Meditace tibetského lámy

 „…co se týče stvořitele tohoto světa,
tak s tím se už nějakou dobu znám.“
„Cože?“
„Ale ano. Jmenuje se Grigorij Kocurkin, žije
v Paříži, a soudě podle toho, co vidíme za okénky
vašeho nádherného automobilu, tak ještě stále
pohříchu holduje kokainu.“
Viktor Pelevin
 

Lavrentij Berija, tibetský mnich,
Čelem jeho procházejí vrásky co prameny
 slunce,
Štědře rozdávající světlo a teplo.
Lavrentij Berija, tibetský mnich,
Medituje,
A při meditaci
Vidí šamana tradice bönu,
Kterak hladí výstupky na kůži hada,
Šaman něžně laská hada, s láskou ho hladí,
Had vycítil šamanovu něhu a oplácí mu
porozuměním.

Lavrentij Berija, tibetský mnich,
Sedí bez hnutí,
A vrásky na jeho obličeji
Se ani nehnou:
Medituje.
A při meditaci
Vidí, jak se hadi
Splétají pohlceni vášní,
Za doprovodu neméně vášnivých výkřiků
 šamana,
Pronášejícího slova a modlitby.

Hadi s křídly, hadi, jimž křídla dala vášeň,
Hadi utvářejí caduceus, hůl poslů,
A otevírají bránu
Mezi zlem a dobrem, peklem a rájem, věděním
 a nevěděním,
Za doprovodu vášnivých zvuků šamanovy
 modlitby.

Lavrentij Berija, tibetský mnich,
Medituje,
A při meditaci
Stojí před pravoúhlou a černou průrvou
– branou pekla –
Za zády lásky,
Jež má zavázané oči a svázané ruce.
Lavrentij Berija
Pozvedá ruku s mauserem
K zátylku zajatkyně, přímo do jamky,
Co se jí zákeřně ukryla ve vlasech.
Mauser dívku něžně políbí na jamku,
Její tělo sebou škubne a bez hlesu padá do
 jámy.

Lavrentij Berija, nyní již tibetský láma,
S vráskami vyzařujícími něhu
A jemně pableskujícími sklíčky skřipce,
Lavrentij Berija, láma tibetský,
Se usmívá:
Konečně
Se
Osvobodil.

 
Mahátma Lenin
A dál trvá boj
a srdce se chvěje v hrudi
a Lenin je tak mladý
a mladý Říjen je před námi.

Z písně A dál trvá boj
 
 
Nad Zemí Sovětů
 Se Slunce k obzoru chýlí.
Uvadlá růže
 Leží v Mauzoleu
  Vedle archy.

Lámové pronášeli Slovo:
Slunce se k obzoru chýlí,
Místo něj,
 Po Kremelské hvězdě
  Se nad Zemí Sovětů
   Rozzáří
    Světla GOELRO
A slunce
 Vyjde
  Už v novém
      Lepším světě,
Nepozná ho,
A zděsí se –
Světla GOELRO
    Ho oslepí.

DněproGES
 Zatopí
  Slunečními paprsky,
A mrtvá voda
 Ze zatopených chrámů
  Je přemění
   Na 650 MW
    Elektroenergie.

A teď
 Mahátma klidně spí –
 Archa čeká, až přijde čas,
Jen chytrý úsměv
Plane,
 Co rudý prapor,
Na voskových rtech.

