Tvar jako Domov
Vojtěch Němec

Ještě je čas

(úryvek z budoucího románu)

Beletrie – Próza
revue Ravt 10/2022

Nevím jak vaše, ale kvalita mého života je od jisté doby plus minus uherský rok či českou čtvrthodinku na oubytě. Nevím, zda jsem to zdůraznil dostatečně – a omlouvám se za zmatení pojmů, neb o „zápisky“ mi vůbec nekráčí, jen si tu přemýšluju „jaksi“ pro sebe nahlas – a prost jakýchkoliv hyperbol, jak se slušopatří na kdekterého harpagona tělesných stavů. I když; pravda – do ontologického bludu jsem uvržen od narození, snad už od prenatálu jsem byl k muklovství odsouzen, ba i samo pomyšlení mých rodičů na coitus mě před početím zatratilo, tak proč se neodsoudit rovnou k bludu tělesné dezintegrace?

Bať a basta – není žádných bludů, jsou jen stupně uvědomění. Žádné objektivní zdraví nebo ultimativní choroba, nic takého. Vidíte? Tento můj metastav způsobuje i občasnou fragmentarizaci myšlení, tudíž mi sem tam vypadne hláska, slůvko či nabodeníčko, ačkoliv zpravidla vystupuji jak prachmizerný solilokvista či ventrilokvista. Šourám se po bytě – a v jistém ohledu můj skromný příbytek znamená parkety, lino, beton a prkna, co dále přibližně znamenají mír, kde se zašít, zůstat zašit a nespatřen –, rohovky vyschlé a na buněčnou svoloč rozpadlé; každý záblesk, bloudivé světélko či mrzký blik mi působí mučivé… ehm; jako byste mi skrz očnice kvrdlali dlátem, bodli do hloubi a vydloubli nerv, beztak prohnisaný jako zlatý ocásek genomu, blekotám si pod fousy, zatímco mi na účet z daňových rájů přitéká plat – jsemť hypersenzitivní na přesuny dat, dostávám astmatické záchvaty, kdykoliv firma schramstne firmu a vykálí ji v podobě koncentráčnických start-upů, živnostník se octne v insolvenčním lágru, kde mu poctivá dřina a hltání šlicht konečně vštípí gramotnost –, pardon, ještě jsem se nepředstavil:

Těší mě, šéfredaktor zaniknuvšího, do edičních workshopů nastříhaného časáku, pobírám nultou mzdu, již mi do kompu vhackuje přízračná účetní (před jistým uherským rokem či českou vteřinkou se zařadila mezi smetánku nepodmíněných důchodkyň a hned nato přešla na nevědomý microdosing poloniem a v tichosti pošla – na vině byl bezlaktózový jogurt s imitací lesních plodů, ale to se – dík podprahové reklamě a namátkou zadaným vraždám – zadařilo ututlat, a tak tato lapálie veřejného života spadá do kategorie „jedna paní povídala a skapala pokrytá vřídky, všemi zapomenuta se na prvočísla rozložila v prázdném bytě, nezaplacené složenky převedeny na sociální kapitál“), neb všecky operace migrovaly na vládní algoritmus sdružených rentabilit, přetekly do metadat think tanků o veřejné zadluženosti. Ano, jsem vlastně rentiér; uplácen, abych držel hubu a krok s Útlumem.

Onen „útlum“ se týká všech lidských zdrojů, každé hmotné či intelektuální energie – té, která se přemění a putuje dál ve hře na tichou poštu, i té, jež vyplyne nazmar, vysublimuje do statistik, vykrácená v překladu –; z ekologie zacílené proti životnímu prostředí „venku“ jsme přešli na ekologii zdrojů „niterných“. Utlumujeme svou činnost, jak dovedeme nejlépe, abychom nejen planetu, nýbrž především společnost zatěžovali co nejméně, nejtišeji. Nejvíc nejlépe nikterak – a já jakožto rozpadavší se veřejný činitel (nebo činovník?) rozpadnuvšího se kulturního časáku, jenž nemluví toliko k sobě a o sobě – coby pozdněživotní narcis –, jsemť pionýr a vysoký funkcionář Útlumu, buldožer aktivity a monarcha sladké zahálky. Umlčený mluvka coby tlumivý hybatel, ano, takhle se rád představím.

