Evangelio (úryvek)
„Mě hladkými slovy neoklameš,“ křičí, „moje zdatnost tady tlí, spím na shnilé slámě, nezahořknu, ale nenechám se obléhat morovým barbířem! Papež, žid a Turci jsou kousky ďáblových hoven, posliněné a upečené.“
„Mě hladkými slovy neoklameš,“ křičí, „moje zdatnost tady tlí, spím na shnilé slámě, nezahořknu, ale nenechám se obléhat morovým barbířem! Papež, žid a Turci jsou kousky ďáblových hoven, posliněné a upečené.“
Zopakujme si, co už víme, totiž že ti, co chlapečka z tajgy (říkejme mu Seňka) objevili, věděli, že je svým způsobem geniální, a žili v naději, že to není jenom svým způsobem.
Mamince z toho žraločího stisku nezůstalo ani škrábnutí. Pořád vypadá krásně jak figurína ve výloze Salónu krásy.
K jihu, směrem do nížiny se obracel nerad: tam se vznášela srpnová mlha a někde pod tím šedým poklopem hořel Milán.
Dítě se trápí, že neumí nakrmit kámen. Ne proto, že by na něm nevidělo ústa. Ví, že ústy je kámen celý. Ale neví, kam je přiložit, aby chtěla jíst.
Ještě dva roky. Dva roky svazovaní, převlékání a umělého prohlubovaní hlasu. Chtěl to mít z krku.