(1944) je básnířka, prozaička a lingvistka. Narodila se v Praze, od roku 1952 žila v Brumově na Valašsku. Po absolvování FF Masarykovy univerzity (dříve UJEP) učila na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, od roku 1992 na Biskupském gymnáziu v Brně. Matka tří dětí. Zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir (1965), nazvaného dle stejnojmenné poémy Artura Lundkvista líčící zkázu města Agadir při zemětřesení v Maroku (1960). Debutovala sbírkou Ábelovy děti (1989). Následovaly knihy poezie Tma – mléko do propasti vydojené (1994), Stařeček kamelot (2002), Houslistka (2012), Cesty (2015), Nezabíjejte toho krocana (2019) a prózy Akord dim (1998), Obraziště (2000), Tančila jsem v synagoze (2005), Denní menu (2009), Hrnčířovy ženy (2011), Klenba chleba (2013), Nárazový tón zvonu A1 (2014), Hnízda v octu (2020). Léta učitelská zúročila v učebnicích Sloh (1994), Řeč a sdělení (1997), Testy z českého jazyka (2003), Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině (2008), Literatura pro 3. a 4. ročníky středních škol (2003, spoluautorsky). Z němčiny přeložila verše Reinera Kunzeho Jako věci z hlíny (1997), z polštiny Jana Twardowského Neobvyklý deník (2003), ze slovenštiny prózy Etely Farkašové Hodiny létání (2020), Záchrana světa podle G. (v tisku) a Marty Hlušíkové Ztracená flétna pana Ananase (v tisku). Její poezie a próza vyšly v mnoha zahraničních antologiích či periodikách: např. v Německu Schmerzstrauch (1997, výbor z poezie), Stechäpfel (2008, výbor ze světové poezie psané ženami) aj., ale též v Rakousku, Rusku, na Ukrajině či ve Spojených arabských emirátech. Členka Mezinárodního PEN klubu v Praze a Sdružení Q v Brně. Nositelka ukrajinské Ceny N. V. Gogola.

Lidé
Milena Fucimanová
Medailon
Darina Hradská
-
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 11/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 10/2023
-
Beletrie – Básnická prózaZ čísla 10/2023
-
Brno literárníRozhovor s Milenou Fucimanovou
Existuje vždycky něco, co se nesmí, protože se to nesmí
Ptá se Zdeněk VolfLiteratura by neměla být přesným opisem skutečnosti, od toho je dokument. Literatura má přeměňovat skutečnost, přidávat další dimenzi. To není lež, to je postoj.
Rozhovory – RozhovorZ čísla 10/2023 -
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 9/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 8/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 5/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 4/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 3/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 21/2022
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 11/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 10/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 9/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 8/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 5/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 4/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 3/2023
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 21/2022
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 20/2022
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 18/2022
-
Recenze a reflexe – RecenzeZ čísla 16/2022
(1944) je básnířka, prozaička a lingvistka. Narodila se v Praze, od roku 1952 žila v Brumově na Valašsku. Po absolvování FF Masarykovy univerzity (dříve UJEP) učila na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, od roku 1992 na Biskupském gymnáziu v Brně. Matka tří dětí. Zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir (1965), nazvaného dle stejnojmenné poémy Artura Lundkvista líčící zkázu města Agadir při zemětřesení v Maroku (1960). Debutovala sbírkou Ábelovy děti (1989). Následovaly knihy poezie Tma – mléko do propasti vydojené (1994), Stařeček kamelot (2002), Houslistka (2012), Cesty (2015), Nezabíjejte toho krocana (2019) a prózy Akord dim (1998), Obraziště (2000), Tančila jsem v synagoze (2005), Denní menu (2009), Hrnčířovy ženy (2011), Klenba chleba (2013), Nárazový tón zvonu A1 (2014), Hnízda v octu (2020). Léta učitelská zúročila v učebnicích Sloh (1994), Řeč a sdělení (1997), Testy z českého jazyka (2003), Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině (2008), Literatura pro 3. a 4. ročníky středních škol (2003, spoluautorsky). Z němčiny přeložila verše Reinera Kunzeho Jako věci z hlíny (1997), z polštiny Jana Twardowského Neobvyklý deník (2003), ze slovenštiny prózy Etely Farkašové Hodiny létání (2020), Záchrana světa podle G. (v tisku) a Marty Hlušíkové Ztracená flétna pana Ananase (v tisku). Její poezie a próza vyšly v mnoha zahraničních antologiích či periodikách: např. v Německu Schmerzstrauch (1997, výbor z poezie), Stechäpfel (2008, výbor ze světové poezie psané ženami) aj., ale též v Rakousku, Rusku, na Ukrajině či ve Spojených arabských emirátech. Členka Mezinárodního PEN klubu v Praze a Sdružení Q v Brně. Nositelka ukrajinské Ceny N. V. Gogola.
