Čajoven přibývalo. Rostly jako houby po dešti a k tomu se připojily starosti o rodinu. Na filozofické úvahy času mnoho nezbývalo. Svět se řítil vpřed. Předsevzal si, že bude vytvářet oázy klidu pro ty, kteří se chtějí vymanit z koloběhu neustálého shonu spojeného s životem v betonové džungli.

On sám ale neměl čas si v nich posedět. Každá ze vznikajících Čajoven nesla jeho rukopis, neboť byl u jejich zrodu od samého počátku, ale při jejich slavnostním otevírání utíkal ze středu pozornosti a uchylo­val se do svého vnitřního světa, kam nikoho jiného nevpouštěl.

Byl to svět podobný tomu, který zažíval v ruzyňských kasárnách při pohledu na skleničku s plujícími čajovými lístky. Rozdíl byl v tom, že ač fyzicky na svobodě, opět se cítil uvězněn. Byl chycen do pasti, kte­ré se říká rutina. Život ve spěchu, a někdy až v transu. Život na plný plyn, bez času vydechnout si, spočinout alespoň na chvíli v některém z těch kouzelných míst, které pro ostatní budoval.

Neustále obklopen lidmi, ať již rodinou, spolupracovníky, nebo zákaz­níky, hledal prostor, kde by mohl být chvíli sám, jen se sebou samým. Umění být sám se sebou není vůbec jednoduché. Vyžaduje schopnost uvědomit si svou jedinečnou existenci. Ve víru událostí a příčin umět ničím nerušen a nemanipulován vstoupit do vlastního nitra. Najít si čas sám pro sebe, nenechat se vláčet emocemi, oddělit důležité od nepodstatného.

Byl v pasti, ze které se dá uniknout pouze jedinou cestou, a to skrze sebe sama. Je třeba nalézt onen pevný bod. Dobře si pamatoval chví­le, kdy se pouze s konvičkou a šálkem čaje snažil odpoutat od kasá­renských starostí. Obyčejný, skromný rituál přípravy čaje. A právě ten mu měl pomoci při hledání cesty k poznání, pochopení a osvobození.

Čajový rituál
Život v navyklých schématech, bez osvěžujících rituálů se může snad­no stát neuspokojivým. Jistěže jsou chvíle, které vybočují z každoden­ní rutiny, jako je posezení s přáteli, návštěva kina či divadla, víkendový výlet do hor nebo vytoužená dovolená u moře. Jenže většina těch­to jistě skvělých činností je pevně spjata se světem vnějším, světem, jenž nás obklopuje, který nemůžeme nikdy zcela ovládnout a dát mu určitý vytoužený směr.

Závislost na vnějších impulsech, jako je například nakupování a hro­madění věcí, sledování filmů, chatování na sociálních sítích či stálé vyhledávání zábavné společnosti, se také časem omrzí a není cestou k naplnění.

Stál před otázkou, kde hledat svět skutečné radosti, která nezevšední, vztah k někomu, na koho se lze spolehnout, zažít souznění? Kde najít osvěžení znaveného ducha a načerpat nové síly a energii?

Umění zastavit se, spočinout, zklidnit svoji mysl – ač se zdá být zby­tečným luxusem, který si plně zaměstnaný člověk nemůže dovolit – je ve skutečnosti nutností! Umění se zklidnit, nic nedělat, nemluvit a nehonit se za každou myšlenkou je sice v rozporu s rytmem doby, ale zároveň nezbytným předpokladem pro klidný a vyrovnaný život.

Ve chvílích ztišení se totiž děje něco velmi zásadního. Nacvičujeme schopnost oprostit se od všeho nepodstatného, a díky tomu poznat vnitřní svobodu a zachovat si ji. Mysl zbavená vnucených představ se osvobozuje od strnulých způsobů myšlení, emoce se přestanou točit v kruhu. Přestáváme lpět na „chci“, „nechci“ a „chci to jinak“. Otevírá se nám přístup do zatím nepoznaných hlubin vlastního nitra. To vše ale pouze tehdy, pokud víme, co děláme, a postupujeme-li správně.

Pití čaje, a tím je myšleno vědomé pití čaje podle určitých pravidel, tak může být prvním krůčkem na cestě k hledání osobní spirituality a odpovědí na otázky typu „kdo jsem“, „proč jsem tady“ a „kam směřu­ji“. Jednoduchý čajový rituál, k němuž není zapotřebí drahého nádobí ani předražených surovin, může pomoci navodit vhodnou atmosféru, při které se můžeme alespoň na chvilku zastavit a zkoncentrovat. A to je vlastně začátek hledání vnitřní rovnováhy a schopnosti vyznat se lépe v sobě samém, a tedy i ve světě kolem.

