Balanescu Quartet
V budově magistrátu tady mají takový velký sál, kde se dají vnášet, vynášet a různě přemisťovat židle, takže tu lze uspořádat cokoliv, například turnaj v kuželkách, zdi jsou silné, strop někde vysoko nahoře, i když ve výšce čtyř metrů visí nad sálem zprava doleva úzký můstek – od jedné stěny k druhé – ale celkem vzato je to sál jako každý jiný a celá ta mrzutost trvá už několik hodin a pořád ne a ne skončit, a proč by končila, lidé se chtějí dozvědět to hlavní, chápu, že dneska mám už ty nejkrvavější chvíle za sebou, teď už bude všechno jen lepší a osud nás všechny dál obdarovává vznešenými narážkami, pokud jste už tedy, přátelé, přežili, pokud vás nerozválcovaly žernovy tohohle víkendu, tak se koukejte chovat, jak se sluší, držte se svých partitur, mluvte o své zatracené syntéze mentalit, má zelenovlasá známá za tu obludnost zodpovídá, mluví nejvíc ze všech a líbí se jí to, už jsem šel dvakrát do kuchyně, našel jsem tam přece jen pivo, takže se mi to taky začíná líbit, a nakonec, říká ta osoba, chci dát slovo našemu hostu, který přijel z Dálného východu, jasně, ze Samarkandu, kurňa, když už mluvíme o dialogu mezi Východem a Západem, bylo by dobré uslyšet i něco z Východu, no samozřejmě, starý Polák vám neřekl ani ň, ať jste dělali, co jste dělali, ještě pořád si sedí a vůbec nic nestíhá, vaši mentalitu má někde, jak vidíte perspektivu tohoto dialogu? vidím ji dost černě, ty obarvená krásko, dobře, říkám do mikrofonu, vidím ji docela dobře, děkuji, říkám, to je moc zajímavá otázka, a to proto… ale no tak poslouchejte, říká, stále se nemůže uklidnit, musíte přece chápat, jdi mi s tím do prdele, že jen plnohodnotný dialog může umožnit řešení této otázky, správně, říkám, a to řešení pozitivní (v sálu je slyšet potlesk, někdo se směje), pociťujete, pokud hovoříme nikoliv o vás osobně, ale o prostředí, ve kterém žijete, že dozrála vskutku naléhavá potřeba podobného dialogu? Počkejte, odvětil jsem, už mě sereš, pokusme se na to podívat poněkud z jiné stránky (Polák opravdu otočil hlavu doprava, ale narazil očima na zelenou kštici moderátorky a smutně znovu upadl do letargie), a vy, jste vy na tento rozhovor připraveni? (posluchači v sále jsou zaujati), strpení, my přece mluvíme o tom, zda jste připraveni vy! Víte, říkám po odmlce, ve skutečnosti to všechno není tak složité, prostě si musíme vybrat priority a vektory, od kterých se odrazíme, protože třeba vy tady, bejby (Polák ožívá), mluvíte o syntéze mentalit, a jaký to jsou k čertu mentality, jojo, to jsem řek dobře – jaký k čertu mentality, mělo by se tu mluvit spíš o těch strašných protikladech, které vás rozdírají (liberálně naladěná část publika živě reaguje), co máte na mysli? – ptá se, doprčic, to kdybych tak věděl, já se například, řekněme, seznámil včera s hudebníky, kteří si říkají Srp a kladivo, nejde tedy o žádné dva mutanty, Srpa a Kladiva, je jich tam hodně, a oni hrajou, rozumíte, takovou hudbu, načichlou slovanstvím (Polák se ošklivě směje), počkejte! křičí krasotinka, to je přece jen ojedinělý případ! To není tak důležité – odpovídám jí, jde o něco jiného, co mám na mysli? Máte dojem, že tady jde o srp a kladivo? Ale hovno, drazí přátelé, hovno! (Šest lidí ze zadních řad se zvedlo a demonstrativně odešlo. Ale zbytek se mnou souhlasí. Polák, což je podstatné, také.) Děkuji, snaží se mi vpadnout do řeči krasotinka. Ještě moment, přerušuji ji, proč tak trápíte ubohého Poláka? Ještě moment, chci vám ještě povědět o maršálu Žukovovi (rozléhá se ticho, Polák si hlasitě říhl, sál se vesele směje, a v tomto veselém duchu moderátorka oznamuje, že večer je ukončen). Spokojeně se usmívám a zvedám hlavu – nahoře, na pravé straně můstku visícího nad námi, se otevírají dveře, vychází odtamtud uklízečka v modré uniformě a s velkým rejžákem, zavírá za sebou dveře a ztěžka kráčejíc nad proláklinou, přechází pomalu přes můstek, přičemž se v náhle ztichlém sálu nese její dupot, všichni ti podělaní intelektuálové a intelektuálky, zaměstnanci magistrátu, turisté a počestní občané města Lince hledí polekaně a jako v očarování nahoru, na můstek, po kterém sebejistě a poněkud nezúčastněně prochází uklízečka se strašlivým a nereálným rejžákem – jako archanděl, jenž včas sestoupil na zahájení velkého hudebního festivalu, aby natrhl prdel všem pitomcům, kteří neodpovídají vysokým standardům Páně…

„Děkuji, vaše vystoupení bylo moc pěkné.“

„Já děkuji vám za pozvání.“

„Víte, je to pro nás tak zajímavé. Vždyť o vás nic nevíme.“

„My také ne.“

„Jen jsem nepochopila, co jste říkal o maršálu Žukovovi.“

„Tím jsem to chtěl uzavřít.“

„Výborně, výborně. Podepište se tady, prosím.“

Úryvek z povídky Balanescu Quartet, která vyšla v rámci souboru Big Mac. Z ukrajinštiny přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk. Vydalo Fra, Praha 2011. Za poskytnutí ukázky děkujeme Nakladatelství Fra.