(1944) je básnířka, prozaička a lingvistka. Narodila se v Praze, od roku 1952 žila v Brumově na Valašsku. Po absolvování FF Masarykovy univerzity (dříve UJEP) učila na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, od roku 1992 na Biskupském gymnáziu v Brně. Matka tří dětí. Zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir (1965), nazvaného dle stejnojmenné poémy Artura Lundkvista líčící zkázu města Agadir při zemětřesení v Maroku (1960). Debutovala sbírkou Ábelovy děti (1989). Následovaly knihy poezie Tma – mléko do propasti vydojené (1994), Stařeček kamelot (2002), Houslistka (2012), Cesty (2015), Nezabíjejte toho krocana (2019) a prózy Akord dim (1998), Obraziště (2000), Tančila jsem v synagoze (2005), Denní menu (2009), Hrnčířovy ženy (2011), Klenba chleba (2013), Nárazový tón zvonu A1 (2014), Hnízda v octu (2020). Léta učitelská zúročila v učebnicích Sloh (1994), Řeč a sdělení (1997), Testy z českého jazyka (2003), Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině (2008), Literatura pro 3. a 4. ročníky středních škol (2003, spoluautorsky). Z němčiny přeložila verše Reinera Kunzeho Jako věci z hlíny (1997), z polštiny Jana Twardowského Neobvyklý deník (2003), ze slovenštiny prózy Etely Farkašové Hodiny létání (2020), Záchrana světa podle G. (v tisku) a Marty Hlušíkové Ztracená flétna pana Ananase (v tisku). Její poezie a próza vyšly v mnoha zahraničních antologiích či periodikách: např. v Německu Schmerzstrauch (1997, výbor z poezie), Stechäpfel (2008, výbor ze světové poezie psané ženami) aj., ale též v Rakousku, Rusku, na Ukrajině či ve Spojených arabských emirátech. Členka Mezinárodního PEN klubu v Praze a Sdružení Q v Brně. Nositelka ukrajinské Ceny N. V. Gogola.
(1944) je básnířka, prozaička a lingvistka. Narodila se v Praze, od roku 1952 žila v Brumově na Valašsku. Po absolvování FF Masarykovy univerzity (dříve UJEP) učila na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, od roku 1992 na Biskupském gymnáziu v Brně. Matka tří dětí. Zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir (1965), nazvaného dle stejnojmenné poémy Artura Lundkvista líčící zkázu města Agadir při zemětřesení v Maroku (1960). Debutovala sbírkou Ábelovy děti (1989). Následovaly knihy poezie Tma – mléko do propasti vydojené (1994), Stařeček kamelot (2002), Houslistka (2012), Cesty (2015), Nezabíjejte toho krocana (2019) a prózy Akord dim (1998), Obraziště (2000), Tančila jsem v synagoze (2005), Denní menu (2009), Hrnčířovy ženy (2011), Klenba chleba (2013), Nárazový tón zvonu A1 (2014), Hnízda v octu (2020). Léta učitelská zúročila v učebnicích Sloh (1994), Řeč a sdělení (1997), Testy z českého jazyka (2003), Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině (2008), Literatura pro 3. a 4. ročníky středních škol (2003, spoluautorsky). Z němčiny přeložila verše Reinera Kunzeho Jako věci z hlíny (1997), z polštiny Jana Twardowského Neobvyklý deník (2003), ze slovenštiny prózy Etely Farkašové Hodiny létání (2020), Záchrana světa podle G. (v tisku) a Marty Hlušíkové Ztracená flétna pana Ananase (v tisku). Její poezie a próza vyšly v mnoha zahraničních antologiích či periodikách: např. v Německu Schmerzstrauch (1997, výbor z poezie), Stechäpfel (2008, výbor ze světové poezie psané ženami) aj., ale též v Rakousku, Rusku, na Ukrajině či ve Spojených arabských emirátech. Členka Mezinárodního PEN klubu v Praze a Sdružení Q v Brně. Nositelka ukrajinské Ceny N. V. Gogola.
(1944) je básnířka, prozaička a lingvistka. Narodila se v Praze, od roku 1952 žila v Brumově na Valašsku. Po absolvování FF Masarykovy univerzity (dříve UJEP) učila na gymnáziu ve Valašských Kloboukách, od roku 1992 na Biskupském gymnáziu v Brně. Matka tří dětí. Zakladatelka Divadla hudby a poezie Agadir (1965), nazvaného dle stejnojmenné poémy Artura Lundkvista líčící zkázu města Agadir při zemětřesení v Maroku (1960). Debutovala sbírkou Ábelovy děti (1989). Následovaly knihy poezie Tma – mléko do propasti vydojené (1994), Stařeček kamelot (2002), Houslistka (2012), Cesty (2015), Nezabíjejte toho krocana (2019) a prózy Akord dim (1998), Obraziště (2000), Tančila jsem v synagoze (2005), Denní menu (2009), Hrnčířovy ženy (2011), Klenba chleba (2013), Nárazový tón zvonu A1 (2014), Hnízda v octu (2020). Léta učitelská zúročila v učebnicích Sloh (1994), Řeč a sdělení (1997), Testy z českého jazyka (2003), Jak správně psát velká počáteční písmena v češtině (2008), Literatura pro 3. a 4. ročníky středních škol (2003, spoluautorsky). Z němčiny přeložila verše Reinera Kunzeho Jako věci z hlíny (1997), z polštiny Jana Twardowského Neobvyklý deník (2003), ze slovenštiny prózy Etely Farkašové Hodiny létání (2020), Záchrana světa podle G. (v tisku) a Marty Hlušíkové Ztracená flétna pana Ananase (v tisku). Její poezie a próza vyšly v mnoha zahraničních antologiích či periodikách: např. v Německu Schmerzstrauch (1997, výbor z poezie), Stechäpfel (2008, výbor ze světové poezie psané ženami) aj., ale též v Rakousku, Rusku, na Ukrajině či ve Spojených arabských emirátech. Členka Mezinárodního PEN klubu v Praze a Sdružení Q v Brně. Nositelka ukrajinské Ceny N. V. Gogola.
Pro obsah starší roku 2015 můžete zapátrat na našem starém webu: http://old.itvar.cz.
Pokud Vám můžeme s čímkoliv pomoci, napište nám!
Edituje
-
Vojtěch Němec
Redakce