I.
Přála jsem si rozkošnou sadu
stříbrných trubiček,
jaké mají v krku ptáci,
abych zakryla vadu řeči.
Čekala mě však viola v pouzdře z oprýskané kůže
(čpělo jako mužské boty).
Sdírala jsem si staré buňky
včerejších spálenin. Říkejme
tomu nervozita, nebo také rozechvění.
Když jsem k viole přiložila ucho,
pochopila jsem tvůj záměr.
Byla plná včel.
(Medem bych se totiž dokázala třeba udusit.
Hltala jsem ho plnými doušky u snídaně.
A ty jsi významně bzučel do novin, žlutá
byla v tvých očích.
Nyní tě vidím na pláži osmahlého sluncem
na uhel, celého doutnavého, jak kopeš do moře
bosou nohou.)
Plážový oltář byl z čerstvých květin a já byla v bílém,
okousanými nehty jsem nervózně ťukala do pouzdra,
než mě někdo uklidnil.
Byla to moc krásná svatba.
Na konci se zvedl mrak včel zevnitř.
Osvobodil tím hudbu.
I jazyk…
(konečně jsi promluvil stromovými slovy).
V dálce hořel koš. Vyvržené velryby. Chcete vidět fotografie?

II.
Seděli jsme v parku, stařecky chrčeli a mladicky
čas od času vyprskli pavučinku slin.
Obrátil ses na mě popuzen šelestěním v křoví
zvuky motoru, rytmickými záběry vzdálenějšího pádlování
před peřejemi holubích křídel. „A víš ty vůbec, jak se
píše mé nacistické příjmení? Víš ty vůbec, jak bys mě ve chvílích
sladké úřední povinnosti oslovila jménem?“

Osvítil mě Duch Svatý.

„S tím si nedělej
starosti. Naše láska
je daleko hlubší
než mělčiny psané řeči. Písmena
jsou dobrá jen k uvěznění
v křížovce. S tím
si nedělej starosti.
Radši poslouchej vítr.
Poslouchej čas.
Tam je naše láska a svoboda.
Nahmatej mou ruku. Tam
jsem já a tvoje svoboda.“

Mlčeli jsme a stmívalo se. Další slunce
zhaslo.

III.
„Nakloň se k vodním proudům
a poslouchej sonety chladivé jako
kožená pohovka. Zapomeň na
nápisy na zdi, vznikly samy, vlivem počasí,
nejedná se o vábení či zjevené slovo;
poselství nezaseto.
Počasí vytřásl z rukávů (i s příměsí ptáků)
dům na kopci, který už nevidíš
pro slabý zrak a toporné topoly.
Kostra, kterou v sobě skrýváš, je kus
vápence. Je léto, tepláky ztěžklé jílem
a hlínou odcházejí do dálavy. Tvá tvář
odtéká do chladných končin přikrytých
rameny popadaných stromů. Měkká lůžka
z mechů a kapradě (samce).“

Řekla
a konečně
se konečně
usmála.

IV.
„Každá skříň má místa, kde moli hnízdí
v bezpečí. Tvá je taková
již od samotného prahu. Může
za to smrt,“ vzdychla. „Čichám k tvému
starému obleku, zachvívá jím
to či ono slovo, které po něm dosud ještě stéká. V tom se
otevřely dveře sousední
skříně,“ řekla, „té mé poloviny. Už z dálky
jsem zaslechla songy fontány
a vrkání holoubat v podprsenkách
a tys vešel. Čichala jsem k tvému
starému obleku, ale tys v něm
nebyl. Už z dálky jsem slyšela, jak
ses rozeběhl v lese mých zimních kabátů,
čenichal čenichem
v semeníku rukavic, ale má malá ruka
v nich nebyla.“

V.
Pšenice se mi dostala do snů a modře zaplála,
ta chlípná hopsanda.
Přibližoval se ke mně se složeným sušičem prádla.
„Jaká síla šlape jeho měchy?“
řekla jsem si, „jistě to není ta, která
nutí sýkory vykonávat ty směšné
poskoky na parapetu a křičet na
pozdrav, než je zaplaším.“ Podlaha balkonu
mě chladila a on
mě jistě nechtěl zahnat, přesto jsem
rozčilena jeho lhostejností
odešla. Roztáhl sušič a cosi
zamňoukal. On i jeho žena mňoukají
na můj vkus příliš často a v různých tóninách,
občas hystericky. „Jaký nešikovný capart,“ ptám
se znovu, „šlape jejich měchy v takové chvíli, kdy
táhle vymňouknou.“ Pšenice.
Podlaha balkonu chladí. Občas, i když ne
často, mívám takové hříšné chvíle,
a přeji si vidět celý svět v plamenech,
ohnivého jeho a ji v ohni, celý můj
dvojjediný svět – a sebe samu spící
v lahodném opojení na jediném chladném místě
o velikosti mokrého trika.

VI.
Domy, skály. Sídla obrů.
Věř v jejich nehynoucí šeď,
ty, který kráčíš kolem.
Klesá na ně mléko, staré mléko mraků.
Stéká. Leje se. Vylévá se.
Kočky padají ze stromů.
Straky klapou, padnou do mléka.
A jsou celé bílé. Veverky padnou
do mléka. Holubi – těžcí – se potopili první
a jejich oči se černaly na uniformě sněhuláka.
Je po kotníky mléka. Po kapoty aut mléka.
Všechna auta mají chvíli jednu barvu.
Než zmizí v záplavě mléka.
Díváš se z okna, zatímco já se třesu,
zaseknuta v ohybu mezi půlkami naší postele.
„Mléko vždy u nás bylo považováno za jídlo,
ne za pití,“ říkáš. Ráda bych byla někde
jinde, například na chladivém nástupišti metra.
Udeřila hodina, další, další a tvé ruce byly
jako křídla bělásků, tvé oči
byly pingpongové míčky. Hm.
Hladina poklesla, mléko opadlo, zbyly jen kaluže
plné bublin. Kočky vyskočily na stromy,
straky zaklapaly a skákaly, hněvivě vanuli povětřím holubi,
veverky se vrátily ke svým oříškům. A ty ses radoval,
žes měl ohledně mléka úplnou pravdu.