(4. 9. 1941, Praha – 17. 6. 2020, Praha)

básník, prozaik, překladatel, esejista, autor odborných prací z filmové historie.

Původním jménem Chrzanovský, v roce 1950 přijal příjmení Král po svém otčímovi. Pochází z lékařské rodiny, po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) vystudoval dramaturgii na FAMU (1960–1965); v letech 1961–1963 studium nuceně přerušil a absolvoval vojenskou službu. Poté pracoval do srpna 1968 jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídil filmovou edici (mj. řadu Filmy a tvůrci). Po sovětské invazi v srpnu 1968 emigroval do Paříže; v roce 1984 pobýval v Québecu. Živil se v nejrůznějších zaměstnáních, mj. působil jako lektor v nakladatelství Gallimard, dále jako překladatel, filmový a literární kritik. Dva roky pokračoval ve studiích dějin a teorie filmu na univerzitě v Nanterre a v roce 1995 získal za své práce o filmu doktorát na Sorbonně. Přednášel na pařížské École de hautes études en Sciences sociales (1988–1991), hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, rovněž na Masarykově univerzitě v Brně. Od léta 1990 do jara 1991 byl zaměstnán jako kulturní rada čs. velvyslanectví v Paříži. Od roku 2006 žil znovu v Praze.

Debutoval roku 1958 verši v časopise Univerzita Karlova. V letech 1959–1969 se podílel na činnosti pražské post-surrealistické skupiny (UDS) sdružené kolem Vratislava Effenbergera (zúčastnil se rukopisných pracovních sborníků Objekt 4, 1959, a Objekt 5, 1961). Spolupracoval na přípravě tematických výstav Symboly obludnosti (1966) a Princip slasti (1968). Od první poloviny šedesátých let napsal několik básnických sbírek, které zůstaly v rukopisu až do pádu komunistického režimu.

Po příjezdu do Paříže se zapojil do činnosti pařížské surrealistické skupiny a příbuzných okruhů a publikoval v jejich revuích L’Archibras, Coupure, Phases, Melog. Psal literární recenze do deníku Le Monde a filmové do týdeníku L’Express, byl členem redakčních rad několika pařížských časopisů: Positif (zde filmové kritiky), Cahiers de l’Est (v roce 1979 zde uspořádal zvláštní číslo o Československu), Le Messager européen. Spolupracoval s časopisy Svědectví, L’Alternative, s revue Po&sie a zejména s básnickou revue Le Mâche-Laurier, v jejíž redakční radě po léta působil. Řadou hesel přispěl do slovníků Dictionnaire général du surréalisme (Paris 1982) a Dictionnaire Larousse du cinéma (Paris 1986), heslem o českém malířství do slovníku nakladatelství Robert Dictionnaire universel de la peinture (Paris 1975) a do obdobného Petit Larousse de la peinture (Paris 1979); redigoval texty o českých a slovenských autorech pro Dictionnaire universel des littératures (PUF, 1994), kam sám přispěl heslem o moderní české poezii. S Janem Rubešem připravil české číslo bruselského časopisu Courrier du Centre international d’Études Poétiques (1986).

Po roce 1989 publikoval v periodikách Literární noviny, Tvar, Světová literatura, Host, Iniciály, Ateliér, Analogon, Intelektuál, Pandora, Kontexty, Souvislosti, Weles, Protimluv aj. O autorovi vznikl dokumentární film Král nic nedělá (2012, scénář a režie Jan Gogola ml.).

Ústředním tématem tvorby básníka a esejisty Petra Krále je zejména vztah mezi skutečností a obrazností. Jeho rozsáhlou tvorbu, psanou česky i francouzsky, utvářelo zprvu setkání se surrealismem a pojetí básně jako jedinečné „konstelace“ slov, představ a zážitků. Do přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou jeho sbírky neseny pro tehdejší pražské surrealisty příznačnou kritickou funkcí imaginace a konkrétní iracionality. Spíše než volným tokem představ je báseň jakýmsi afektivním komentářem reality, směšováním každodenní banální zkušenosti s obrazy vlastní subjektivity, osobních pokladů a mýtů. Knižně začal Král svou poezii publikovat francouzsky, bylo to na konci sedmdesátých let (sbírka &Cie), deset let po příchodu do pařížského exilu.

Civilní pohled na svět se v exilu postupně otvírá novému, intenzivnímu prožitku a vytváření soukromých mytologií, vztahujících se především k městskému prostoru (zejména v rozsáhlé, mnoho let vznikající sbírce Město je náš les).

