Kateřina Bolechová, básnířka
Mně přijde důležitá celá antologie. Osobně jsem ráda, že něco takového vůbec vzniklo. Ocitli jsme se v hraniční situaci a Pandezie nabízí různé pohledy na toto období.

Tudíž se dá říci, že mě podprahově k účasti vedla zvědavost na výsledný celek.

A jak čtu svou báseň dnes? Vnímám ji možná intenzivněji. V poslední části textu odkazuji na jednu scénu z filmu Americká krása, kde igelitový sáček poletuje ve větru, jako by tančil. Pro mne jedna z nejkrásnějších filmových scén, která člověka i v mizérii dokáže naplnit úžasem, byť jen kratičkým. A to platí i dnes.

Petr Čichoň, básník, prozaik a muzikant
V antologii jsem publikoval ukázku navazující na můj román Lanovka nad Landekem, jehož děj se odehrává v blízké budoucnosti, mimo jiné i po blíže nejmenované pandemii. V novém textu se v ději vracím přímo do období covidu… Zaujalo mě vaše slovo „úlevná”, nevím, jestli psaním o tématu došlo k zmírnění tehdejšího stupňujícího se nepohodlí a ohrožení, které období covidu přineslo. Možná k jakémusi ulehčení mohlo přece jen dojít. Ona úleva ovšem vychází také z toho, že se žánrově jedná o tragikomedii. Na knize stále pracuji a pocity odporu a úlevy se střídají, přece jen od pandemie uběhla krátká doba. Mě by spíše zajímalo, jak text dnes vnímají čtenáři, asi na tom mohou být podobně.

Jiří Dynka, básník
Pandemie s nemilými dopady na mezilidské vztahy, dokonce starobylé, přátelské, je podtextem mého textu – propůjčeného z připravované sbírky Matka měla ráda třešně pro potřeby antologie Pandezie – v tomto kontextu je můj text návodně interpretovatelný.

Jak ale bude přečten, jak bude způsobilý ten samý text v kontextu sbírky Matka měla ráda třešně – bez ohledu na pandemický, inspirační podtext? Obstojí bezohledně jako báseň?

Anna Beata Háblová, básnířka, prozaička a urbanistka
Umění by mělo zrcadlit dobu, ve které je vytvářeno. A protože poezii vnímám jako jednu z forem umění, byla pro mě básnická reflexe pandemie zcela přirozeným procesem. Takže jsem ráda, že Pandezie mohla vzniknout, a svoji báseň čas od času opráším nějakou tou úpornou nemocí.

Přemysl Krejčík, básník, prozaik a literární publicista
Dá se říct, že úlevné to nějakým způsobem bylo. Často ve mně hlodal pocit, že bych se k tématu nějak vztáhnout měl, protože pandemie byla/je tak zásadní mezník, že se nikdo tvůrčí nemohl tvářit, jako by neexistovala. Ale právě to mě paradoxně zároveň drželo zpátky: Budou o tom psát všichni, tak proč bys měl taky? A když už jsem nějaký ten pandemický text „přirozenou cestou“ přece jen napsal, nestál za nic. S nabídkou přispět do Pandezie jsem dostal jakousi větší záminku, snad i obhajitelnější důvod. A ten text ze mě doslova vyletěl ještě ten den, snad jen pár hodin po tom, co nabídka přišla. Díky tomu vážnějšímu záznamu, kdy jsem řekl to, co jsem v tu chvíli považoval za nutné a snad i smysluplné říct, jako bych pak sám pro sebe získal svobodu nakládat s tématem do budoucna volněji, fiktivněji, fantaskněji. Myslím tedy, že napsání textu do Pandezie uvolnilo přetlak, který se ve mně nahromadil, ovšem bez konkrétního cíle (který přišel právě v podobě antologie) se mi nedařilo ho uvolnit.