Krok sun krok lozím po pokoji – algoritmická vláda, ministerstvo dobrého bydla a obživy mi zajistily sociální kutlošík o výměře kvadrilionu metrů čtverečních, o desítkách pokojů, salonů a ložnic, mezonitových schodišťátek a balustrád, architektonických iluzí a pastí, prostorových anomálií či nenápadných míst, kde se manifestuje kdejaký zákon kvantové metafyziky. Nevím, co to do nich vjelo, ale předpokládám, že po vlně občanské neposlušnosti dost samoplátců nezůstalo, oligarchové převychováni na drobné živnostnictvo, živnostníci zbaveni pivních mozolů a třetích brad, ba stáhnuti ceremoniálními rybičkami z kůže a pověšeni za šourky či pysky do průvanu, a tak si na mě z čistek počkala hacienda obšancovaná prázdnými kulometnými hnízdy, kotci s kostmi bojových plemen, korunovaná heliportem s ohořelým skeletem (v jeho útrobách odtuším před uherským rokem a českou minutkou zetlelý škvarek pána domu i s chotí; navěky zaklesnuti, dokud je radioaktivní úsvit nerozdělí). Domácí práce obstarává mračno nanobotů, co svádí věčné=velmi rovné bitvy s koloniemi rybenek a roztočů – nadělali-li byste mi v cimře svinčík, to byste koukali, jak se organické blemcy molekulu po molekule proměňují v muší hovénka, tmavá smítka pak v stříbrošedý prášek, a dále byste čubrněli na prázdnoskvoucí prd a voskovaný lesk na nábytku –, sbor kvačivých a bzučících dronů imitujících praktickou inteligenci romalefonních poskoků.

Samozřejmě jsem srabík – mód „učit se z vlastních a okolních chyb“ jsem při nástupu na výkon důchodu vypnul, nechtě si z umpalumpů nadělat čegevary. A srabík tuplovaný, protože zrovinka teď – „Crrrrrr!“ – se bejvákem ozve domovní zvonek, hrkne ve mně, nadskočím pár čísel nad zem, v obou bulvách mi lupne mok, rozpoutá podtlak a celou sítnici – stereo! – mi strhne, jako když poslední akční hrdina prosviští na laně plátnem a v hledišti si o sedačky naštípne páteř, heká, že toť jen škrábnutí – sanitky – zatmívačka – titulky. Otevřu kukadla, rozmrkám se, bolest mi zajíždí hluboko do talamu, heknu též, dlaní si zakryju jedno oko, druhým vyroním krůpěj slz smíchaných s hnisem (cítím, jak se ta vazká muréna sune po tváři, plžovitě mi slézá mezi vyprahlé rty, rozpoznám slaně trpkou chuť zlikvidovaných buněk): „Ano, už duuu!“ volám z plná hrdlá, cítím, jak mi sliny smísené se slzným koktejlem mokvají po bradě. Kroksunkráčím zas, škobrtám tu o drahocenný plod čalounické práce, tu o vázu z období dynastie Kling (tudíž bolestí zastřeným sluchem zachytím tklivé kling-kleng-klang, jak se po střípcích skládá na podlahu nanobotí armádě vstříc, ostraky proměňované v mušince, ty pak ve stříbrošedý prášek po císařích), kleju jak Dán, spolu s tříštěným porcelánem a posunovaným nábytkem nedozírných hodnot vyhrávám jak Parohanka, bájná kapela mých bohabojných předků.

„Crrrrrr! Zásilká pro páná Hrklého Mikéšé!“ zahartusí od vstupní haly, plužím zbytky potrhaného čalounění a rozsypaných dynastií kling-klang-kleng, zakopnu o peršan z peloponéských válek a valím se ze schodišťátka volným stylem Míši Kuličky: „To sé-e-e-m!“ hupdy dupsy křup prask dup, „Já! Už…“ haliky beliky kliky bé, „… tam dú-ú-ú!“

Ano, ještě jsem se nepředstavil osobním, natož rodovým jménem. Tak prosím – nejdřív Mikeš, potom Hrklý, nikoliv obráceně (tak mi říkají algoritmy, řeči appek, psoboti, prostitutky a pošťáci), těší mě podruhé.