Svou poetiku, označenou pojmem pěší metafysika, Petr Král paralelně rozvíjel i v tvorbě prozaické. Příznačně se v ní drží postoje básníka, jehož promluva se neodvíjí od sledování tradiční dějové zápletky, nýbrž je nesena asociativní obrazností a rytmem, neboť vedle vizuální orientace je pro Královo vnímání a básnické prostředkování skutečnosti srovnatelně určující jazzová hudba, resp. muzičnost obecně.

Vedle básnické a prozaické tvorby se Král od počátku profiloval též jako břitký esejista, kritik a komentátor, ať už konkrétních děl a autorů, či obecných uměleckých a společenských jevů; své česky i původně francouzsky psané eseje, kritické články a polemiky z let 1960–2014 shrnul do rozsáhlého souboru Vlastizrady, roce 2017 vydal soubor esejů Konec imaginárna. Král se věnoval i esejům o filmu, např. v dvoudílné studii o filmové grotesce (česky vyšla úvodní Groteska čili Morálka šlehačkového dortu, 1998), a též textům zaměřeným na fotografii (Fotografie v surrealismu, 1994). O různých typech obrazů (filmových, malířských i reálných) píše v souboru krátkých textů Trompe-l’œil (bibliofilie).

Jako překladatel a editor se soustavně snažil o představení české poezie francouzskému publiku (tři antologie, básně Jaroslava Seiferta aj.), zasloužil se také o česká vydání některých zásadních textů francouzské avantgardy – rozsáhlý výbor z poezie André Bretona, první úplný překlad zakladatelského textu francouzského surrealismu Magnetická pole, výbor z poezie Tristana Tzary Mluvím já vlci atd.

Od roku 2013 Petru Královi vycházejí v nakladatelství Větrné mlýny Sebrané básně, právě vyšel třetí ze zamýšlených čtyř dílů. K vydání je připraven soubor filmových esejů pod názvem Hloubka záběrů, básnická próza Desátý okres o pařížské čtvrti, v níž Petr Král dlouhá léta žil, a jeho poslední básnická sbírka Vzdálenosti.

Petr Král je nositelem několika ocenění: mj. mu byla v roce 1986 udělena Cena Clauda Serneta, v roce 2006 Cena Benjamina Fondana, v roce 2016 ve Štrasburku Cena Jeana Arpa a téhož roku v Praze Státní cena za literaturu.

Přesně rok před smrtí, v červnu 2019, se stal jako zatím jediný Čech laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie.

(Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz, kráceno; autoři hesla Jan Gabriel, Veronika Košnarová a Michal Jareš.)

(4. 9. 1941, Praha – 17. 6. 2020, Praha)

básník, prozaik, překladatel, esejista, autor odborných prací z filmové historie.

Původním jménem Chrzanovský, v roce 1950 přijal příjmení Král po svém otčímovi. Pochází z lékařské rodiny, po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) vystudoval dramaturgii na FAMU (1960–1965); v letech 1961–1963 studium nuceně přerušil a absolvoval vojenskou službu. Poté pracoval do srpna 1968 jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídil filmovou edici (mj. řadu Filmy a tvůrci). Po sovětské invazi v srpnu 1968 emigroval do Paříže; v roce 1984 pobýval v Québecu. Živil se v nejrůznějších zaměstnáních, mj. působil jako lektor v nakladatelství Gallimard, dále jako překladatel, filmový a literární kritik. Dva roky pokračoval ve studiích dějin a teorie filmu na univerzitě v Nanterre a v roce 1995 získal za své práce o filmu doktorát na Sorbonně. Přednášel na pařížské École de hautes études en Sciences sociales (1988–1991), hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, rovněž na Masarykově univerzitě v Brně. Od léta 1990 do jara 1991 byl zaměstnán jako kulturní rada čs. velvyslanectví v Paříži. Od roku 2006 žil znovu v Praze.

Debutoval roku 1958 verši v časopise Univerzita Karlova. V letech 1959–1969 se podílel na činnosti pražské post-surrealistické skupiny (UDS) sdružené kolem Vratislava Effenbergera (zúčastnil se rukopisných pracovních sborníků Objekt 4, 1959, a Objekt 5, 1961). Spolupracoval na přípravě tematických výstav Symboly obludnosti (1966) a Princip slasti (1968). Od první poloviny šedesátých let napsal několik básnických sbírek, které zůstaly v rukopisu až do pádu komunistického režimu.

