textu se objevuje variace na výše uvedenou myšlenku: k psaní jsou potřební i ti gatekeepers – v tomto případě romští redaktoři, kteří
vyrostli ve stejné kultuře, kteří by nás dokázali provést celým tvůrčím procesem a zároveň bezvýhradně chápali, o co nám jde.
Renata Kováčová svůj text v rubrice Akana me uzavírá přáním, aby nezůstala „trčet ve škatulce ,romská autorka‘ “. Také škatulkování, tedy – přeloženo do méně afektivního jazyka – citlivost a školení sluchu, kterým slyšené hlasy vnímáme, je významná součást způsobu, jakým literatura komunikuje; k němu se ještě vrátíme, a nejspíš ne jednou, v některém z dalších čísel.
Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, klišéprosté čtení.
|
Rozhovor s Markem Torčíkem
Všechna témata spolu nějak souvisejí. Vždycky říkám, že misogynie je propojená s homofobií. Když se muži řekne, že se chová jako žena, je to vnímáno jako urážka. Pamatuju si, když jsem se pohyboval na seznamkách, že mi někdo občas napsal: „Čau tetko…“
Ptá se Adam Borzič
Olga Tokarczuková – Empusion
Sečteno a zváženo: byl by román stejně interesantní, kdyby obsahoval nekonečné množství výpisků a parafrází z misandrických výroků? Výhrady k upřílišněné rozvláčnosti vyprávění se rovněž zdají být namnoze oprávněné. Navíc od počátku víme, co bude následovat nejen ve Slezsku: válečný rok 1914.
Reflektuje Vladimír Novotný
Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.
Slovo
Olga Tokarczuková – Empusion
Tokarczuková v díle potvrzuje svou stylistickou vytříbenost (…), vyniká její schopnost charakterizace postav třeba prostřednictvím nezaměnitelného způsobu kašlání nebo jejich tělesného pachu. (…) Dílo obsahuje řadu vrstev, vyžadujících pozorné a opakované čtení. Román, který by ještě nedávno sotva mohl vzniknout, ovšem vyznívá příliš jednoznačně, chybí mu skutečná polemičnost, zachycuje v řadě aspektů jen díl skutečnosti, úzké rozpětí omezenosti a stereotypu.
Reflektuje Jiří Zizler
Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“
Publicistika
Petra Soukupová – Divné děti a smutná kočka
Pro dětského čtenáře je to příběh uvěřitelný, zasazený do známých kulis, atraktivní svým napětím i odvahou hlavních hrdinů, ponoukající i hlubší úvahy na téma dynamiky v partě a sourozeneckých konstelací. Pro čtenáře dospělého je to jedno velké fackování připomínající, jak často kážeme vodu a pijeme víno, předstíráme bezúhonnost, ale zároveň každodenně hrneme své hříchy pod koberec. Jak se snažíme být dobrými rodiči, ale často ve svých snahách zcela míjíme terč.
Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová
Milan Valden
Vlastní knihkupectví si Iveta s Marií nemohou vynachválit. V takovém knihkupectví vlastně vědí o každé knize a kontakt se zákazníky je daleko užší a osobnější, do takového prostoru se lidé rádi vracejí a získat jakýsi vztah ke stálým zákazníkům je také daleko snazší než v nějaké obrovité prodejně s mnoha prodavači střídajícími se na směny.
Literární život
Jana Poncarová, Dita Pepe – Vlastní pokoje
Sympatická je odvaha editorky a nakladatelky cílit i do vlastních řad – některým spisovatelkám je podle ní možno vytknout vlažný, či přímo odmítavý vztah k feminismu, jiným zase nedostatek solidarity s méně úspěšnými kolegyněmi, dalším pak nesmyslný odpor k jakékoli formě státní pomoci apod.
Reflektuje Petr Nagy
O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam.
Nezařazené
Eva Kuchtová
přijď si pro mě
bože dobrý
skutečný jak
ucho kobry
Poezie
Zofia Bałdyga – Poslední cestopisy
V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.
Reflektuje Jitka Bret Srbová
Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.
Slovo
|
|
|
|
|
|