„Hé, hí, hé!“ dodrkotám z posledního schodu, na podlahu vyplivnu špičku jazyka.
„Zásilká pro vás. Nejdřív potřebuju tadyto podepsat,“ z poštovní škvíry proleze lejstro, rozsypaný čaj dat, termínů a ustanovení, glejt s flekem pro muří nohu. Začnu lovit po kapsách něco na psaní. Z obývacího pokoje se ozve televize, zas tu straší, odtuším.
„Nate, tumáte,“ sunu podepsaný list (vlastně dvojlist prošpikovaný právnickou hatmatilkou, s vyplazeným – zmrzačeným – jazykem jej študuji svým hmyzím zrakem dobrou půlhodinku, pošťáka venku co chvíli funěním upozorňuji, že tu stále jsem a cosi dělám; zkoumám záhadné věty a stejně rozumím leda uherské čtvrtině), zašustí zpátky ven.
„Děkuju, pane. To vypadá… správně. Jaký máte den?“ muchlá cosi v prackách, snad si balí saky paky a připravuje dopis pro mě, či co to má být. Pošťácký cech je pln vykuků, člověk nikdy neví, na jakou psychózu narazí.
„Jaký? Taký… bolestivý, to víte. Útlum si vybírá svojí daň, no,“ zasunuji si propisku do tajné kapsy, o níž jsem dosud netušil, ahá. Prohnu se v kloubech, čéšky zacvičí s chrupavkami, lupne to.
„Tlumme v rytme!“
„Tlumme v rytmu, jo,“ unaveně ze sebe hlesnu motivační pozdrav, aby řeč nestála a druh se cítil být souzněný s druhem, ani si neuvědomím, že frázuji chybně a přidávám parazitní slůvka.
„Eště tadytu formalitku, prosím, a budem s pozdravem,“ soukají se štosy lejster, manuálů, foliantů a kompendií rozličných. Svazek se sotva vejde do povolné, jako lidská kloaka pružné škvíry, žuchne to o zem, až cítím, jak se molekuly rozložené nanoboty rozlítnou po předsíni.
„Co to? Počkat, co já s tim?“ procedím skrz znetvořený jazyk a prožranou sklovinu.
„Přečíst. Vyplnit dotazník. Podepsat prohlášení a povolení k únosu dat. Přečíst znovu. Podstoupit test. Porozumění testu, obecné vědomosti, důkaz o totožnosti. Test inteligence obecné, mechanické, sociální, umělé a žertovné. Všechno to tam máte, páne. Časový limit, dvojtečka, sto osmdesát uherských minut. Zatím si skočim na bůček a pár pivsonů, pardon. Pak tu sem jak na koni,“
„Ale počkat, copa se změnil zákon o doručování listů?“
„Změnil, změnil, ale nebojte se, výsledek hodim do mašiny, to bude cobydup!“ stín za dveřmi se odebírá vstříc vepřovému boku plovoucímu v bramborovém zálivu, zavlaženému omastkem a výpotkem poctivě udřeného šimpanzíka s mišelinskou hvězdičkou na klopě. „Na shlédanou a tlumme!“ vzdaluje se, zanikne v řevu dechovky z tlampačů, je totiž právě poledne, čas obědů a usebrání nad ležákem, čas přesně třiceti uherských minut mezi ranní a odpolední robotou. Ale co my, uondaní důchodovečkové, veteráni přeměny lidských zdrojů? Nejsme na kancelářskou práci vetší a pomalí? nasupeně si dím a z posledních sil seberu balík testů a formulářů, heknu a hrknu (nebo hekne a hrkne ve mně dosud netušený orgán) a odšourám se do prostorné pracovny, kde před francouzskými okny – těmi se čučí do zahrady s fingovanou květenou a zvířenou, pěkně dle poslední automatizační módy – trůní zenbuddhistický stolek s koberečkem, v koutku se krčí vstup do zšeřelé podpracovny zřízené ve staročeském, mafiózo-lobbistickém slohu, se všemi dubovými masivy, mahagonovými intarziemi a bustami národovců, reformátorů a obětí režimu.

„Tlumme se, tlumme, to teda jo,“ loučím se ještě naoko s pošťákem, leč spíš sám se sebou. Zaklapnu za sebou dvéře, žuchnu s konvolutem tiskovin na zenový kobereček, ani se nestihnu poskládat do tureckého sedu, a usnu.

* * *

Probouzím se po uši zahrabán do tiskovin, stránky pomíchané a zmuchlané, nadměrným sliněním poskvrněné. Pohlédnu na drahocenné pendlovky s perleťovým kováním a detaily z českých granátů a strnu uprostřed zívnutí – „časový limit sto osmdesát uherských minut“, a safra, zažbrblám skrz pysky a hystericky zalistuji sbírkou testů a potvrzení o četbě, z tajné kapsy vyšaším propisku a bezmyšlenkovitě začnu podtrhávat, dělat si eratické poznámky, jež zůstanou ozvěnou pouhou. Zbývá přesně patnáct uherských minut a třicet dva českých vteřinek, to nestihnu řádně vyplnit ani omylem, pomyslím si ještě na hranici snu a bolestivého bdění. Načapu se v letargickém transu – písmenka, číslovky a vztahy mezi nimi (prazáhadné nesoustavné nahodilosti se mihotají v mumraji sémů a nonsensů, až rozum přechází) mi splynou v jedinou mlhovinu, až mě z toho jímá propastná závrať –, vtom sebou trhnu, smotaninu papírů a kroužky svázaných tiskopisů rozhážu po bledě mramorové podlaze jako fragmenty střižného románu: „Crrrrrrr! Hrklý Mikéš, haló heló, tlumme v rytme!“ slyše žel známý hlas, nyní obohacený o bůček plovoucí v móři ležáků, hrknu a trhnu sebou podruhé či na druhou, až mi neznámý orgán poskočí z dvanáctníku do krku coby lajdácky rozkousaný knedlík.