Po příjezdu do Paříže se zapojil do činnosti pařížské surrealistické skupiny a příbuzných okruhů a publikoval v jejich revuích L’Archibras, Coupure, Phases, Melog. Psal literární recenze do deníku Le Monde a filmové do týdeníku L’Express, byl členem redakčních rad několika pařížských časopisů: Positif (zde filmové kritiky), Cahiers de l’Est (v roce 1979 zde uspořádal zvláštní číslo o Československu), Le Messager européen. Spolupracoval s časopisy Svědectví, L’Alternative, s revue Po&sie a zejména s básnickou revue Le Mâche-Laurier, v jejíž redakční radě po léta působil. Řadou hesel přispěl do slovníků Dictionnaire général du surréalisme (Paris 1982) a Dictionnaire Larousse du cinéma (Paris 1986), heslem o českém malířství do slovníku nakladatelství Robert Dictionnaire universel de la peinture (Paris 1975) a do obdobného Petit Larousse de la peinture (Paris 1979); redigoval texty o českých a slovenských autorech pro Dictionnaire universel des littératures (PUF, 1994), kam sám přispěl heslem o moderní české poezii. S Janem Rubešem připravil české číslo bruselského časopisu Courrier du Centre international d’Études Poétiques (1986).

Po roce 1989 publikoval v periodikách Literární noviny, Tvar, Světová literatura, Host, Iniciály, Ateliér, Analogon, Intelektuál, Pandora, Kontexty, Souvislosti, Weles, Protimluv aj. O autorovi vznikl dokumentární film Král nic nedělá (2012, scénář a režie Jan Gogola ml.).

Ústředním tématem tvorby básníka a esejisty Petra Krále je zejména vztah mezi skutečností a obrazností. Jeho rozsáhlou tvorbu, psanou česky i francouzsky, utvářelo zprvu setkání se surrealismem a pojetí básně jako jedinečné „konstelace“ slov, představ a zážitků. Do přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou jeho sbírky neseny pro tehdejší pražské surrealisty příznačnou kritickou funkcí imaginace a konkrétní iracionality. Spíše než volným tokem představ je báseň jakýmsi afektivním komentářem reality, směšováním každodenní banální zkušenosti s obrazy vlastní subjektivity, osobních pokladů a mýtů. Knižně začal Král svou poezii publikovat francouzsky, bylo to na konci sedmdesátých let (sbírka &Cie), deset let po příchodu do pařížského exilu.

Civilní pohled na svět se v exilu postupně otvírá novému, intenzivnímu prožitku a vytváření soukromých mytologií, vztahujících se především k městskému prostoru (zejména v rozsáhlé, mnoho let vznikající sbírce Město je náš les).

Svou poetiku, označenou pojmem pěší metafysika, Petr Král paralelně rozvíjel i v tvorbě prozaické. Příznačně se v ní drží postoje básníka, jehož promluva se neodvíjí od sledování tradiční dějové zápletky, nýbrž je nesena asociativní obrazností a rytmem, neboť vedle vizuální orientace je pro Královo vnímání a básnické prostředkování skutečnosti srovnatelně určující jazzová hudba, resp. muzičnost obecně.

Vedle básnické a prozaické tvorby se Král od počátku profiloval též jako břitký esejista, kritik a komentátor, ať už konkrétních děl a autorů, či obecných uměleckých a společenských jevů; své česky i původně francouzsky psané eseje, kritické články a polemiky z let 1960–2014 shrnul do rozsáhlého souboru Vlastizrady, roce 2017 vydal soubor esejů Konec imaginárna. Král se věnoval i esejům o filmu, např. v dvoudílné studii o filmové grotesce (česky vyšla úvodní Groteska čili Morálka šlehačkového dortu, 1998), a též textům zaměřeným na fotografii (Fotografie v surrealismu, 1994). O různých typech obrazů (filmových, malířských i reálných) píše v souboru krátkých textů Trompe-l’œil (bibliofilie).

Jako překladatel a editor se soustavně snažil o představení české poezie francouzskému publiku (tři antologie, básně Jaroslava Seiferta aj.), zasloužil se také o česká vydání některých zásadních textů francouzské avantgardy – rozsáhlý výbor z poezie André Bretona, první úplný překlad zakladatelského textu francouzského surrealismu Magnetická pole, výbor z poezie Tristana Tzary Mluvím já vlci atd.

