Jsem syn svého města
První letošní liduprázdno / a jeho lehké stopy
První letošní liduprázdno / a jeho lehké stopy
8 minut po půlnoci
motám se striemi ulic
prošlapávám to špinavé lůno
věčně březího města
jsem udýchaný jako milování v zatuchlé 2+1
jsem zpocený jako záhyby kůže
jsem otisk papilárních linií na klice od dveří
jsem tkáň
– pořezaná o všechny ty střepy,
které jako smaragdové vrásky
prorůstají ztrápeným obličejem,
s nímž si neoholení muži
vyříkávají život,
když se v noci
opilí
vrací domů.
Jsem syn
svého města
Hrany
kovový odlesk zatáhnutých žaluzií a ostré tvary panelů
protínají tmu jako žiletky
vytvářejí drobné ranky hvězd,
co pálí jako rána
bez chuti vstávat
a co se hojí
čím dál tím pomaleji
***
Noční návraty z vykřičených ulic,
kde s tebou pořád někdo chce
vymrdat
Nechtěný kabát vprostřed ulice
nepotřebný
naložený v bůhvíjak staré louži
celá ta pokroucenost
zůstává nepochopena
jako zajíc v dubnu
ztracen mezi sektory panelového (ne)štěstí
a deštěm,
kterému jedinému rozumí
První letošní den
svlažil ulice těžkým deštěm
skorosněhem
První letošní liduprázdno
a jeho lehké stopy
do kterých přítomnost
chodí spát
na chvíli jsem byl zastaven
tichem zatopených nerovností ulice
hnědé krystalické kapky
zubní kaz patníku
světlo pouliční lampy
mi utkvělo v zornici
jako hvězda
topicí se v hloubce časoprostoru
a já se do ní vpíjel
až hlava ztěžkla
přes cestu přejelo auto a
čas se od té doby už nikdy nezastavil
Ten tichý sluneční žár a vlčí sen psů / a ráno jako kohoutí gong do zavilých zahrad