ze sbírky Červený otazník
Nejdéle kreslil oči. / Tím vždycky začínal.
Nejdéle kreslil oči. / Tím vždycky začínal.
Létaly třísky deště,
všechno se hnalo po povrchu,
všechno se odehrávalo náhle,
celá cesta,
to nečekáš,
bylo to napnuté,
načasované,
mezera nikde,
všechno nové,
slunce pryč,
konec suchých děr,
násobky rychlých okamžiků.
5. a 19. 4. 2014
Padesátá léta,
jak se ta slova rozléhají.
Tam někde jsi udělal první krok
a nevěděl jsi o tom nic.
Bubnování schodů,
setrvačník hračky,
barvy na rozmazání.
Každou chvíli se něco strhávalo,
opuštěné trati,
domy, vedoucí do sklepa.
Byla radost sbírat,
co se našlo.
Co si už pamatuješ,
byly soutoky prázdna,
velké výpadky
v dalších letech,
Hradčanské náměstí
je pro mě dodnes zídka
a nad ní hodiny
na štíhlé noze,
hodiny,
dnes definitivně vybourané
na počest nadutých soklů.
Vzpomínky na dětství –
prázdno v nich už i tam,
kde nikdy nebylo.
13. 10. 2014
Dřív než se stačíš usmát
do vln,
racci si mezi sebou
nalámou celý smích.
2. 3. 2016
Obloha z neznámé látky,
šedý stan,
v té divoké mezeře
před příchodem slunce.
Přihořívá.
Noc praskla
a odtéká
záhybem chvíle.
Jsi tak šedý,
že barva nemá
východisko.
8.–20. 5. a 12. 9. 2016
Na všem rezavém,
mezi hladovým jak pes
a ošklivým
jako lógr,
na betonu,
pořád nikam.
V místě všech
lidských tekutin,
hospodo,
poslední naděje,
ještě jednou!
Na ještě jedno
přežití. Moře se tahá
sem a tam.
Ať jdeš, kam jdeš,
nad kulatostí země
se nevyhrává.
Slyšíš? Jsi svobodný,
ber si, co chceš!
Pak to vyhoď.
15.–16. 11. a 11. 12. 2016
Kam sklouzávám?
Jde už jen o ten pocit
na seznamu událostí?
Město hřmí pro hřmění
a odpovědi chutnají samotou.
Kavárna šedesátých let
skoro prázdná u kávy za sklem.
Stačí jen trochu povolit průtoky
všech cév
a propadneme se do sebe.
Tiše se platí,
klidně bruslíme na tenké slupce,
všechno se leskne.
Židle se složí stranou.
Tma se srovná.
A co umění?
Je na straně umělce?
Giacometti, už nemocný,
kreslil Paříž z kavárny Alésia,
z rozjetého auta,
při vyklánění z chůze.
K obědu kávu, vejce na tvrdo,
silnou sůl, popelník.
Čím blíž byla jeho splatnost,
tím přesnější měl klubka čar.
Litografická tužka.
Meziprázdno.
Sám někam dál. A zase.
Z kaváren se tiše odchází
nad hlubinou.
Prázdno učí sochařův hmat.
Jde o ten přechod.
Umění je jak prázdný
dalekohled –
zvětšuje, zaměřuje,
a nevíš co.
Poprchává.
Kam mu to žene
ulici kolem ateliéru?
Zas něco končí.
Ani Paříž, ani báseň…
Nejdéle kreslil oči.
Tím vždycky začínal.
Dnes v noci
slyším kroky
jeho soch.
Jako překlopené čluny.
20.–31. 12. 2016
Vybráno z rukopisné sbírky.
Geografie může být vždycky povolná, / ale realitky už vědí, kudy vést dělicí čáru.
svět ten je v kýblu kýbl ztrácí hmotnost svět je náhle / sám přetěžký
I zubařka jde někdy brečet do kuchyně, potmě, / no fakt, ani si na to nerozsvítí, ale to ti dojde / až později.