Od roku 2013 Petru Královi vycházejí v nakladatelství Větrné mlýny Sebrané básně, právě vyšel třetí ze zamýšlených čtyř dílů. K vydání je připraven soubor filmových esejů pod názvem Hloubka záběrů, básnická próza Desátý okres o pařížské čtvrti, v níž Petr Král dlouhá léta žil, a jeho poslední básnická sbírka Vzdálenosti.

Petr Král je nositelem několika ocenění: mj. mu byla v roce 1986 udělena Cena Clauda Serneta, v roce 2006 Cena Benjamina Fondana, v roce 2016 ve Štrasburku Cena Jeana Arpa a téhož roku v Praze Státní cena za literaturu.

Přesně rok před smrtí, v červnu 2019, se stal jako zatím jediný Čech laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie.

(Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz, kráceno; autoři hesla Jan Gabriel, Veronika Košnarová a Michal Jareš.)

(4. 9. 1941, Praha – 17. 6. 2020, Praha)

básník, prozaik, překladatel, esejista, autor odborných prací z filmové historie.

Původním jménem Chrzanovský, v roce 1950 přijal příjmení Král po svém otčímovi. Pochází z lékařské rodiny, po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) vystudoval dramaturgii na FAMU (1960–1965); v letech 1961–1963 studium nuceně přerušil a absolvoval vojenskou službu. Poté pracoval do srpna 1968 jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídil filmovou edici (mj. řadu Filmy a tvůrci). Po sovětské invazi v srpnu 1968 emigroval do Paříže; v roce 1984 pobýval v Québecu. Živil se v nejrůznějších zaměstnáních, mj. působil jako lektor v nakladatelství Gallimard, dále jako překladatel, filmový a literární kritik. Dva roky pokračoval ve studiích dějin a teorie filmu na univerzitě v Nanterre a v roce 1995 získal za své práce o filmu doktorát na Sorbonně. Přednášel na pařížské École de hautes études en Sciences sociales (1988–1991), hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, rovněž na Masarykově univerzitě v Brně. Od léta 1990 do jara 1991 byl zaměstnán jako kulturní rada čs. velvyslanectví v Paříži. Od roku 2006 žil znovu v Praze.

Debutoval roku 1958 verši v časopise Univerzita Karlova. V letech 1959–1969 se podílel na činnosti pražské post-surrealistické skupiny (UDS) sdružené kolem Vratislava Effenbergera (zúčastnil se rukopisných pracovních sborníků Objekt 4, 1959, a Objekt 5, 1961). Spolupracoval na přípravě tematických výstav Symboly obludnosti (1966) a Princip slasti (1968). Od první poloviny šedesátých let napsal několik básnických sbírek, které zůstaly v rukopisu až do pádu komunistického režimu.

Po příjezdu do Paříže se zapojil do činnosti pařížské surrealistické skupiny a příbuzných okruhů a publikoval v jejich revuích L’Archibras, Coupure, Phases, Melog. Psal literární recenze do deníku Le Monde a filmové do týdeníku L’Express, byl členem redakčních rad několika pařížských časopisů: Positif (zde filmové kritiky), Cahiers de l’Est (v roce 1979 zde uspořádal zvláštní číslo o Československu), Le Messager européen. Spolupracoval s časopisy Svědectví, L’Alternative, s revue Po&sie a zejména s básnickou revue Le Mâche-Laurier, v jejíž redakční radě po léta působil. Řadou hesel přispěl do slovníků Dictionnaire général du surréalisme (Paris 1982) a Dictionnaire Larousse du cinéma (Paris 1986), heslem o českém malířství do slovníku nakladatelství Robert Dictionnaire universel de la peinture (Paris 1975) a do obdobného Petit Larousse de la peinture (Paris 1979); redigoval texty o českých a slovenských autorech pro Dictionnaire universel des littératures (PUF, 1994), kam sám přispěl heslem o moderní české poezii. S Janem Rubešem připravil české číslo bruselského časopisu Courrier du Centre international d’Études Poétiques (1986).

Po roce 1989 publikoval v periodikách Literární noviny, Tvar, Světová literatura, Host, Iniciály, Ateliér, Analogon, Intelektuál, Pandora, Kontexty, Souvislosti, Weles, Protimluv aj. O autorovi vznikl dokumentární film Král nic nedělá (2012, scénář a režie Jan Gogola ml.).

