To, že mne fascinují okraje, různé, ale především okraje měst a vesnic není žádným překvapením. Chci se však s vámi podělit o ještě jeden pro mne podstatný moment na mých toulkách a cestách, a tím jsou poslední domy, stavení, chalupy a zahrádkářské chatky ve městech a vesnicích. Tak tímto domem město končí, říkám si mnohokrát, a občas jsou i za cedulí s přeškrtnutým názvem místa. A někdy sto, ale i pět set metrů od tohoto označení konce. Rád na tato místa hledím, i několik minut, a někdy je i obcházím, pokud to jde. Jak se jim tam asi žije? Jak probíhají jejich dny? Jaké je to, žít v nějakém městě a přesto mimo něj?
A stejně pozoruji domy první, to když se navracím z cest po polích, loukách a lesy a tu vidím první světlo, často se už skoro stmívá, nebo je právě čas hlubokého soumraku. Jsem tam, užasle hledím a v duchu si „procházím“ celý výlet, co všechno jsem viděl a zažil, a doputoval právě až sem, k tomuto domu nebo chatě, a těším se již na ten nejvzdálenější okraj města nebo vesnice, do které jsem právě přišel, ale zatím jen vnímám tento první dům, který vidím.
O okraji města či vesnice netuším vůbec nic, protože to jsou většinou neznámá místa, jen z mapy vím název, jako to bylo například na okraji Schwabachu, vlastně vesnice, která je již součástí města, ale já jsem stále a pořád ještě u prvního domu. Většinou mne jako první vítá štěkající pes. Povídám si s ním v touze se cosi dozvědět o charakteru místa, do kterého právě vstupuji, ale on jen stále štěká, ale zároveň i vrtí ocasem. Vytušuji, že je rád, že tam někdo je, že na něj mluví. Dům ze dvou a někdy i ze tří stran obklopuje tma, tak se nedivím, že je pes trochu nervózní. A také někde v dáli to „dvojí světlo“: ještě stále trochu den, a přitom již nastupující večer, tma. Ohlížím se a pozoruji to postupné měnění barev a často je jich víc než jen dvě. Pes pokračuje ve štěkotu, protože si možná začal myslet, že se ve mně zmýlil a že mám s jejich domem nekalé úmysly. Upokojuji jej, rozhazuji rukama a říkám mu i sobě, jak je to všechno krásné, že jsem dojat. Pak mu zamávám a jdu, nejčastěji někam dolů, a neustále se otáčím. Pes stále štěká, beru to jako zvukovou kulisu mého příchodu do města. Někdy se mu podaří rozštěkat i další psi a též potkávám děti, které ukončují své denní hry. Potichu mne zdraví, je na nich vidět, že jsou nejisté z mého průchodu, co ode mne mohou čekat.
Co tady ten cizinec dělá, takto pozdě a ještě se co chvíli otáčí. Asi si říkají: Není trochu divný? Dávají hlavy k sobě, ale to už pokračuji dál, a ony, skoro je slyším, jak si hlasitě oddechly. Procházím prázdnými uličkami, je stále více vidět, začnou též přibývat lidé, pak někde osamělá autobusová zastávka, ze které je jasné patrné, že je to konečná.
A já se stále nepřibližuji centru. V sobě mnohé poslední a první domy, usedlosti, chalupy, samoty v mnoha městech. V ten moment myslím jen na ně, dívám se ve vzpomínkách do jejich oken a vytane mi vždy to, co rád říkám: Všude žijí lidé. Je to milý pocit, při kterém mi trochu stékají slzy. A děkuji, že mohu být takto na svých procházkách, v tomto světě s nimi. I když je samozřejmě nikdy neuvidím, jen si je představuji a někdy ani to ne, ale vím, že tady jsou. A je mi dobře. A stejně tak jsem rád, že si Ravt vybral pro své další číslo téma Okraje.

Autor je básník, prozaik, chodec.