Depeche Mode
I mně ze začátku navrhovali, abych byl společníkem, já jsem ale z nějakého důvodu odmítl. Nevím, něco mě přimělo k ostražitosti, dokonce ani netuším co – na pohled to všechno vypadalo solidně, můj kamarád Vasja Komunista, dobrý kluk, výjimečný svou schopností nic neřešit, se najednou rozhodl, že už nebude žít o vodce a čaji, které navíc pořád docházejí, a všechno propočítal, vycházelo to dost složitě: ve čtyřech se složí, pojedou do Ruska, koupí tam za všechny prachy dva kartóny vodky, kdyby u nás koupili dolary a v Rusku si je vyměnili, vydělali by na kurzu, tím spíš, když nakupuješ ve velkém, no, dva kartóny, to úplně ve velkém není, ale koho to zajímá. Do Ruska a zpátky jedou příměstským vlakem, ušetří za lístky, po cestě se živí koupenou vodkou, dovezou ji zpátky a na nádraží prodají za dvojnásobek, pak znovu jedou do Ruska a koupí čtyři kartóny vodky, zase je přivezou a střelí, bude to

trochu trvat, ale na charkovském Jižním nádraží se za pár nocí dá prodat cokoliv, dokonce i duše, pokud ji máš. Pak mělo následovat to nejzajímavější – jedou ještě jednou, naposledy, za všechny prachy koupí osm kartónů vodky, převážet ji je trochu riskantní, ale dá se to zkusit, kdyby něco, celníci se tou vodkou dají snadno uplatit, i když by jí byla škoda.

„Takže,“ říkali mi, „vychází nám to na dva kartóny vodky na muže, chápeš?“ „No,“ říkám, „a co?“ „A my,“ říkali s důrazem – „je prochlastáme!!!“ „Cože, všech osm kartónů?“ „Ano!“ „To nezvládnete,“ říkám. „Hovno,“ přesvědčuje Vasja Komunista, „za nějaké tři dny to zvládneme, určitě to zvládneme.“ Představil jsem si ty tři dny a odmítl.

(…)

V Bělgorodu se rozhodnou, že si nejdřív prohlédnou město, přece jen je zajímá, jak tu lidé žijí, pak pořídí to, co potřebují, a večerním vlakem se vrátí zpátky. Času mají dost, není kam spěchat, takže vyjdou z poblitého nádraží města ruské slávy a hned narazí na obchod s ohromným množstvím alkoholu. „Tady v tom Bělgorodu je toho na prohlížení akorát hovno,“ prohlásí Vasja a vejde dovnitř.

„Co to bude, mládenci?“ ptá se prodavačka. „Teto,“ odpoví Vasja Komunista, „pro nás vodečku.“

„Kolik?“

„Dvě,“ říká Vasja.

„Flašky?“ ptá se věcně prodavačka.

„Kartóny,“ říká Vasja.

„A šestnáct vám už bylo, mládenci?“ Společnost naráz vytáhne studentské průkazy se státními symboly své republiky. Tím prolomí ledy a vodečku jim prodají. „Nebylo by špatný ji vojet,“ řekne Námořník už na nádraží. „Chlape,“ odpoví mu nervózně Vasja, „přijel jsi sem dělat byznys, nebo se kurvit?“ V zásadě to je rétorická otázka.

14:00

Na zpáteční cestě je zbila hlídka. V zásadě si za to mohli sami, přestože vezli takovou kořist, nezachovali patřičnou ostražitost, něco vypili a kouřili přímo ve vagónu, a protože vagón byl skoro prázdný, milicionáři neměli na výběr, mlčky došli až k nim a přetáhli je pendrekem. Skauti mlčeli, a aby nedali najevo bolest a zoufalství, mysleli na něco příjemného, a protože to příjemné se nacházelo hned vedle, pod sedadlem, přemýšlelo se jim snadno a exekuci ustáli se vší důstojností. Hlídka očividně počítala s ozbrojeným odporem, už pár hodin jezdili sem a tam, svým způsobem to je pochopitelné, jezdíš si ušmudlaným vlakem sem a tam přes státní hranice a nemáš si ani s kým dát přes držku – kolem jsou samé spekulantky, s kým si tady můžeš dát přes držku, i skauty bili spíš ze setrvačnosti, jen tak – aby nevyšli ze cviku, to ale neznamená, že by to brali na lehkou váhu. „Hajzlové,“ prohlásí Vasja, když hlídka zmizí, „líp by udělali, kdyby šli do fabriky, do dílny, makat.“ „Přesně,“ přidá se Námořník, „do slejvárny.“ Všichni souhlasí: „Správně, do slejvárny, do slejvárny, slejvárna je hustá.“

Úryvek z románu Depeche Mode, který vyjde v nakladatelství Fra. Z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek. Za poskytnutí ukázky děkujeme překladateli a nakladatelství Fra.