třešeň mrtvého souseda
zástěru plnou ranního svítání / a soli / a petržele do hospody
zástěru plnou ranního svítání / a soli / a petržele do hospody
chuť na pivo
a venku cosi povlává
třešeň mrtvého souseda
vlastně ne
není mrtvý
jen ho viděli
zabalená nosítka
vezměte si třešně
plynou po jazyku
červy postrádají
koukejte
a krev před vrátky
není krev
—
byly to modré oči klavíru
bezinková šťáva
prsty si padaly do náručí
list meduňky
ráda bych tě ostříhala
copak čas může?
lišky by se bály toho pachu
prchaly by zrána
a pak?
svázané gumičkou
praská
zlaté nitě letí po kraji
a lišky
vymřely
—
víc než zbytky vedra
válely se na Ortenově náměstí
trochu křičela
slyšelo hřiště
kroky vedly na tramvaj
a náhle
konečně
vysoká postava modrý úsměv
půjde kam chce ona
její zlaté nitě vlasů tahají ho
v tu chvíli večerního parna
tisíckrát raději by byla
s tím
jež neobjímá pažemi nýbrž slovy
plastová přednáška
tramvaje
a taky konec
—
vtiskne jí zlato
to na cestu životem
tón aby si mohla vybrat sama
za minci která bývala jeho
to na
polévku z petržele
srostlé se srdcem venkovanky
(má nůž a květovanou
zástěru plnou ranního svítání
a soli
a petržele do hospody
za trochu piva do džbánku
pak do zástěry)
až vrátí se hospodář
sebere minci darovanou
rok devatenáct set něco z petržele
vrátí se hospodář
zase je zle
—
blízko kulatého náměstí se zastavila neděle uprostřed středy
obě jsou světlé, babička na přechodu stála s ní-
vzpomínala na své šaty svatebního dne a na
včerejší večeři:
kluci si hráli tam kde neměli
svrhli pár krabic do polévky – babička se usmívala
„jsou to jen staré fotky“
teď mísící se s šedostí jejího vlasu
(a s celerem, který dávno ztratil touhu být živý
mezi prošlými jogurty lesního ovoce)
černobílá fotografie nasáklá polévkou
a babiččiny sny se kroutí – chtěla by:
vzletět ke květináčům nahoře na regálech
„copak babi, vždyť já Tě mám ráda…“
Ještě se nerozednělo, když se u cesty objevil Tu-Fu. / V ruce mu vykvetlo ráno, svítání mělo broskvový nádech, / ovšem básník soucitu použil několik červených kapek z oblohy
Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.