„Tlumme, tlumme, už dúúú!“ shrábnu skrumáž dotazníků, do nichž jsem stačil vtlačit pár klikyháků a letmých blouznění, korunuje to dnešním datem a podškrabem. Vypotácím se do vstupní haly, pár papírů se rozlítne kolem jak konfety, pochytám je a vmíchám do zbylých lejster, jak se namane. V letu a kroucení páteří, když křepčím s dokumentací, mi vyhřezne několik plotýnek, jauvajz, skučím jako nepopsaný orgán, skrz luxferu chrstne svou polopřímku sluneční paprsek, protne se s již se hojícím epitelem rohovky, au! zavrávorám jako opilý derviš.

„Tak šup šup, hoďte mi to semka,“ zazní tlumeně zvenčí, tlampačovou dechovku nahradil letištní ambient v duchu poslední braindrainingové módy, jež s pošťákovým pištěním vyklene disharmonický oblouk, nějak takhle: Ռ
„Tumáteto, uf,“ dalších několik plotýnek vyklene jiný oblouk nad mou pěstěnou skoliózou, mícha se prohne jako dlouhatánský plážový červ, zakvedlá mozkomíšním mokem a ten se rozuteče do kapilár, lymfatických slepých uliček.
„Arghblempf!“ rvu poslední dotazníky & testy do poštovní kloaky, nikoho z nás – jsouc nekňubovskými nemehly či estrádním pozérstvem – nenapadlo, že bych mu otevřel dveře a konvolut glejtů a písemek mu předal tváří v tvář, jak se na gentlemanského pána domu sluší.

„Děkuju! Ale to jste mi mohl dát rovnou do teplejch. Ale vy máte asi něco nakažlivýho, kapénkama šířenýho, co?“ šustí mým zbastleným elaborátem. „Tak já to hodim do mašiny. Předpokládam, že to bude formalita. Momentík, vytlumím to,“ rozeřve se skartovačka, pamatuji-li se na její výmluvnou řeč dobře.

A opravdu – úplně jsem na to coby na plíživé opotřebení hmoty zapomněl –, leccos jsem organismem posbíral, cosi, pro co není kloudné vysvětlení a na co není léku, nebo na co věda z principu odmítla meducínu vynalézat, a proto onen zdravotní jev – musím být terminologicky obezřetný, ba  – byl prohlášen za moribundus či syndrom únavový; a celé toto cosi, co mi proudí žilami a zabydluje se v dávno propsaných orgánech, je spíše systém, dominový efekt chřadnutí hmoty, jistěže přenášený z člověka na člobrdu, z lidské tkáně na tkáň zvířecí, z organiky na anorganiku (proto taky stále nosím gumové rukavice, prsty permanentně zkrabatělé, navěky srostlé kůží s ka čukem). Naučil jsem se úzkostlivosti, dá-li se čemusi takovému učit, a tomuto modu vivendi jsem zasvětil celý svůj postproduktivní (v jisté obsedantnosti o koňské délky produktivnější) pracovní řád: pochlubím se, že stát mě v grantovém řízení pro důchodovou reformu vyhodnotil jako protekčního spratka, tichého pracanta odsunutého na vejminek, aby se vlk nažral a koza zůstala naoko celá, leč uvnitř dočista vytunelovaná, jak se na českého hospodáře patří.

Nicméně teď slyším chroupání papíru a bzukotání a penetrující vrnění jehličkové tiskárny, či co to je (možná že kulturní skanzen přichází i ke mně domů: technologický pokrok je již drahně let určen pro smetánku, na niž se vztahuje výjimka ze zákona o zachování hierarchie pracovního trhu), „Holalá, už to jede z mašiny!“ Trnu – co když je to dopis ze správy zadlužení, od stolice exekutorské nebo psaný samotným Algoritmem, a já svou nedbalou elegancí nebudu hoden doručení? „A vypadá to dobřé, Hrklý Mikéší! Víc než dobřé!“

Uleví se mi, jedna z plotýnek pomalu dosedá do lůžka mezi obratli, mícha slastí mlaskne, z lymfatických ramen mi šplouchne až na maják.

