Trochu nezáživný pojem postdemokracie má dva docela zajímavé, protože různé původy a znamená na Západě a u nás něco úplně jiného, jak na to upozornil už před lety Václav Bělohradský v textu Dva odkazy Václava Havla. U nás postdemokracii zavedl v eseji Moc bezmocných (1978) právě Havel a popsal ji jako systém

struktur otevřených, dynamických a malých, které nebudou klást odpor vznikání jiných podobných struktur,

tedy jako systém demokratičtější a žádoucí.

Na Západě psal o postdemokracii jako již o existujícím problému poprvé britský politolog Colin Crouch ve stejnojmenné knize z roku 2004:

Hlavní příčinou úpadku demokracie v současné politice je rozvíjející se zásadní nerovnováha mezi zájmy velkého byznysu a všech ostatních společenských skupin. […] Tím se stává politika znovu jen záležitostí elit, jako jí byla v před-demokratických dobách.

V tom rozdílu je skryt půvab. Zatímco u nás je tradice toho pojmu spojena s očekáváním demokracie funkčnější, onde je její erozí.

Postdemokracie ve výkladu Colina Crouche vytvořila stav post-politiky, tedy stav, v němž demokratické rozhodování o spolu navzájem soupeřících alternativách nahrazuje technokratické rozhodování o způsobech provedení téhož. Dálnice se postaví, otázka je, kolik bude mít pruhů a jestli obkrouží kopec z jihu, nebo ze severu. Těžiště post-politiky neleží ve vládě, ale ve správě, její reklamní slogan by mohl znít: Není co řešit. Proto post-politika nepotřebuje pravici a levici, všechno je tu středem. A víc, středem, který se tváří, že vyzrál na dialektiku dějin finální syntézou. Takový stav je ale zánikem politiky a v demokraciích zánikem demokracie.

A právě proti tomuto zániku se zamýšlí belgická politoložka Chantal Mouffeová v nové, útlé knížce For a Left Populism (Verso, Londýn 2019). Mouffeová je dávno ikonou levicového promýšlení proměn světa demokratickou a radikálně reformní cestou – protipólem praktičtěji orientované Naomi Kleinové – a spoluautorkou před několika lety i do češtiny přeložené studie Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku (Karolinum, Praha 2014 – spolu s již zesnulým Ernestem Laclauem). V této důležité knize z poloviny osmdesátých let chtěli autoři s využitím gramsciánského konceptu hegemonie pomoci levici vytvořit širokou frontu protestujících za nejrůznější sociální, ekonomická i kulturní práva, protože jen takové hnutí mohlo podle nich politicky čelit nástupu neoliberalismu. Od té doby ale neoliberalismus, jemuž přiznává v počátcích s respektem k protivníkovi obrovskou politickou sílu, v očích Mouffeové dávno degeneroval do konsensu elit stojících nad demokracií. Do obdoby konsensu, proti němuž se kdysi ustavil, tenkrát ještě jako pro tehdejší elity nebezpečný populismus.

Chantal Mouffeová chápe populismus, ovšem i pravicový, jehož je všude zatím víc, jako reakci na toto vyloučení veřejnosti z politiky. Populismus ohrožuje konsensus elit – který není spiknutím ani ničím abstraktním, ale tisícem drobných kompromisů mezi levým a pravým středem politiky za posledních víc než třicet let (vzpomeňme třeba na občasnou pýchu Miloše Zemana: já to byl, kdo privatizoval banky!) –, vtrhává do něj a chce ho zbořit. Právě protože status quo zahrnuje drobná stará vítězství levého i pravého středu, je populismus terčem kritiky z obou těchto otupělých pólů. Mouffeová je v tom dost krutá i k těm, kdo se dosud považují za baštu pokroku, když píše:

Označování pravicově-populistických hnutí za ‚extremistická‘ nebo ‚neofašistická‘ a přisuzování jejich úspěchu nedostatku vzdělání je zvlášť typické pro levý střed.

Populismus konzervativní je ustaven: z existujícího útlaku, úbytku práv i jistot celku společnosti a neexistence politiky obviňuje nejrůznější typy menšin, přistěhovalce a bojovníky za práva těchto skupin. Vypomáhá si hanlivými názvy jako ekologismus, homosexualismus, genderismus, ngoismus a chce pro ně méně vlivu a práv, nebo aspoň stop stav na vliv a práva další. Kritika globálního kapitalismu je zpravidla až druhotná a hnutí podle Mouffeové vesměs pozorují, že kritika kapitalismu je příliš obtížná a rozporná, než aby dokázala mobilizovat. Ostatně často jsou tato hnutí s částí velkého byznysu propojena, nejvíc s tím nejfosilnějším.

Mouffeová ale vidí populistický okamžik – momentum – jako příležitost i pro levici: chce proti populismu, jehož cílem je méně práv pro některé a v konečném důsledku dost možná ještě méně demokracie, ustavit populismus, jehož cílem bude více práv: ovšem i ekonomických, tedy populismus levicový. Tyto populismy je podle ní nepříliš těžké, ale důležité odlišit prostřednictvím toho, jak utvářejí svoji identitu a jak identifikují protivníka.

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí. Chce se návrat k národní suverenitě, ne nutně odstranění neoliberalismu, upozorňuje Mouffeová. Levicový populismus konstruuje své MY občanštěji jako ‚my, lid‘, jehož protivníkem je oligarchie a neoliberalismus a cílem je radikalizace demokracie.

To byl i titulek rozhovoru s Chantal Mouffeovou pro Salon Práva letos v srpnu. Odmítá totiž několik jinak obvyklých atributů levice: kritizuje někdejší hnutí Okupuj! za jeho nevoli vůči strukturám a institucím, reviduje: pokud jsme při psaní Hegemonie a socialistické strategie před třiceti lety chtěli začlenit do bojů za ekonomická práva i práva kulturní, dnes je problém opačný, a především chce řešení v rámci liberální demokracie – populismus nevnímá, podobně jako u nás Václav Bělohradský, jako ohrožení, ale coby obrodu demokracie, projev její životaschopnosti. Na rozdíl od vesměs anarchizujícího českého levicového prostředí říká: musíme se stát státem. Čeština je v tomto ohledu nedocenitelná, má pro společenskou organizaci umožňující řízení věcí veřejných stejné slovo, jímž vyjadřuje i změnu stavu: tedy stát se státem, to má být cílem levicového populismu.