Existují stovky druhů čajů a nejrůznějších způsobů, jak je lze připravit. Na trhu je možné pořídit si tisíce druhů náčiní vhodného, a mnoh­dy i nezbytného ke správné přípravě čaje. Jak se v tom všem vyznat? Nikomu nepřipadá podivné konzultovat nákup nové sekačky na trá­vu s odborníkem nebo si nechat poradit při výběru pračky. Tak proč při hledání vhodné čajové soupravy nepohovořit s čajovým obchod­níkem, který svému řemeslu dobře rozumí. V Čajovně naleznete také cennou inspiraci, poznáte nové chutě a vůně, můžete posedět nikým nerušeni, neobtěžováni. Čajovna je ideálním místem pro pochopení významu správné přípravy a konzumace čaje. Tedy rituálu, který si lze odnést s sebou domů, rituálu, ke kterému se můžete vždy obrátit, zatoužíte-li po klidu a ušlechtilosti.

Nejde o to stát se členem party, která vysedává po čajovnách a krátí si čas nicneděláním, soutěžit s druhými, kdo sežene lepší čaj či vzác­nější kousek keramiky. Nemá vážnějšího přínosu čaj pouze konzumo­vat. Podstatný je duchovní zážitek, tedy pití čaje, kterému předchází řádná příprava, kdy si opravdu uvědomujeme, co a proč vlastně dě­láme, a naše mysl je absolutně soustředěna. Zapomeneme na problé­my všedního dne, netrápíme se minulostí a neplánujeme budoucnost. Teď pijeme čaj.

Nenápadný článek

Možná je to právě naše klidné rozjímání nad šálkem čaje, které umožňuje Západu a Východu setkání ve vzájemné útěše.  

Kakuzó Okakura

Bylo to krátce po návratu z cesty po Asii, když byl požádán, zda by nenapsal krátký článek do přílohy Literárních novin. Neměl s psaním článků žádné zkušenosti a jedinými jeho literárními výtvory byly v té době zápisky do deníku a seznamy nabídky čajů v Čajovně. Ale neod­mítl a článek napsal.

Tento literární počin pravděpodobně poodhalil jeho skrytý zájem o duchovní otázky. Měl to být článek o čaji, ale on se v něm více věno­val zážitkům a dojmům ze setkání s hinduismem, buddhismem, islá­mem a křesťanstvím. Měl obrovské štěstí, jako ostatně ve svém životě mnohokrát. Srí Lanku tehdy navštívil jako člen organizované výpra­vy vedené Milanem Calábkem, který se v rámci poznávacího progra­mu zaměřil zejména na představení buddhistické nauky, poznávání starověkých památek a praktikování meditace. Setkání s Milanem Calábkem bylo dalším zlomovým bodem jeho života.

Při vzpomínání na dny prožité na Srí Lance si uvědomil, že jeho nitro neustále ovlivňují dva rozdílné pocity. Tím prvním byl jakýsi nábo­ženský skepticismus a tím druhým byla hluboká duševní vnímavost.

Zážitky z cesty po přenádherném ostrově, umocněné odborným vý­kladem, v něm zanechaly zřetelné spirituální stopy, ale zároveň i je­den praktický poznatek. Pochopil, že hinduismus je pro obyčejného západního turistu, byť s otevřeným srdcem, tak mimořádně složitý k pochopení a tak náročný na praktikování, že bude lepší popřát všem Tamilům na Srí Lance a další miliardě praktikujících i méně praktiku­jících věřících v Indii i na celém světě, ať jsou jim jejich božstva milos­tivá. A do svého deníku si zapsal: „Hinduistou se člověk musí narodit.“ Nicméně učení védských písem pro něj bylo stále živé, jelikož se svým praktickým využitím v životě velice blížilo učení o něco mladšímu, kterým je buddhismus. A buddhismem je Srí Lanka zcela prostoupena.

Srí Lanka – tam, kde roste cejlonský čaj
U jedné z nespočetných zátočin na západním pobřeží ostrova Srí Lanky leží rybářská osada Negombo. Místní rybáři, tak jako jejich dáv­ní předkové v dobách, které popisuje autor dva tisíce let staré pověsti Rámájana, vyjíždějí každé ráno na katamaránech, dovedně vytesaných z obřích kmenů, na moře za obživou.

„Pojď a navštiv můj skromný příbytek,“ zaslechl jednou při procház­ce rybářskou vesnicí. Pach sušených ryb, slunce v nadhlavníku a do ruda rozpálený písek pod nohama jej již řádně vysílily, a tak pozvání bez velkého rozmýšlení přijal. Hostitel se jmenuje Warnakulasooriya Hernandez a je příslušníkem křesťanské menšiny obyvatel ostro­va. Jeho předkové byli v dobách objevitelských výprav kolonizováni Portugalci a hromadně po celých vesnicích křtěni.

