Drahá Virginie,

jsem zvědavá, jak Váš rozhovor s Hannah nakonec dopadl, zda jste našly odvahu hovořit o zlu, které je nyní všude kolem vás. Když začaly v Německu antisemitské štvanice, Hannah se rozhodla zlo studovat. Chtěla mu porozumět. Shromažďovala materiály, prováděla výzkum antisemitské propagandy, ve spolupráci s Kurtem Blumenfeldem zveřejňovala informace o židovských obětech nacismu, analyzovala projevy antisemitismu, chtěla pochopit, proč všichni ti Klausové a Helgy a Wolfgangové a Adelaidy věří nesmyslům, proč milují ubožáka s knírkem. Už v roce 1933 začalo její systematické studium zla, které o mnoho let později vyústilo v její Zprávu o banalitě zla. Hannah Arendtová považovala za mimořádně důležité zjistit, jaké podoby má v moderní společnosti zlo, jak funguje, jak se v moderní době projevuje, jak s ním bojovat. Kupodivu byla ve svém výzkumu víceméně osamocená, tento zcela zásadní úkol jako by filosofy nezajímal a filosof nejvíc prodchnutý starostí o lidské bytí, její Martin Heidegger, se poslušně zbavoval pedagogů židovského původu, odmítal dávat konzultace židovským studentům a svůj nezájem o všudypřítomné a stále narůstající zlo stvrdil vstupem do NSDAP. Možná se Hannah nedobrala všech moderních zdrojů zla, ale jeden určila zcela jasně – lež.

Stala se ve své zemi kvůli svým aktivitám nežádoucím a nebezpečným elementem, byla zatčena a vyšetřována gestapem, ale to už jsem Vám psala. Po propuštění (byl to skoro zázrak) uprchla do Francie. Nevyužiji svého časového zvýhodnění a neprozradím Vám, jaké zklamání jí sladká Francie nakonec připravila.

Představuji si, že teď vstala Hannah z lavičky, chodí sem tam, pohybuje se jako nějaké kyvadlo času, písek jí skřípe pod nohama, mlčí, kouří, přemýšlí. Přemýšlí o zlu a o lidství. Pět kroků tam a pět zpátky, takový je prostor lidství, nebude větší, ale snad to stačí, říká si a spoléhá na něj. Jenže žádné přijatelné řešení současné situace se nerýsuje, pro ni ani pro svět, a všude už je plno vajglů. No co, v nejhorším je možné zemřít, napadá ji. Ta myšlenka jí přináší úlevu, ale chtěla by zemřít bez křiku, bez slz, bez žadonění o soucit. Slyšela, jak strašně křičeli, když je bili, kopali, rozbíjeli jim hlavy o obrubníky chodníků, slyšela, jak zoufale prosili o slitování. Ona by chtěla zemřít tiše. A také by chtěla, aby jí nezavázali oči, jak to dělávají popravovaným, chtěla by se dívat pravdě do očí, až bude umírat. Teď v písku vyhloubila podpatkem jamku a špičkou boty do ní shrnuje vajgly a zasypává je. Takhle je prostě jen zasypou nebo spálí, Židy, šeptá, a nebude u toho asistovat ani ďábel, ani Bůh, jen lidé, a to proto, jen a jen proto, že se zpronevěří svému lidství.

Tak si představuji Hannah. Před očima vidím jilmy, připomínají ohořelé svíce, sporé světlo pouliční lampy pableskuje ve tmě parku a ona vytrvale chodí sem a tam a pořád ještě věří, že člověk své lidství, své daimonion prostě jen za určitých okolností nevnímá, většinou je špatně viditelné, a co teprve v době války, ale je reálné, je skutečně přítomné v lidské mysli (jak tvrdil Sókratés), zatímco běsy jsou sice dobře pozorovatelné, leč ve své podstatě nereálné (s čímž by nesouhlasil Dostojevský). Prostě člověk jen zapomíná na své lidství a na svůj ústřední kontrolní orgán, na svůj vnitřní hlas, pouze ho neslyší a tupě se identifikuje se svou sociální rolí. Je vojákem, generálem, úředníkem, profesorem, bachařem a zodpovídá se jen této své roli, a nikoli sám sobě. Ano, až tak banální je záhada zla, myslí si Hannah.

Jenže já si myslím, drahá Virginie, že Hannah, ačkoli má intelekt ráže nejméně .50, zasáhla zlo jen částečně, a nikoli ranou do srdce. Cosi mi říká, že zakopaný pes vězí v povaze lidské lásky. Měla by být opakem nenávisti, ale není. Mimochodem, tohle bylo ústředním tématem disertační práce Hannah Arendtové, v níž polemizovala s koncepcí lásky svatého Augustina.

Napište mi. Napište mi všechno, o čem jste spolu mluvily. Jsem strašně zvědavá, zda jsem si Hannah představovala správně. Budu Váš dopis netrpělivě očekávat. Já sama si se zlem nevím rady. Natož s pravdou. Cítím ji možná tak trochu podobně jako Vy. Připomenu, co jste o ní napsala:

… rudá kopule; na stromech visí mince; z komínů vychází kouř; štěkot, hlahol, křik „Železo na prodej“ – a pravda? Vítr vane listí podél nábřeží, žene je pod kola, postříbřuje, doma i bez domova, smetá je do houfů a rozhání na všechny strany, unáší nahoru a dolů, trhá, cupuje, splétá – a pravda?

S úctou Vaše