Ústředním tématem tvorby básníka a esejisty Petra Krále je zejména vztah mezi skutečností a obrazností. Jeho rozsáhlou tvorbu, psanou česky i francouzsky, utvářelo zprvu setkání se surrealismem a pojetí básně jako jedinečné „konstelace“ slov, představ a zážitků. Do přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou jeho sbírky neseny pro tehdejší pražské surrealisty příznačnou kritickou funkcí imaginace a konkrétní iracionality. Spíše než volným tokem představ je báseň jakýmsi afektivním komentářem reality, směšováním každodenní banální zkušenosti s obrazy vlastní subjektivity, osobních pokladů a mýtů. Knižně začal Král svou poezii publikovat francouzsky, bylo to na konci sedmdesátých let (sbírka &Cie), deset let po příchodu do pařížského exilu.

Civilní pohled na svět se v exilu postupně otvírá novému, intenzivnímu prožitku a vytváření soukromých mytologií, vztahujících se především k městskému prostoru (zejména v rozsáhlé, mnoho let vznikající sbírce Město je náš les).

Svou poetiku, označenou pojmem pěší metafysika, Petr Král paralelně rozvíjel i v tvorbě prozaické. Příznačně se v ní drží postoje básníka, jehož promluva se neodvíjí od sledování tradiční dějové zápletky, nýbrž je nesena asociativní obrazností a rytmem, neboť vedle vizuální orientace je pro Královo vnímání a básnické prostředkování skutečnosti srovnatelně určující jazzová hudba, resp. muzičnost obecně.

Vedle básnické a prozaické tvorby se Král od počátku profiloval též jako břitký esejista, kritik a komentátor, ať už konkrétních děl a autorů, či obecných uměleckých a společenských jevů; své česky i původně francouzsky psané eseje, kritické články a polemiky z let 1960–2014 shrnul do rozsáhlého souboru Vlastizrady, roce 2017 vydal soubor esejů Konec imaginárna. Král se věnoval i esejům o filmu, např. v dvoudílné studii o filmové grotesce (česky vyšla úvodní Groteska čili Morálka šlehačkového dortu, 1998), a též textům zaměřeným na fotografii (Fotografie v surrealismu, 1994). O různých typech obrazů (filmových, malířských i reálných) píše v souboru krátkých textů Trompe-l’œil (bibliofilie).

Jako překladatel a editor se soustavně snažil o představení české poezie francouzskému publiku (tři antologie, básně Jaroslava Seiferta aj.), zasloužil se také o česká vydání některých zásadních textů francouzské avantgardy – rozsáhlý výbor z poezie André Bretona, první úplný překlad zakladatelského textu francouzského surrealismu Magnetická pole, výbor z poezie Tristana Tzary Mluvím já vlci atd.

Od roku 2013 Petru Královi vycházejí v nakladatelství Větrné mlýny Sebrané básně, právě vyšel třetí ze zamýšlených čtyř dílů. K vydání je připraven soubor filmových esejů pod názvem Hloubka záběrů, básnická próza Desátý okres o pařížské čtvrti, v níž Petr Král dlouhá léta žil, a jeho poslední básnická sbírka Vzdálenosti.

Petr Král je nositelem několika ocenění: mj. mu byla v roce 1986 udělena Cena Clauda Serneta, v roce 2006 Cena Benjamina Fondana, v roce 2016 ve Štrasburku Cena Jeana Arpa a téhož roku v Praze Státní cena za literaturu.

Přesně rok před smrtí, v červnu 2019, se stal jako zatím jediný Čech laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie.

(Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz, kráceno; autoři hesla Jan Gabriel, Veronika Košnarová a Michal Jareš.)

(4. 9. 1941, Praha – 17. 6. 2020, Praha)

básník, prozaik, překladatel, esejista, autor odborných prací z filmové historie.

Původním jménem Chrzanovský, v roce 1950 přijal příjmení Král po svém otčímovi. Pochází z lékařské rodiny, po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) vystudoval dramaturgii na FAMU (1960–1965); v letech 1961–1963 studium nuceně přerušil a absolvoval vojenskou službu. Poté pracoval do srpna 1968 jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídil filmovou edici (mj. řadu Filmy a tvůrci). Po sovětské invazi v srpnu 1968 emigroval do Paříže; v roce 1984 pobýval v Québecu. Živil se v nejrůznějších zaměstnáních, mj. působil jako lektor v nakladatelství Gallimard, dále jako překladatel, filmový a literární kritik. Dva roky pokračoval ve studiích dějin a teorie filmu na univerzitě v Nanterre a v roce 1995 získal za své práce o filmu doktorát na Sorbonně. Přednášel na pařížské École de hautes études en Sciences sociales (1988–1991), hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, rovněž na Masarykově univerzitě v Brně. Od léta 1990 do jara 1991 byl zaměstnán jako kulturní rada čs. velvyslanectví v Paříži. Od roku 2006 žil znovu v Praze.