„Ajajaj, toť pitomé!“ dosud netušená skrumáž vaziva lupne, mozkomíšenská vláha se rozbouří jako šumák ve sklenici vody.
„Copa je s tím? Nedostanu to?“ přivírám oči coby rys ostrovid, slzím z obou kanálků, až v kloubech cítím, jak mi rudnou, nítí se.
„Ale né, jen se mi kousla mašinka. Furt zbejvá vocásek. Už to…“ jehlička zadrnčí na listu naposledy, rozhostí se ambient pro letištní záchodky, plyne ke mně z ulice, až mi zalehnou – už namnohokrát záněty zahlušené – uši, „… budé!“
„Tak jo, jsem jedno velký ucho!“
„Holahej! Získal jste… pěknejch 81 %! Stačiló 75 %, tak jste vyhrál práva na doručení. Zde potvrzení,“ šup, svist, letí oboustranně potištěný canc, „to si uchovejte prosim pro pozdější reklamaci, evidenci úředních vyšinutí či vzpouru poštovního cechu. Pardon, ale já to musim všecko odříkat… Náš hovor a styk byl monitorován, pro zkvalitnění služeb neomezeně archivován a užíván pro výcvik poštovních orgánů. Všechno, co řeknete, bude použito proti vám, máte právo vypovídat… pardon, chichi, dyť já jsem rekvalifikovanej! A tady je vaše zásilka, děkuji za spolupráci a tlumme v rytme!“

Všechny neposlušné plotýnky naskákají na svá vymletá místa, mok se vrátí do svých řečišť. „V rytme, v rytme…“ volám do poštovní škvíry, ale to už startuje motor samovolného vozidla, odcucne se od antuky a odvznáší se k dalšímu adresátovi, ve vilové čtvrti po někdejších oligarších jistě najde pár ploužáků aka novopečených důchoďátek. Ani jsem se ho ze zdvořilosti nezeptal na obídek, jak propečený bůček byl, jak mu na šťouchaných erteplích zanechal opičí pohůnek – místo petrželky – chomáč černých chlupů, a zda toť šimpanzův chabý vztah k hygienickým zákonům, nebo jeho prostá zlovůle vůči společenským pořádkům; to už nerozliším ani já, ani zautomatizované soudní řízení. Zvedám se pro obálku s červeným pruhem, srdce se mi rozbuší a sklouzne do dvanáctníku, kde ho sevřu trubicí, pomačkám stahy a zmasírované vrátím kamsi do žebroví, mezi plicní vaky – už tluče-tluče v rytme, v a-rytme, jak šlapat věru má.

 

Z rukopisu románu pracovně nazvaného Neduh

Chviličku.
Načítá se.
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), prozaik, občasný literární publicista, příležitostný kritik a esejista. Časopisecký a nakladatelský redaktor. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris, 2005), novely Uroboros (vl. nákl., 2008), románu Opus pictum (dybbuk, ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Vladimírem Mikešem

    Jazyk není hra

    Ptá se Vojtěch Němec

    Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2022
  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Vratislavem Maňákem

    Plnou vahou v současnosti, v divadelním kostýmu

    Ptá se Vojtěch Němec

    Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2022
  • 02_rozhovor
    Rozhovor s Lucií Faulerovou

    Ve své podstatě jsme temní

    Ptá se Vojtěch Němec

    Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2021
  • leheckova_uprav
    Mladá krev
    Rozhovor s Hanou Lehečkovou

    Člověk je osamělá bublina plující vesmírem

    Ptá se Vojtěch Němec

    Když píšu, nemusím psát nutně o situacích, jež jsem sama zažila, ale musím v sobě najít pocity, které ta postava v daný moment prožívá, a z nich vycházet.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 1/2021
  • 07_zikmund
    Cena Susanny Roth
    Rozhovor s Janem Zikmundem

    Talentované překladatele registrujeme i v Číně a Japonsku

    Ptá se Vojtěch Němec

    Obecně se soutěžící dají rozdělit do dvou skupin: na bohemisty, kteří se k soutěži dostanou během studia na univerzitě, a pak na ty, kteří sice bohemistiku nikdy nestudovali, ale jsou bilingvní, například proto, že mají jednoho z rodičů z Česka.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2020