* * *

Po letech
společná cesta
na dětské hřiště,

dvanáctileté my
jako by tehdy
vůbec neexistovalo,

tak aspoň předvést
to nejlepší
ze svých potomků

a po zbytek času se předhánět,
která z nás
měla horší porod.

Nošovické slavnosti 2014

Rozešli jsme se u fronty na záchody,
která slibovala dlouhý večer,
a sešli až ráno
v zrcadle nad postelí.

Plácáš se do rosolovitého břicha
a ptáš se,
jak se na tebe můžu dívat.

Nakřivo,
říkám,

vždycky totiž přijdeš odněkud ze dna
a pověsíš se za vlasy,
až to škubne.

* * *

U ranní kávy se zas narovnáš,
v půlhodině vdechneš cosi živého,
co má přelétavou povahu –

den se musí pochopit
na samém začátku,
jinak nebude brán na vědomí.

Přizpůsobíš se jako čáry na dlani,
které vždycky změní polohu a směr,
když se něco stane.

Vyběhneš jako paže z kloubu,
jen tak nalehko,
jako když se vynáší odpadky,

ale vyneseš sebe,
aby bylo možné
zase vejít.

Zákonitě

Vzájemná působení dvou těles
jsou vždy stejně velká,
míří na opačné strany
a současně vznikají a zanikají.¹

U zdi základní školy
dvě postavy
ve statickém vyvážení:

jedna sedí a pozoruje,
jak se druhá včleňuje
do důsledků předchozí situace –

reakce na akci
přitlačenou zády k chodníku.
Nechtěně to zahlédneš z balkónu

zrovna ve chvíli,
kdy se zákonitě přiklánějí
každý na opačnou stranu hádky.

Doma pak o tom
samozřejmě
ani slovo.

* * *

Nechtít jen všechno pro sebe,
a tak ustupovat pro ostatní
až za zavřené dveře.

Ze samotářské nouze pak
zreznout dlouhým uskladněním.

Najdou tě,
to se neboj!

Ale až přestaneš čnít
jako cizí předmět v punčochách,
jako otevřená zlomenina.

* * *

Myslela si, že to takhle prostě chodí,
čerstvých patnáct a hlavní město:

baletní vidina zrcadlových sálů
s punčochami neobratně staženými
z obtloustlých stehen.

Pro zbabělý návrat stačil nedostatek vůle
a dvě vraždy u dívčího internátu.
Až ta druhá byla její.

Blízko

Drtí to bezvládné
sedmileté tělo
svým

a bojí se jako tenkrát,
když měla přeběhnout
přes popadané hrušky,
na nichž se to hemžilo
opilými sršni.

Srovnat se to nedá,
ale taky to bylo tak skutečné,
neskutečně blízko.

Na poli u Kylešovic

Kdosi nás navedl tím směrem,
a tak jsme to vzali skrz pole –
lámali jsme s chutí ostrý vzdor obilí,
dokud nás stromy nepustily dál.

Na rozloženém oblaku deky
jsme se cítili štíhlejší,
lehčí o zbytečnost,
i když se nad ránem
znovu cpala do spacáku.

Ráno útočiště benziny
smrdělo odstupem
a únavou z nezodpovědnosti
(jen ještě brzo na zhodnocení).

Tak rychle sprchou vyčistit
díru v hrudním koši.
Zahladit stopy
čistým pyžamem.

Záchranný průzkum

Ještě jsou tu znát
ty hluboké sondy,
kde jsme za osmačtyřicet na hodinu
začišťovali profily,
jako bychom si tím chtěli zajistit
návrat do doby,
kdy půda byla ještě neporušená.

Na rovných stěnách
každou chvíli hrozících zhroucením
jsme každý po svém
rozeznávali jednotlivé vrstvy
pravidelných etap –
a s neúnavnou přesností
je srovnávali se zemí.