Debutoval roku 1958 verši v časopise Univerzita Karlova. V letech 1959–1969 se podílel na činnosti pražské post-surrealistické skupiny (UDS) sdružené kolem Vratislava Effenbergera (zúčastnil se rukopisných pracovních sborníků Objekt 4, 1959, a Objekt 5, 1961). Spolupracoval na přípravě tematických výstav Symboly obludnosti (1966) a Princip slasti (1968). Od první poloviny šedesátých let napsal několik básnických sbírek, které zůstaly v rukopisu až do pádu komunistického režimu.

Po příjezdu do Paříže se zapojil do činnosti pařížské surrealistické skupiny a příbuzných okruhů a publikoval v jejich revuích L’Archibras, Coupure, Phases, Melog. Psal literární recenze do deníku Le Monde a filmové do týdeníku L’Express, byl členem redakčních rad několika pařížských časopisů: Positif (zde filmové kritiky), Cahiers de l’Est (v roce 1979 zde uspořádal zvláštní číslo o Československu), Le Messager européen. Spolupracoval s časopisy Svědectví, L’Alternative, s revue Po&sie a zejména s básnickou revue Le Mâche-Laurier, v jejíž redakční radě po léta působil. Řadou hesel přispěl do slovníků Dictionnaire général du surréalisme (Paris 1982) a Dictionnaire Larousse du cinéma (Paris 1986), heslem o českém malířství do slovníku nakladatelství Robert Dictionnaire universel de la peinture (Paris 1975) a do obdobného Petit Larousse de la peinture (Paris 1979); redigoval texty o českých a slovenských autorech pro Dictionnaire universel des littératures (PUF, 1994), kam sám přispěl heslem o moderní české poezii. S Janem Rubešem připravil české číslo bruselského časopisu Courrier du Centre international d’Études Poétiques (1986).

Po roce 1989 publikoval v periodikách Literární noviny, Tvar, Světová literatura, Host, Iniciály, Ateliér, Analogon, Intelektuál, Pandora, Kontexty, Souvislosti, Weles, Protimluv aj. O autorovi vznikl dokumentární film Král nic nedělá (2012, scénář a režie Jan Gogola ml.).

Ústředním tématem tvorby básníka a esejisty Petra Krále je zejména vztah mezi skutečností a obrazností. Jeho rozsáhlou tvorbu, psanou česky i francouzsky, utvářelo zprvu setkání se surrealismem a pojetí básně jako jedinečné „konstelace“ slov, představ a zážitků. Do přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou jeho sbírky neseny pro tehdejší pražské surrealisty příznačnou kritickou funkcí imaginace a konkrétní iracionality. Spíše než volným tokem představ je báseň jakýmsi afektivním komentářem reality, směšováním každodenní banální zkušenosti s obrazy vlastní subjektivity, osobních pokladů a mýtů. Knižně začal Král svou poezii publikovat francouzsky, bylo to na konci sedmdesátých let (sbírka &Cie), deset let po příchodu do pařížského exilu.

Civilní pohled na svět se v exilu postupně otvírá novému, intenzivnímu prožitku a vytváření soukromých mytologií, vztahujících se především k městskému prostoru (zejména v rozsáhlé, mnoho let vznikající sbírce Město je náš les).

Svou poetiku, označenou pojmem pěší metafysika, Petr Král paralelně rozvíjel i v tvorbě prozaické. Příznačně se v ní drží postoje básníka, jehož promluva se neodvíjí od sledování tradiční dějové zápletky, nýbrž je nesena asociativní obrazností a rytmem, neboť vedle vizuální orientace je pro Královo vnímání a básnické prostředkování skutečnosti srovnatelně určující jazzová hudba, resp. muzičnost obecně.

