Milí čtenáři Tvaru,

téma posledního čísla před letní pauzou jsme nazvali „Lesk a bída překladatelství“. Za jeho podobu vděčíme především Obci překladatelů, jmenovitě překladatelkám Anně Tkáčové a Tereze Semotamové, které více než polovinu textů připravily. Překlady patří do mého života odjakživa, co bych si počal bez překladů světové poezie i prózy. Kolik podstatných knih by mi bez nich uniklo! Ostatně celá naše literatura vděčí překladům za mnohé. Co by například byla velká meziválečná poezie bez překladů francouzské moderní lyriky?! Překladatelství je velké umění a ještě větší dřina (sám jsem pár knih přeložil, byť nijak převratně, tak to vím z první ruky). Je-li leskem překladatelství ona vlastní zázračná činnost, kdy dobrý překladatel magicky převádí dílo z jednoho jazyka (ale co všechno znamená jazyk!) do druhého, pak jeho bídou je nedostatečné ocenění překladatelů, přes všechny překladatelské ceny. Jak píše Tereza Semotamová ve svém kouzelném dopise překladateli Bible sv. Jeronýmovi:

Abys mi rozuměl, nejsme zvyklí se handrkovat o peníze jak babky na trhu, respektive nejsme schopní si říct o tolik peněz, abychom z toho, co děláme, vyžili. Leckdo z toho dokonce ani žít nechce, protože to by toho musel dělat opravdu dost. A do toho děti, do toho komerční překlady. Často píšeš o vnitřním odhodlání, to mi imponuje. A i my jdeme dál na naší cestě. Smysl má bojovat nejen sami za sebe, ale za celou knižní smečku. Jenže vždycky se najde nějaký zbloudilec, který přeloží román za 130 Kč/NS, to je doslova donebevolající, ti povím… Přitom všichni trpíme tím stejným pachtěním…

I proto jsme rádi přijali nabídku Obce překladatelů, snad abychom trochu ty křivdy na překladatelích a jejich práci odčinili. I proto má každý překladatel, který přispěl do tohoto čísla, svůj medailonek, který běžně mívají jen autoři a autorky. Z textů, které se nám v čísle nashromáždily, zvláště doporučuji výživný rozhovor s překladatelkou Vlastou Dufkovou, který připravila překladatelka Lada Weissová. A dále nádherný esej básníka, esejisty a překladatele Václava Jamka „Řekni mi, zrcadlo, co je na světě nejzrádnější“, z něhož bych rád závěrem odcitoval tato slova:

Musím trvat na tom, že překlad literárního díla má být tak věrný, jak je to možné a někdy i nemožné – neboť hranic nemožnosti se lze i v češtině dotknout. Rozvahu o překladu je vždy nutno začínat rozhodnutím, co v nutném případě lze postrádat a co v žádném případě obětovat nelze; co si smím dovolit, a co ne. Trvám také na tom, že překladem bližším originálu získává kultura víc než jakousi vzdálenou variací, poplatnou koneckonců víc domácím kulturním zlozvykům než hodnotě, kvůli které dílo stálo za překlad, a nemělo by tudíž být jen záminkou k posílení vlastního sebevědomí.

Přeji vám krásné léto!