V chatrči z bambusových tyčí olepených hlínou a střechou z palmo­vých listů zazářil na čestném místě kerosinový vařič a v otlučeném plecháči, jediné kovové nádobě v domě, zaklokotala vroucí voda. Do ní vhodil pán domu hrst voňavého, nadrobno lámaného černého čaje. „Tady je prosím čerstvé mléko a trocha třtinového cukru,“ pobídla ho s mírnou úklonou paní Hernandezová, která si jej přišla prohlédnout, ale během chvilky se vytratila, aby všem příbuzným v okolí mohla oznámit, že je u nich vzácná návštěva odněkud odjinud…

„Tento čaj je pěstován ve vysokých polohách v srdci ostrova ve výškách kolem 2 000 metrů nad mořem v blízkosti Adamovy hory. Právě tam sestupoval Adam z nebe do ráje a na samotném vrcholku se poprvé dotkl země. Ale čaj v této oblasti se jmenuje podle nejvýše položené­ho města Nuwara Eliya, což v sinhálštině znamená ‚město jasu‘. Čaj se však pěstuje i jinde,“ upozornil jej hostitel. „Nezapomeň ochutnat čaje z oblasti, která nese název podle starověkého města Kandy a je řazena mezi takzvané ‚nízkohorské‘.“ Pak pokračoval: „Zatímco čaje vysokohorské jsou nálevu světlejšího, ty nížinné jsou pěkně tmavé a je dobré do nich přidat trochu mléka a cukru.“ Chatrč se v průbě­hu vyprávění jeho hostitele zaplnila několika muži a také množstvím dětí, které ale byly záhy vykázány na zápraží a směly zpoza dveří jen nakukovat. Čaj byl naléván do malých keramických misek a hustá ča­jová tresť v plechovém rendlíku byla stále dořeďována vroucí vodou.

Slova se ujal starší z bratrů hostitele. „Doufám, že při svém puto­vání za čajem navštívíš také vrchol Sumanakúta.“ (2 243 m n. m.) „A to je zase kde?“ vyděsil se naoko, neboť již tušil… „Jednou při­šel Buddha do této země, aby obrátil na víru zlé kanibalské kmeny – rákšasy. Aby dokázal svou nadpřirozenou moc a schopnost přenést se kamkoliv, postavil se jednou nohou severně od královského měs­ta Anurádhapury a druhou nohou právě na vrcholek této hory. Na obou místech zanechal hluboký otisk chodidla. Král Vattagámani pak v 1. století př. n. l. nechal na místě otisku u královského města vystavět buddhistický klášter a obě tyto stopy Osvíceného jsou velice uctíva­né.“ (Oba jsou vzdáleny asi 170 km od sebe.)

„Ale to je přece vrcholek téže hory,“ pronesl v žertu, očekávaje s na­pětím reakci přítomných. „Ano, a nejen to. Dokonce i hinduisté věří, že vrcholek hory je posvátným místem, kde sídlí jejich nejvyšší bož­stva,“ zněla odpověď, která jej pouze utvrdila v názoru, že se právě stal svědkem té nejryzejší ukázky náboženské tolerance.

Neměl však ještě dost, a tak se zeptal: „A co tomu říkají muslimové?“

„Těch zde žije také mnoho a jsou to vesměs potomci dávných ob­chodníků s kořením a drahými kameny, kteří se tady usadili natrvalo,

zejména na pobřeží. Ve vnitrozemí je nenajdeš. Tam žijí většinou in­dičtí Tamilové. Byli sem přesídleni Brity, aby pracovali na čajových plantážích,“ vysvětlil hostitel a dolil černého čaje do hliněného šálku.

Když později seděl v autobuse, který jej unášel do vnitrozemí, a řidič se musel velice umně vyhýbat náklaďákům plným beden s čerstvým čajem, z nápisů na korbách vozů a názvů firem bylo zřejmé, že potomci dávných arabských obchodníků, jako například Akbar Brothers, Ismail T.A.M., Abdul Hussein & Sons, se mají čile k světu i dnes.

Když James Taylor, britský pionýr čaje, v roce 1867 prozřetelně osá­zel čajovými rostlinkami prvních 19 akrů v zahradě Loolencondera, dal tím celému světu na srozuměnou, proč se ostrovu Lanka dosta­lo o století později přívlastku Srí, znamenajícího „skvělý“ nebo také „šťastný“.

Čajovník se stal symbolem náboženského souznění. Vždyť za co jiné­ho lze považovat plodinu, kterou na půdě buddhistických Sinhálců sklidily a zpracovaly šikovné ruce hinduistických Tamilů, aby je pak muslimští obchodníci dopravili do čajoven křesťanské Evropy?

Z knihy Čajování s Buddhou, DharmaGaia 2021