Čteš si o říjnu

že jste nešli na lodičky na přehradu
jednou na oběd měli oprančený lančmít
intruze dovolenkové vzpomínky
jsi na břehu v Poreči, vedle tebe leží babička,
právě vyšla z vody v gumových botkách
na celodílných plavkách má místa, která schnou rychleji
báječně předstírá, že umí plavat
dna moří ale nejsou rovná

diář máš kvůli statistice
jen dvakrát ses chtěla zabít
kostlivce ještě baví plyšové bačkůrky
vidina kokosu ve sněžítku
že si koupí tyčový mixér na polévky

kupuješ si věci na internetu jen proto,
aby ses měla na co těšit,
to překvapení bylo bezpečné.

Nemáš sílu zastavit rozklad hmoty, oživovat ji
blahodárnými zdravotními pohyby.
Nemáš k sobě vztah, jsi jen host v těle někoho,
kdo se vydává za tebe.
Vypadáš jako polystyrenový sloup, rekvizita v místnosti,
za kterou se každý měsíc platí poplatek        z uskladnění.

Jak chceš pěstovat přátelství, setkání,
když se celý měsíc
vší silou snažíš jen zachovat
plamínek ve své plechové, pomačkané schránce?

A nejvíc se bojíš toho, že brzy začneš připomínat odpadkový koš.

(31. 10. 2023)

­* * *

Dva měsíce do vánočních svátků, přesně
stmívá se a peřiny s květy kvetou
jsme v nich zahrada anglická, nebo francouzská?
stíny noci mohou zveličovat i hojit obavy dne

vzpomínám na babičku
jak jsem se s ní loučila naposledy
v panelákové chodbě, kde
jediným ukazatelem času byl rozpis úklidu

mohla jsem ještě vyjít do mezipatra na balkon
a dotknout se koruny břízy,
která v dětství mávala jen do vyvýšeného přízemí
sejít ze schodů

místo toho jsem se snažila přivolat
co nejrychleji jeden z výtahů
a tak trochu utéct emocím v rozloučení

kontrolka nad tlačítkem pulzovala,
prosvěcovala bříško ukazováčku,
přiznávala hlubší vrstvy kůže, krev.

Je život po posledním rozloučení výtahem nákladním, nebo osobním?

(24. 10. 2023)

* * *

Posbíral oblečení mrtvých dívek ze vsi
a u svého stolu oblékl židli do dívky
i do šátku a obilných vlásků

„Lino, Lino, jste tu?“
„Lino, jak rád bych vám pomohl do světla,“
a šepot ze skříně odpovídal:
„Pomozte, pomozte mi, vezměte si k sobě tu věc, tu z rohu.“

U střepů keramické vázy ikona madony
černá je její tvář
černá i dítěte

oheň vstoupil do výjevu
když matka Liny prosila Belzebuba o dny navíc – vnouček slábnul, hořel po těle, krůpěje slz i horečky zkrápěly podušky.

Nebyla to Lina
takto se duše mrtvých nechovají
démonovi stála v cestě Bohorodička
„A teď tě zabiju, zabiju tě!“
Mátl mladíka, spíše ještě chlapce.
Tam démon úpěnlivě mňoukal, vzadu zas plakal jako dítě.
Škvírou stropu vhodil odvážnému před sebe snubní prsten z ryzího zlata.

(30. 9. 2023)

­* * *

Mé karty svítí ve tmě,
přestože z jedné strany jsou černé

jsem tvá černáda listeruška
jsem i mladším bratrem Lilith,
který po každé souloži krvácí z penisu

jedna z mnoha žen prodává dvě černé svíce,
protože se jí nehodí do interiéru
jeden muž z mnoha mužů píše:

„Vzhledem k vašemu postavení planet,
životního horoskopu
nelze u vás vůbec předpokládat,
že jste schopna přijmout koncept Boha.“

koupila jsem si včera knihu fyzika,
který vědou dokazuje jeho přítomnost
koupila jsem si mikroskop pro děti,
abych mohla zkoumat odloučené buňky
svého obličeje a těla
procesy mikrosvěta ve zdánlivé nehybnosti

věda a informace uklidňují
bezmezná důvěra a odevzdání děsí,
a přesto příliš na dobro v lidech spoléhám
upřímností a otevřeností oplácím

skrytě dlouhodobě a přirozeně
uvažuji nad božskou silou
v tichém hlasu své intuice.

(26. 9. 2023)

Smrt Slunce

Mravenci na slunci
odnesou společnými silami
i náramkové hodinky
daleko od lesa a příliš blízko tobě

v dešti bydlí u tebe doma
jsou v neviditelném režimu
bez zdroje nad nimi

nejraději umrtvují nohy
vcházejí do nich ve chvíli
kdy se zamýšlíš vytrácíš na moment srdcem i dechem
daleko od života a příliš blízko smrti

stojí v dlouhých kostech na místě a rezonují
necítíš tělo    necítíš bolest    jsi odpojen.