Vedle básnické a prozaické tvorby se Král od počátku profiloval též jako břitký esejista, kritik a komentátor, ať už konkrétních děl a autorů, či obecných uměleckých a společenských jevů; své česky i původně francouzsky psané eseje, kritické články a polemiky z let 1960–2014 shrnul do rozsáhlého souboru Vlastizrady, roce 2017 vydal soubor esejů Konec imaginárna. Král se věnoval i esejům o filmu, např. v dvoudílné studii o filmové grotesce (česky vyšla úvodní Groteska čili Morálka šlehačkového dortu, 1998), a též textům zaměřeným na fotografii (Fotografie v surrealismu, 1994). O různých typech obrazů (filmových, malířských i reálných) píše v souboru krátkých textů Trompe-l’œil (bibliofilie).

Jako překladatel a editor se soustavně snažil o představení české poezie francouzskému publiku (tři antologie, básně Jaroslava Seiferta aj.), zasloužil se také o česká vydání některých zásadních textů francouzské avantgardy – rozsáhlý výbor z poezie André Bretona, první úplný překlad zakladatelského textu francouzského surrealismu Magnetická pole, výbor z poezie Tristana Tzary Mluvím já vlci atd.

Od roku 2013 Petru Královi vycházejí v nakladatelství Větrné mlýny Sebrané básně, právě vyšel třetí ze zamýšlených čtyř dílů. K vydání je připraven soubor filmových esejů pod názvem Hloubka záběrů, básnická próza Desátý okres o pařížské čtvrti, v níž Petr Král dlouhá léta žil, a jeho poslední básnická sbírka Vzdálenosti.

Petr Král je nositelem několika ocenění: mj. mu byla v roce 1986 udělena Cena Clauda Serneta, v roce 2006 Cena Benjamina Fondana, v roce 2016 ve Štrasburku Cena Jeana Arpa a téhož roku v Praze Státní cena za literaturu.

Přesně rok před smrtí, v červnu 2019, se stal jako zatím jediný Čech laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie.

(Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz, kráceno; autoři hesla Jan Gabriel, Veronika Košnarová a Michal Jareš.)

(4. 9. 1941, Praha – 17. 6. 2020, Praha)

básník, prozaik, překladatel, esejista, autor odborných prací z filmové historie.

Původním jménem Chrzanovský, v roce 1950 přijal příjmení Král po svém otčímovi. Pochází z lékařské rodiny, po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) vystudoval dramaturgii na FAMU (1960–1965); v letech 1961–1963 studium nuceně přerušil a absolvoval vojenskou službu. Poté pracoval do srpna 1968 jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídil filmovou edici (mj. řadu Filmy a tvůrci). Po sovětské invazi v srpnu 1968 emigroval do Paříže; v roce 1984 pobýval v Québecu. Živil se v nejrůznějších zaměstnáních, mj. působil jako lektor v nakladatelství Gallimard, dále jako překladatel, filmový a literární kritik. Dva roky pokračoval ve studiích dějin a teorie filmu na univerzitě v Nanterre a v roce 1995 získal za své práce o filmu doktorát na Sorbonně. Přednášel na pařížské École de hautes études en Sciences sociales (1988–1991), hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, rovněž na Masarykově univerzitě v Brně. Od léta 1990 do jara 1991 byl zaměstnán jako kulturní rada čs. velvyslanectví v Paříži. Od roku 2006 žil znovu v Praze.

Debutoval roku 1958 verši v časopise Univerzita Karlova. V letech 1959–1969 se podílel na činnosti pražské post-surrealistické skupiny (UDS) sdružené kolem Vratislava Effenbergera (zúčastnil se rukopisných pracovních sborníků Objekt 4, 1959, a Objekt 5, 1961). Spolupracoval na přípravě tematických výstav Symboly obludnosti (1966) a Princip slasti (1968). Od první poloviny šedesátých let napsal několik básnických sbírek, které zůstaly v rukopisu až do pádu komunistického režimu.

Po příjezdu do Paříže se zapojil do činnosti pařížské surrealistické skupiny a příbuzných okruhů a publikoval v jejich revuích L’Archibras, Coupure, Phases, Melog. Psal literární recenze do deníku Le Monde a filmové do týdeníku L’Express, byl členem redakčních rad několika pařížských časopisů: Positif (zde filmové kritiky), Cahiers de l’Est (v roce 1979 zde uspořádal zvláštní číslo o Československu), Le Messager européen. Spolupracoval s časopisy Svědectví, L’Alternative, s revue Po&sie a zejména s básnickou revue Le Mâche-Laurier, v jejíž redakční radě po léta působil. Řadou hesel přispěl do slovníků Dictionnaire général du surréalisme (Paris 1982) a Dictionnaire Larousse du cinéma (Paris 1986), heslem o českém malířství do slovníku nakladatelství Robert Dictionnaire universel de la peinture (Paris 1975) a do obdobného Petit Larousse de la peinture (Paris 1979); redigoval texty o českých a slovenských autorech pro Dictionnaire universel des littératures (PUF, 1994), kam sám přispěl heslem o moderní české poezii. S Janem Rubešem připravil české číslo bruselského časopisu Courrier du Centre international d’Études Poétiques (1986).