Petr Ligocký, básník, prozaik a polonista
Popravdě mě více zajímal onen výsledný celek. V tvůrčí rovině mě pandemie nijak zásadně neinspirovala, spíše měla dopad na můj osobní život. Text, kterým jsem do antologie přispěl, vznikl vlastně dřív, než se celý ten blázinec kolem covidu stihl naplno rozjet. Podle mě je to univerzální báseň, které se ale nakonec podařilo celkem přesně zachytit jednu z rovin celé téhle pro nás všechny ne úplně lehké zkušenosti.

Ivan Motýl, básník a publicista
BYL TO DOCELA BOJ…

tady se očkovalo už v roce 1799

neštovice černější než noc

z osmatřiceti vakcinovaných dětí

přežilo osmatřicet

z neočkovaných zemřela třetina

po strašlivém zpustošení těl

kastelán zámku v Kuníně sklání poklonu osvícené paní hraběnce

diskutéři brousí dýky:

Pisatel článků Motýl je takové tupé pologramotné hovado. Určitě má za to dobře zaplaceno. Nikomu nevadí vakcinace, protože to už jsme každý měli x krát. Lidem vadí ta proticovidová vakcína, která nepomáhá, ba naopak lidskému organismu škodí. Od různých nemocí až po smrt. Nechápeš Motýle co? No hlavně když dostaneš zaplaceno!

Tak aby bylo jasno, platí mě:

císař František I. Rakouský

Albert Bourla z Pfizeru, sefardský Žid soluňský

Jeff Zucker ze CNN

Habsburkové, Hebrejci a jeden český basketbalista

mám jasnou strategii

všechny ty miliony ukládám do pivních tanků

které vyšlu proti Putinovi

abych znova rozsvítil supermarkety v Doněcku

tak přísahám

Olga Pek, básnířka, překladatelka a fundraiserka
Účast v antologii jsem chápala jako podíl na nějakém kolektivním experimentu, vlastně anketě svého druhu. Svou roli v ní jsem pojala jako roli respondentky, která poskytne dílčí data a čeká na to, co ze souboru vyplyne. Můj text se zároveň ale k pandemii vyjadřuje velmi nepřímo a jeho cílem ani nebylo nést paměť této konkrétní etapy. Je to krátká alegorie, kterou jsem si soukromě srovnala myšlenky, nečtu ji jinak. Zcela subjektivně pro mě z antologie stále vystupují stejné texty: Ondřeje Lipára, Miroslava Olšovského. Jako viněty klaustrofobie a izolace v „prvním světě“ pro mě vystihují trend „normálu“, který v pandemii možná nebyl ani tak nový, jako spíš zesílený, a který trvá.

Klára Šmejkalová, básnířka a publicistka
Zastoupení v antologii Pandezie pro mě bylo podstatné v tom, že jsem se mohla skrz báseň vyjádřit k aktuálnímu společenskému dění, což nedělám příliš často. Takže úlevné to bylo. Nebyly to lehké časy, a člověk byl rád, že zakusil alespoň nějakou katarzi. Vedle toho to pro mě byla čest, protože se v antologii sešly opravdu skvělé texty od skvělých autorů, a já byla a stále jsem vděčná, že mám svou báseň mezi nimi.

Svoji báseň v antologii čtu stejně jako v momentě, kdy jsem ji Anně Luňákové posílala. V básni Nemoc mi šlo o vyjádření úzkosti z konečnosti života, která byla během pandemie exponována. Ony dva roky byly emocionálně i prakticky náročné, proto jsem zpětně ráda, že jsem toto období mohla nějak symbolicky uzavřít. A zároveň ho mít stále na paměti jako memento do budoucna pro podobné časy.

Anna Štičková, básnířka a spoluzakladatelka Asociace malých nakladatelů a knihkupců
Na začátku pandemie vyšlo několik povídkových sbírek, které reflektovaly novou realitu a izolaci. Bylo skvělé, že se – díky Anně Luňákové – stalo něco takového i v poezii. Osobně pro mě bylo podpůrné a motivující propojit se s kolegyněmi a kolegy aspoň na dálku skrze naše texty a zjistit, jako to prožívali/prožívají. Dnes se, myslím, jedná o svého druhu kroniku, tak jsem zvědavá, jak ji budeme číst zase za pár let.