(9. 8. 2023)

Džuzna

Kosti jsem vytáhla z mrazáku, dala je na talířek s motivem holčičky, která si kartáčuje boty. Ještě zmrzlé maso nekopíruje tak snadno tvar talíře.
Mezi pytlem kostí na polévku a dnem hlubokého talíře džuzna.
Maso taje a začíná se objevovat krev. Studená, řídká, naředěná vodou, ale svěží, nesražená.
Několikrát tekutinu z nádobí vylévám, vždy si hned umyju ruce mýdlem přischnutým k mramorové misce. Musela bych kostku mýdla nadzvednout střenkou nože, abych jej oddělila od podkladu.
Vánoční mýdlo s italskou krémovou recepturou, překvapivě hodně lidí nabízí k odprodeji v parném létu za přátelskou cenu vánoční doplňky.
Být chudý znamená nakupovat potřebné rekvizity svého života vždy mimo sezonu.
Na tmavých nehtech čáry usazenin z mýdla a popela z jediné cigarety na balkoně. Cigaretový popel připomíná prach stíracích losů, který zůstává nejen na minci, ale i za nehty.
Popelník mám po muži, který zemřel na rakovinu plic. Báječný, bílý a nepopraskaný kostní porcelán.
Stejně uklízím na balkoně jen proto, abych mohla pozorovat sousedku naproti, jak zálibně rosí chodník zahradní hadicí. Občas laškovně pustí proud vody i na poklice jejich zaparkovaného auta před domem.
Vím, že její muž odjíždí do práce o půl páté ráno a jejich rodina požívá v ulici všeobecného respektu. Občas svítí lampa v prvním patře s pozdním večerem.
Minulou zimu, když jsem měla obrácený spánkový režim, jsem jeho obouvání bot v prosklené, rozsvícené předsíni, otevírání vchodových dveří a zametání sněhu z předního skla vozu vnímala jako každodenní znamení, že mám jít spát.
Teď tu usínám narkózou horkého vzduchu v létě. Potkanky spí, i já spím přes den.
Teplotu v místnosti ukazuje stepper a digitální budík.
Stepper se mi pravidelně pokouší zlomit palec nebo malíček, když okolo něj procházím.
Když mě bolí záda, přidržuji se jeho rukojeti jako mužského rámě.
Procitám často odpoledne, jdu zkontrolovat kuřecí kosti na talíři.
Láhev minerálky v mé ruce má výročí sto padesáti let a slibuje zážitek 150procentní perlivosti.
Když si po těle rozstřikuju minerálku, občas mě větší molekuly vody něžně kousnou.
Z jednoho hřbetu na talířku vyletí moucha, ve chvíli, když piju minerálku a zakláním hlavu.
Čichám k masu. Je mrtvé dlouho, ale ještě se nezačalo rozkládat. Rozmrazení se podobá procesu krátkodobého přivedení k životu.
Teplota masa a vzduchu jsou v jednu chvíli naprosto totožné.
Bílá kůže kuřete mi připomíná mou vlastní, celulitidu na zadní straně stehen, jahodové póry nohou, když si je holím tupým ostřím žiletky.
Musím také zemřít, aby se objevila krev po mém rozmrazení?
Bzučely by uvnitř mé mrtvé dělohy mouchy?

(4. 7. 2023)

* * *

V průvanu se
vlas dotýká rozhraní
okvětních lístků.
/
V rušném městě
stíny odkrývající
pohyby rostlin.

(25. 6. 2021)

Vyznání múze

Do které látky zavinula bys poupě,
ať v průvanu nepukne a nevypráší
všechna zlatá semena budoucích životů?

Jaký vzor tvých šatů a tahy nakreslených rtů na stínítku lampy
zpomalily by její chřadnutí?

Svítit jí nebo ve tmě rohů ji chovat
Bojí se květiny kamenů a zoubků psíčků, uhádneš to?
Ukaž jí kořeny zázvoru, bublinky ve sklenici s minerálkou,
také se chce bavit.

Tvůj nos je pro ni broží
její vůně je dočasným parfémem
v komínu vedoucím do tvých růžových plic.

Mazli ji přikládáním ke svému prstenu s růženínem
tak bosá, bosá je a přesto dál
bez hlesu vzpřímená postává pro tebe na místě.
Kdosi portrétoval sklady sukní žen,
které spěchají jiným do náruče
všechny ty čáry osudu vtisklé do látek
sezením a objímáním,
kterým ostří zraňující jehly dalo teprve konečný tvar.

Vztah s květinou je románkem
chvíle s ní strávené plují
v oboustranné nedočkavosti, chce sytit smysly naráz,
strhávat pozornost na své proměny,
nemůže čekat, slibovat, kam nedohlédne, odkud je vykázána
šikmým řezem.

Chci ti dát maličkou zahradu, na parapetu nebo za domem,
když budeš chtít; má noční vigilie nad propastí vázy
bolestně doufá.

(17. 3. 2023)

Z pozorování květů rostlin a hlavy vlastní

Když lidský vlas každému z nás
ve stejnou chvíli jinou délkou roste

bílé tulipány mezi ostatními
uvadají v kytici vázy
všem bez rozdílu napřed

v jednom nahodilost – v druhém pravidlo.

(29. 3. 2023)