 
Sušenkový Lenin
Když byl Vládík malý, s kučeravou hlavičkou…
Z dětské básně
 
 
Ve školce
V rudém koutku
Maličký anděl se zlatými kučerami,
S laskavým úsměvem se dívá
Na děti metalurgů a švadlen,
Které, jak je učí vychovatelky,
Všechny jako jeden jdou jeho cestou.
Lenin – svátost našeho dětství,
Lenin – vůdce našeho dětství!
Lenin – učitel pionýrů,
Lenin – Děda Mráz jiskřiček!
To ví každé dítě školkou povinné,
Ví to Vasja, ví to Peťka, ví to i Máša.
Všechny sladkosti ve školce,
Všechny bonbóny a sušenky…
To všechno by nebylo – nebýt Lenina.
A určitě by to nebylo tak sladké…
Školka! Ten sladký okamžik,
Když se děti učí mluvit jako dospělí
A slova, která jim máma s tátou zakazují, si
 vychutnávají
Víc než krupici, párky, víc než smažená vajíčka,
Víc než bonbóny a sušenky.
A zatímco si spolu s těmi slovy vychutnává sušenku,
Mášu bůhvíproč napadne
Fantastická věta, že „Lenin je debil!“
Sušenka Máše uvízla v krku,
Proud slz jí vytryskl z očí:
Jaká hanba! Copak tohle si smím myslet
 o Leninovi?
Máša se slzami v očích vyplivla sušenku,
Pusa se jí nesnesitelně zkřivila bolestí,
Když s pláčem šla za vychovatelkou:
„Klaudio Mychajlivno, právě jsem si pomyslela,
 že Lenin je debil!“
Hořce brečí Máša a po tváři jí tečou proudy slz
A z brady jí odplavují drobky sušenek.
Upřímné přiznání však zmírňuje každé
 provinění,
A někomu dokonce pomůže v kariéře.
Zásluhy školky se dočkaly ocenění, naše
 pedagožka obdržela poděkování
S portrétem Vladimíra Lenina: věčná sláva
Hrdinským činům Klaudie Mychajlivny na její
 pedagogické frontě!
Konečně se nemusíme bát o budoucnost Státu
 Sovětů
S takovouhle mladou generací!
„Hurá!“ křičí pionýři. „Hurá!“ křičí
 vychovatelky.
„Hurá, soudruzi! Hurá!“

Mé mistrovské dílo
Až zlomím tento svět,
Až ho ohnu natřikrát,
Zpřelámu mu všechny planetární kosti
A donutím ho, aby mi vykouřil –

Tehdy budu moci říct,
Že mistrovské dílo je hotovo.

Až na tomto světě
Vykonám sodomii
Do všech černých děr,
Do vší jejich černoty –

Tehdy budu moci říct,
Že mistrovské dílo je hotovo

Až budu svůj úd
Vrážet do zadnice tohoto světa
A trhat jeho konečník.
Až se bude vracet
Ulepený od krve a výkalů –

Tehdy budu moci říct,
Že mistrovské dílo je hotovo.

Až křik tohoto světa,
Ječivý křik tohoto světa,
Poslední křik tohoto světa
Naplní vše,
Co leží mimo něj,
Do poslední kapky –

Tehdy řeknu:
Mistrovské dílo je hotovo,
Je namalováno krví a výkaly
Na náhrobní desce tohoto světa.

Triumf mé vůle nadešel,
A
Bude
Trvat
Věčně.

Obnažená //neschází ze schodů
(roztržená báseň)

Obnažená dívka neschází se schodů.
Obnažená dívka,
                S nádherným tělem,
                        S vysokými, pružnými prsy
Vstává z vany.

(a ty vidíš jen její
horní část,
ale doufáš, že
nádherná je i na těch místech,
která nevidíš vůbec).

Bezděky čekáš nějakej vojeb.
Například, že její dolní část je v rozkladu.
Víte, takový hnusný zelený sliz místo masa.
Samozřejmě, sliz tam být musí, dole,
Ale přece ne zelený, no řekněte.
To už je trochu moc dekadentní.
Ačkoliv dekadenci mám rád.
Nehledě na to, že
Pořád čekáš nějakej vojeb.
Například, že má péro místo vagíny.
To se obzvlášť hodí k vysokým a pružným prsům
V německém klasickém pornu.
To pak už ani nevíš, kdo koho šuká.
Ale je to příšerný.
Ačkoliv mám rád porno,
Obzvlášť německé,
Skoro tak moc
Jako dekadenci.