Po roce 1989 publikoval v periodikách Literární noviny, Tvar, Světová literatura, Host, Iniciály, Ateliér, Analogon, Intelektuál, Pandora, Kontexty, Souvislosti, Weles, Protimluv aj. O autorovi vznikl dokumentární film Král nic nedělá (2012, scénář a režie Jan Gogola ml.).

Ústředním tématem tvorby básníka a esejisty Petra Krále je zejména vztah mezi skutečností a obrazností. Jeho rozsáhlou tvorbu, psanou česky i francouzsky, utvářelo zprvu setkání se surrealismem a pojetí básně jako jedinečné „konstelace“ slov, představ a zážitků. Do přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsou jeho sbírky neseny pro tehdejší pražské surrealisty příznačnou kritickou funkcí imaginace a konkrétní iracionality. Spíše než volným tokem představ je báseň jakýmsi afektivním komentářem reality, směšováním každodenní banální zkušenosti s obrazy vlastní subjektivity, osobních pokladů a mýtů. Knižně začal Král svou poezii publikovat francouzsky, bylo to na konci sedmdesátých let (sbírka &Cie), deset let po příchodu do pařížského exilu.

Civilní pohled na svět se v exilu postupně otvírá novému, intenzivnímu prožitku a vytváření soukromých mytologií, vztahujících se především k městskému prostoru (zejména v rozsáhlé, mnoho let vznikající sbírce Město je náš les).

Svou poetiku, označenou pojmem pěší metafysika, Petr Král paralelně rozvíjel i v tvorbě prozaické. Příznačně se v ní drží postoje básníka, jehož promluva se neodvíjí od sledování tradiční dějové zápletky, nýbrž je nesena asociativní obrazností a rytmem, neboť vedle vizuální orientace je pro Královo vnímání a básnické prostředkování skutečnosti srovnatelně určující jazzová hudba, resp. muzičnost obecně.

Vedle básnické a prozaické tvorby se Král od počátku profiloval též jako břitký esejista, kritik a komentátor, ať už konkrétních děl a autorů, či obecných uměleckých a společenských jevů; své česky i původně francouzsky psané eseje, kritické články a polemiky z let 1960–2014 shrnul do rozsáhlého souboru Vlastizrady, roce 2017 vydal soubor esejů Konec imaginárna. Král se věnoval i esejům o filmu, např. v dvoudílné studii o filmové grotesce (česky vyšla úvodní Groteska čili Morálka šlehačkového dortu, 1998), a též textům zaměřeným na fotografii (Fotografie v surrealismu, 1994). O různých typech obrazů (filmových, malířských i reálných) píše v souboru krátkých textů Trompe-l’œil (bibliofilie).

Jako překladatel a editor se soustavně snažil o představení české poezie francouzskému publiku (tři antologie, básně Jaroslava Seiferta aj.), zasloužil se také o česká vydání některých zásadních textů francouzské avantgardy – rozsáhlý výbor z poezie André Bretona, první úplný překlad zakladatelského textu francouzského surrealismu Magnetická pole, výbor z poezie Tristana Tzary Mluvím já vlci atd.

Od roku 2013 Petru Královi vycházejí v nakladatelství Větrné mlýny Sebrané básně, právě vyšel třetí ze zamýšlených čtyř dílů. K vydání je připraven soubor filmových esejů pod názvem Hloubka záběrů, básnická próza Desátý okres o pařížské čtvrti, v níž Petr Král dlouhá léta žil, a jeho poslední básnická sbírka Vzdálenosti.

Petr Král je nositelem několika ocenění: mj. mu byla v roce 1986 udělena Cena Clauda Serneta, v roce 2006 Cena Benjamina Fondana, v roce 2016 ve Štrasburku Cena Jeana Arpa a téhož roku v Praze Státní cena za literaturu.

Přesně rok před smrtí, v červnu 2019, se stal jako zatím jediný Čech laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie.

(Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz, kráceno; autoři hesla Jan Gabriel, Veronika Košnarová a Michal Jareš.)