Takže tak.
Je příšerné,
Když se obnažená dívka
Zvedá z vany.
Jasně, jde o dívku na obrazovce
Z nějakého filmu,
Natočeného podle románu
Stephena Kinga.
V reálu je všechno mnohem příjemnější.

Hra na vojáčky
…ach, ti malí kloučci zabíjejí tak zamilovaně…
Iryna Šuvalovová

Lině Dehťarovové
 
Ten Číňan má ještě dočista dětské oči…
A stejně jako si děti hrají na vojáky,
On si na svou svatbu oblékne
Nacistickou uniformu – krásu nebeskou…

Se snoubenkou ho oddá Göring –
Ten pastýř duší, odpadlíků v tmách.
Prolit bude černý vosk –
V rukách pastora se rozteče svíce
A šaty zkropí sněhobílé slzy.

Číňan svlékne uniformu. Potom.
Už bez fotografů a bez slz.
A co manželka? Manželka roztaje!
Před brigadýrkou s orlem!
Před dýkou na opasku,
A kvůli umrlčí hlavě…

Takhle si tedy budou žít: Číňan a Číňanka,
Ověnčeni pokrouceným křížem.
Vstoupil na nebesa Göring, Mao se na tačance
Žene po nebeské báni, ukazuje prstem Dráhu Říši Středu.
Ví,
Že
Jang¬c’¬ťiang zamrzne, Chuang¬che roztaje.
A Děti Luny najdou
Amurské tygřátko –
Ono se už probudilo,
Ono přece ještě tvrdě spí.

Tvůrce
Není na světě nic skvělejšího
Než letadla,
Která boří věže.

Ti,
Kdož je pilotují,
Jsou schopni všeho.
Pro svůj cíl.

Jsou ochotni obětovat
Dokonce vlastní život.
Pro svůj cíl.

Na světě není nic skvělejšího
Než chrám,
Co se po výbuchu,
Koupaje se ve slunečních paprscích,
Vznese do nebe,
Blíže k B-¬hu,
Jehož příbytkem
Chrám je.

Koupaje se ve slunečních paprscích,
Vznese se do nebe,
Dřív než
Se rozpadne
Na prach a popel.

Na světě není nic skvělejšího
Než jaderný výbuch,

Oheň, jenž smete vše, co mu stojí v cestě,
Duch, jenž rve na kusy hmotu,
Aby ji znovu uspořádal,

Nezlomná vůle k životu,
Nezadržitelná expanze.
Nezastavitelná radost z destrukce.

Radost z ničení je radostí z tvoření.
Nechť tedy mým jménem bude Ničitel,
Což značí –
Tvůrce.

Radovan Karadžić se přes zaměřovač dívá na Sarajevo
Město
   Leží
      V kolébce ruin
         V zavinovačce
            Z ostnatého drátu.

Město
   Utichlo
   Před bouří.
Nebe
   Zatažené
      Mraky
Slibuje
   Bubnovou palbu,
      Nelítostnou bubnovou palbu
         A stovky úderů blesku.
Město
   Utichlo
      Pod spáry
         Chrabrých orlů.
Odrazy slunce
   V nelítostných zorničkách
      Děsí
         Obyvatele
            Města.

Nebo to jsou
   Odrazy slunce
      V optických zaměřovačích,
         Co děsí
            Obyvatele
               Města.

Město
   Leží
      V kolébce ohně
         Jako terč
            Pod údery raketometů.

Město
   Utichlo
      Pod palbou
         Blesků –
Radovan Karadžić
   Se přes zaměřovač dívá
      Na Sarajevo.

Ukázka z básnické sbírky Poslední Leninův polibek: res publica. Vydalo Fra, Praha 2018. Z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek. Za poskytnutí ukázky děkujeme překladateli a nakladatelství Fra.